Nedávno jste vydala knihu s názvem Péče o lásku, což je vlastně příručka pro všechny, kteří si chtějí udržet pěkný vztah. Jak dlouho jste sbírala poznatky?

Psychologie mě začala bavit už v mládí, v 18 letech jsem si přečetla knihu Umění milovat od Ericha Fromma a ta mě dostala. Psychologii jsem se pak věnovala v rámci studií na vysoké škole. Ani ne tak s cílem stát se terapeutkou, jako spíš získat praktické psychologické vzdělání, které se mi bude v životě a ve vztazích hodit. Překvapilo mě, že o lásce jsem toho v odborné psychologii, až na toho Ericha Fromma, tehdy moc nenašla. Pátrala jsem tedy i v alternativnějších vodách, hodně zajímavé mi přišly různé směry zabývající se intimitou a sexualitou, práce s tělem. Časem jsem narazila i na konkrétní psychology a terapeuty, kteří se pojmu lásky nijak nevyhýbali. Jeden americký psycholog mi doporučil velmi zajímavý výzkum tzv. Laboratoře lásky dr. Gottmana, z toho jsem byla nadšená. Pak se to nabalovalo a načetla jsem o vztazích stohy knih, většinou od párových terapeutů. Sledovala jsem také spokojené páry i nespokojené páry ve svém okolí. Nasávala jsem to jak houba, ze všeho si něco vzala a zkoušela to hned v praxi.

LÁSKA SE DÁ NAUČIT. STAČÍ K TOMU VŮLE


Tvrdíte, že umění milovat je soubor dovedností, které se dají naučit v jakémkoli věku. Opravdu se dá láska naučit?

Když chcete a jste ochotni zkoušet, tak se leccos naučit dá. Jsme více zvyklí dívat se na lásku jen jako na cit, který je pasivní. Láska ale vyžaduje aktivitu, je to aktivní síla lidského života a z tohoto pohledu zahrnuje skutečně soubor dovedností. Když o nich víte a znáte jejich principy, můžete je cíleně kultivovat. Láska je pro člověka naprosto přirozená – a pro organismus navíc i velmi zdravá, ale je potřeba si ji osvojovat, učit se ji projevovat i přijímat. Není to tak, že to musí vždycky vyjít jako „žili spolu šťastně až do smrti“. Lidé se sobě mohou z různých důvodů odcizit, jednomu nebo oběma chybí vůle jít společně dál, nevidí v tom smysl, některé vztahy se prostě naplní a skončí. Někdy je ten největší projev lásky umět druhého pustit a nechat jít.


Je pravda, že to, jak umíme prožívat lásku, pramení mimo jiné z našeho dětství a z toho, jakou pozornost a péči nám věnovali rodiče?

Prvotní nastavení, jak lásku projevujeme a jak ji přijímáme zvláště na začátku naší vztahové kariéry, určitě přebíráme z rodiny. Rodina je pro nás takový základní tábor lásky, otiskne do nás určité vzorce, jak se ve vztazích chováme, co od nich očekáváme. Ale v dospělosti je to hodně i na nás, jestli v tom základním táboře zůstaneme navždy, nebo se vydáme dál, na území pro nás neprobádané a nové. Je to cesta plná výzev a není vždy příjemná. Pokud jsme jako děti neměli štěstí na milující rodiče a láskyplný domov, je to těžké. Kvůli tomu základnímu nastavení třeba opakujeme stejné chyby, ocitáme se ve vztazích s podobnou zraňující dynamikou jen proto, že je to pro nás dobře známé. Ale není nemožné se z toho vymanit. Je skvělé, že se čím dál víc o psychologii mluví, že je normální obrátit se na terapeuta, nechat se odborně vést.


JAK DŮLEŽITÁ JE POTŘEBA SEXU A VZÁJEMNÁ CHEMIE?


Jak důležitá je podle vás ve vztazích vášeň a sexuální chemie mezi partnery?

To se nedá jednoznačně říct, to je individuální. Pro někoho to je alfou a omegou a pro někoho může být daleko důležitější, jestli je partner milý a laskavý a na fyzičnu až tak nesejde.Vzájemná „chemie“ – a možná to nemusí být otázka jen fyzické přitažlivosti – je vždycky výhoda. To, že tam žádná není, se asi pozná relativně brzy, než když tam nějaká je. A pokud je aspoň trochu, je tam tím pádem prostor to nějak rozvíjet. Co je podle mě ale daleko důležitější, je být k sobě i k druhému upřímný a sdílet svoje představy o vztahu a o lásce. Čím dřív, tím líp.


Mnoho žen očekává, že jejich partner bude znát jejich přání a tužby. A pak jsou zklamané, že partner není romantický a nepozná, co žena potřebuje. Měly bychom mužům říkat, co si přejeme, než spoléhat na to, že to udělají sami od sebe?

