Tak povídejte, co se vám stalo s rukou?
Na závěr roku jsme měli spoustu koncertů a po odehrání toho předposledního jsme to šli s kapelou oslavit do jednoho baru, kde byl boxovací pytel. Já jsem v téhle sranda disciplíně vždy exceloval, i tentokrát, ale při rozbíhání jsem v plné síle bouchnul do železa. Prostě jsem se netrefil. A je z toho nadvakrát zlomená ruka, prostě typická boxerská zlomenina. Mám ortézu ještě na dva týdny, pak začnu ale už pomalu s rukou pracovat a doufám, že mi kost sroste, jak má!
Zpěvák se zlomenou rukou asi není takový průšvih jako kytarista se stejným hendikepem?
To určitě, navíc jsme měli na leden naplánovanou dovolenou, začátkem února už máme zase první koncerty, tak uvidíme, jestli to zvládnu, nebo ne. Ale je pravda, že mikrofon můžu držet i v druhé ruce! Jinak moje dovolená je o tom, že vlastně dost intenzivně makám na našich dalších plánech, takže se moc nezastavím. Na podzim nás čeká velké halové turné, které připravujeme, a máme i další plány na rok 2024 a 2025, které už teď musíme řešit.
Jako malý jste hrál závodně tenis. Chtěli z vás mít rodiče slavného tenistu?
Nemyslím si, že by ze mě chtěli mít slavného tenistu, sportů jsem dělal opravdu hodně, za což rodičům děkuji. Je to fajn, protože díky tomu si i dnes můžu zahrát na rekreační úrovni všechno možné. Od první třídy mě na kroužky vozila máma, což byla práce na plný úvazek, kolem deseti let jsem si jako svůj hlavní sport vybral tenis, protože mi šel nejvíc, a proto mě bavil. Snil jsem o tom, že jednou vyhraju grandslam, což se nepodařilo. Ale zase mám alespoň ty slavíky a anděly!
Měl jste vůbec při všech těch kroužcích čas na normální dětství?
Je pravda, že jsem byl dost zaneprázdněné dítě, a to do chvíle, než jsem vyměnil raketu za kytaru a našel se v hudbě. Chodil jsem i na piano, což pro mě bylo dost utrpení, hrát klasické etudy. Ale hodilo se mi to pak v pubertě, když jsem se učil hrát na kytaru. Všechno mi dávalo trošku větší smysl. Myslím, že piano je obecně skvělý základ, rozvíjí to v člověku harmonické i melodické myšlení. Nepočítal jsem s tím, že bych se živil jako profi hudebník. Ale najednou se to stalo a z utrpení byla vášeň. Člověk zkrátka nikdy neví, co se mu jednou může hodit.
Prý jste propadl padel tenisu, jak bys tenhle sport popsal?
Padel tenis! Zase na něj vlítnu, hned jak se dám do kupy! Je to jeden z raketových sportů, ke kterému tíhne spousta tenistů, teď je to jeden z nových trendů, který hodně frčí třeba ve Španělsku, kde postupně přestavují tenisové kurty na padelové. Je to ohromně zábavný sport i pro diváky, hraje se ve skleněné kostce, ale venku, je to vlastně trošku kombinace tenisu a squashe. Dokonce jsem rozhodl, že bych chtěl ve Frýdku-Místku postavit nějaké padelové kurty. Buď stihneme letošní, nebo tu další sezonu, ale už se na tom pracuje.
Pocházíte z Beskyd, jak často vyrážíte do hor?
Já jsem sice kluk z Beskyd, ale nikdy jsem to moc nedokázal ocenit až do doby, kdy začal covid a já nemohl koncertovat a najednou jsem měl fůru času a začal jsem se venčit na horách. Chodil jsem tam každý den a pak se rozhodl, že půjdu Beskydskou sedmičku, takový divoký závod. Ta láska k horám a přírodě se probudila paradoxně až před třemi lety. Když se vrátím z túry na čerstvém vzduchu, je mi fajn.
Hledáte v horách také inspiraci pro texty?
Dost často, když chceme psát písničky, vyrážíme právě do hor, kde není moc rušivých elementů a člověk se tam může intenzivně zamýšlet. S producentem a kytaristou Ondrou Fiedlerem jsme napsali v Jeseníkách třeba píseň Vedle tebe usínám. S Davidem Stypkou jsme psali texty v Beskydech, písnička I přes to všechno vznikla v Krušných horách.
Máte rád zimní sporty?
