První vztah k alkoholu si Lucka udělala už jako malá holka, protože u nich v rodině se běžně pilo. Táta si otevřel pivo k snídani, večer si rodiče dali sklenku u televize. Na oslavách si děti přiťukávaly panákem vaječného likéru, protože „jen si dejte, to vám nic neudělá“. V patnácti už se s partou kamarádů skládala na lahve vodky nebo krabicové víno, a nikdy prý neměla problém s tím, že by jí jako nezletilé alkohol prodali. Pití pro ni představovalo jednak zábavu, jednak únik od špatné situace doma, kde se často hádala s matkou. „Alkohol mi dával svobodu a také sebevědomí, které jsem měla nulové,“ říká Lucie.

Na terapii se zpětně dopátrala, že první příznaky závislosti se objevily už v 17 letech, kdy se jí spustila anorexie a týdny trávila zavřená v psychiatrické léčebně v Motole. Alkohol byl pro ni tehdy bezpečným přístavem. „Nechala jsem si tam propašovat víno, protože jsem měla pocit, že tím pitím můžu alespoň něco ovlivnit. Když jsem se napila, cítila jsem se v bezpečí a bylo příjemné otupit hlavu,“ vzpomíná novinářka. V té době si svůj problém ještě neuvědomovala, to přišlo až ve 22 letech, kdy způsobila pod vlivem vážnou dopravní nehodu. „Jenže místo toho, abych to začala řešit, začala jsem ještě víc pít,“ přiznává.

Pracovní večírky se zvrtly

K pití jí paradoxně pomáhala i její profese – jako redaktorka společenské rubriky byla několikrát za týden na večírcích, kde alkohol zadarmo tekl proudem. Běžně prý ztrácela kabelky s telefonem, válela se po zemi opilá. Lucie prý neměla onu záklopku a nevěděla, kdy s pitím přestat. Dodnes se prý diví, že ji z žádného zaměstnání nevyhodili. „Často jsem se na večírcích hrozně zřídila, neudělala žádné rozhovory, nebo takové, které se nedaly použít. Kvůli party jsem často zaspávala do práce, vymlouvala se na střevní chřipky a podobně. Nebo jsem přišla s kocovinou, ale táhlo to ze mě jak ze sudu, byla jsem oteklá a všichni poznali, že nejsem zrovna použitelná. Takže většina lidí o mém problému věděla, ale skoro nikdo mi na to nic neříkal. O osobním životě ani nemluvím, ten byl naprosto nulový, protože nikdo nechce randit s někým, kdo se vám zřídí na rande.“

Málem přišla o rodinu

Stopku alkoholu Lucie dala ve chvíli, kdy se dozvěděla, že je těhotná. „V tomhle jsem byla striktní a nedala si celé těhotenství opravdu ani kapku vína, chtěla jsem pro dítě udělat maximum,“ říká. Jenže pak se jí narodil syn a pokušení napít se udeřilo znovu: „Už po příchodu z porodnice domů jsem si dala prosecco a celý kolotoč začal znovu, byť v menší míře. Dost to ovlivnilo i můj vztah s partnerem, který pro mé pití neměl příliš pochopení.“ Jednoho dne jí tak dal nůž na krk s tím, že buď začne chodit na terapie, nebo od ní i se synem odejde. Terapie s psycholožkou, která závislost na alkoholu neodsuzuje, prý byla hodně osvobozující a došlo i na nezpracovaná traumata z dětství.

„Máma ze mě chtěla mít vždy hodnou, poslušnou holčičku, která nezlobí. V 15 letech mě třeba dala na modeling a já si uvědomila, že ten vztah s ní byl opravdu komplikovaný,“ vypráví Lucie, která dnes už 6 let abstinuje a velký podíl prý na tom má právě pomoc psycholožky, ke které docházela pravidelně jeden rok. Kromě alkoholismu s ní řešila také úzkosti a deprese, které se jí naplno rozjely po porodu. Tehdy prý uvažovala i nad sebevraždou. „Sáhla jsem si opravdu na dno, kdy jsem nebyla schopná vstát ani z postele, přišlo mi, že umírám zevnitř a chtěla se vším skončit. Naštěstí mě má rodina a kamarádi podrželi. Určitě měl na tom alkohol své zásluhy.“

Kvůli depresím chtěla umřít

Při terapiích, kde neprobírala jen alkoholismus, ale dost intenzivně také dětství, přišla s odbornicí na to, že úzkostmi trpěla už jako malé dítě. „Byla jsem úzkostně závislá na své mámě, která měla své problémy a neustále od nás odcházela a pak přicházela. A já se bála, že jednou od nás opravdu odejde. Alkohol mi pomáhal tyhle úzkosti přemáhat. Kdykoli mi nebylo dobře, tak jsem se napila. Během abstinence jsem se najednou zase musela učit své emoce prožívat naplno a umět je ovládat, což mi prohloubilo úzkosti a deprese. Musela jsem začít brát antidepresiva, abych nepropadala pořád na dno, kdy jsem chtěla jen umřít. Ale i tak za to ta střízlivost stojí,“ přiznává hrdinka tohoto příběhu. Více ze života s alkoholismem, depresemi i poruchou příjmu potravy se dozvíte v našem podcastu.

Zdroje:

Autorský článek

Podcast Kondice