Skrz naši rodinu tíhnu k lyžování, od mala jezdíme do Alp. Nejsem ale lyžař, který by byl každý víkend na kopci, i když pár lyžařských výprav jsme s rodinou absolvovali. Na skialpech jsme byli například na ostrově Hokkaido v Japonsku, kde jsme jezdili freeride. Já tedy mám z freeridu hrůzu kvůli lavinám, a na tom místě, kde jsme zrovna lyžovali, se asi týden na to stala tragédie, takže z toho mám opravdu respekt, úplně na ty adrenalinové sporty nejsem. I když teď jsem zrovna v půlce výcviku na pilota.
Budete pilotovat letadla? Co tě k tomu vedlo?
Neustále jsme jezdili dodávkou na koncerty a ten čas strávený na silnicích mi přišel zoufalý! V září jsme jeli z koncertu v O2 areně asi sedm hodin do Kopřivnice a mě napadlo, zda to nejde jinak. Zeptal jsem se pár kamarádů a ti mi pověděli o cesnách a menších letadlech, párkrát jsem se s nimi svezl a rozhodl se, že to taky zkusím. I když jsem byl vždy trochu posera, co se bojí létat normálním boeingem. Trošku jsem si ty strachy posunul. Můj původní záměr byl, abych létal na koncerty, ale pak jsem se bavil se zpěváky jiných kapel, a ti mi řekli, že malá letadla jsou velmi závislá na počasí, nedá se na to tedy moc spolehnout. Ale když bude předpověď dobrá, uděláme si takový vyhlídkový let, který nám tu cestu zpříjemní. Ono to vlastně není ani tak o ušetření času, protože pilotování obnáší další přípravy a ztracený čas, ale samotný let v oblacích – to je nádhera – a je to mnohem příjemnější, než se drkotat po dálnici.
Jste hodně pracovně vytížený, umíte odpočívat?
Relax je disciplína, která mi moc nejde. Když mám volno, jdu do hor nebo si zasportovat – což je pro mě největší odpočinek, vypnu hlavu. Je to lepší, než abych seděl doma na gauči a díval se na filmy, to mě nezrelaxuje. Ani válení na pláži v resortu mě neuspokojí. Jsem jako pes, pořád potřebuju někde běhat a něco dělat, mám v hlavě milion myšlenek. Jo sauna! Tam se umím vypnout.
Tenhle rok vás čeká turné v hokejových halách. Vedla vás k tomu láska k hokeji?
Hokej mám rád jako divák a úspěchem našich juniorů jsem žil, díval jsem se na zápasy i v noci. Ale inspirovalo nás spíš to, že jde v podstatě o největší prostory, kde se koncert dá udělat.
Jak vzpomínáte na vaše dva koncerty v O2 areně, které byly vyprodané?
Euforie, stres, radost. Celkem všechny emoce, ale dopadlo to nejlíp, jak mohlo, a moc děkujeme všem, co dorazili, za tu atmosféru, co tam panovala. Záznam z koncertu je ještě teď k vidění v iVysílání České televize.
Proč trvá příprava koncertu tak dlouho?
Koncert v největší české hale prostě chce péči a obnáší trilion záležitostí, které je třeba řešit. Vlastně bylo po covidu těžké vůbec najít termín, a třeba proto byl ten druhý koncert ne následující den, ale až měsíc po prvním. Řeší se, kdo bude zajištovat pódium a zvuk, řeší se návrhy stage se scénografem, rozpočty, technika – my měli skvělé techniky, kteří zvučili například koncerty Metallicy nebo Red Hot Chili Peppers. Chtěli jsme, aby fanoušci měli nekompromisní zážitek. Dále playlist, choreografie, hosté, vymýšlí se aranž písniček a podobně, je to prostě nemalá věc a čas běží hrozně rychle.
Jak se na tak náročný večer připravujete?
Naladit se na tu správnou notu vnitřně. Zbavit se trochu strachu a pokusit se si to užít, ač nesete břemeno zodpovědnosti za celou věc, já jako trémista a člověk, který je spíše introvertní, jsem se s tím musel v hlavě vypořádávat a před koncertem jsem si dával studenou sprchu i dýchací cvičení podle Wima Hofa. Trému mám pořád, ta mi asi už zůstane. Možná mám někdy až přílišnou pokoru a strach, ale vždycky je pak o to krásnější, když to dobře dopadne.
A co předsevzetí pro rok 2023 – máte nějaká?
Mám spíš přání, ale myslím si, že kdybych ho řekl nahlas, tak by se mi nemuselo splnit. Věřím totiž, že když si člověk něco přeje a naprogramuje si tak hlavu, tak pak každý jeho krok v životě je tím přáním ovlivněný. Přání a sen je silný nástroj, ale člověk tomu musí v hloubi duše věřit. Podle mě se málokdy stane něco velkého, co vyžaduje spoustu úsilí a práce, jenom tak náhodou. Fandím snům a přáním.
Zdroje:
www.miraimusic.cz