Zcela určitě, to je základ úspěchu a spokojenosti! A nejen ženy mužům, ale i muži ženám. Ten princip je oboustranný, láska musí kolovat obousměrně. Otevřené sdílení přání a představ je proto naprosto zásadní. Jsem přesvědčená, že tendence spoléhat se na jasnovidectví spolu s přeceňováním efektu překvapení páchá ve vztazích spoustu škod. Chce to trochu kuráž, protože sdílení s sebou nese i určité riziko, že to nemusí vyjít třeba hned nebo taky vůbec a s tím není lehké se někdy srovnat, můžeme si to vyložit jako odmítnutí. Ale přes to všechno je to ta nejlepší cesta ke vzájemné spokojenosti.


Problémem ve vztazích bývá i odlišná potřeba sexu. Jsou páry, kdy jeden z partnerů sex vyžaduje několikrát týdně, zatímco ten druhý touží po intimitě třeba jednou za měsíc. Myslíte si, že je to velká překážka pro spokojený vztah?

Láska unese leccos, což o to. Ale jakákoli dlouhodobá frustrace, nejen ta sexuální, je zátěž, která bohužel dost často vede do začarovaného kruhu negace a pak máme tendenci vidět na partnerovi už jen chyby. Potkala jsem dost párů, které to semlelo. I já sama jsem tento problém řešila ve vztahu s mým mužem. Zpočátku jsem měla problém vůbec uznat, že tato jeho potřeba má stejnou váhu jako moje jiné potřeby. Ve chvíli, kdy jsem to přijala a uznala, začala jsem vůči tomu být celkově otevřenější – a nakonec to mělo nejen pro vztah, ale i dokonce pro mě velký přínos, což bylo docela překvapení. Také nám třeba pomohlo i začít brát sex trochu víc zeširoka, existuje celá říše fyzického potěšení. A ačkoli to opravdu dlouho nebylo přesně podle jeho představ, dávalo mu to smysl tou otevřeností a snahou aspoň nějak vyjíst vstříc.


PROJEVUJTE SI LÁSKU KAŽDÝ DEN. STAČÍ MALIČKOSTI


Co byste poradila unaveným párům, kde mají oba partneři náročnou práci a do toho se starají o děti? Přijde mi, že mnoho rodin doslova ubíjejí každodenní povinnosti a zažitý stereotyp, a na lásku tak nějak nezbývá čas a hlavně energie...Je to velký logistický oříšek, ale je potřeba si ten čas pro sebe jako partnery prostě nějak urvat. Existují diáře a plánovače, a když nejsou v dosahu hodné tetičky, babičky nebo přátelé, jsou k dispozici i profesionální služby. Požádat o pomoc není žádná ostuda. Když chybí peníze, dá se to pojmout i „komunitně“ – nabídnout třeba jiným rodičům v okolí stejnou výpomoc na oplátku. Ano, v rodinném životě bývají celá období, kdy nějaké to rande třeba půjde provést jen v takovém omezenějším módu, ale cokoli je lepší než nic. Na kolování lásky v rámci páru se hlavně nesmí rezignovat, to nakonec nedělá dobře ani rodině jako celku.


Jaké jsou ve zkratce předpoklady zdravého a šťastného soužití?

Postupné vylaďování, jaké konkrétní projevy lásky komu dělají dobře. Z toho se pak vyjeví priority, na které je dobré se zaměřit podle základního principu „stačí klidně drobnější projevy lásky, ale pravidelně“. Důležité je i nasadit laťku slušnosti a vstřícnosti v chování i komunikaci co nejvýš. To v praxi znamená dát vědět, když nás partner zranil, naštval, uvedl do rozpaků, reagoval necitlivě – nejlépe obratem, nedusit to v sobě a nečekat, až papiňák vybuchne. Tím se také učíme pojmenovávat emoce, pracovat s nimi a nenechat je řádit hlava nehlava. Každý se někdy chováme blbě, vždycky je ale možné se pokusit to nějak napravit. A ještě bych zmínila snahu hledat na partnerovi to dobré a nešetřit chválou, když je to jen trochu na místě. Někdy to tak úplně nevypadá, ale naši blízcí nedělají naschvál to nejhorší, co mohou, aby nás naštvali. Daleko častěji dělají fakt to nejlepší, co v dané chvíli dokážou.


Co když má partner nějaké sny, tužby a cíle – je důležité ho v nich podporovat, i když jsou například v rozporu s naším životem a přesvědčením?

V dlouhodobých vztazích existují témata, a kupodivu jich není úplně málo, na nichž se partneři neshodnou a jsou v podstatě neřešitelné. V práci dr. Gottmana mě kdysi velmi zaujal termín „neřešitelný konflikt“, který ale pro vztah nemusí nutně znamenat tragédii. Už jsem to tu zmínila před chvílí – výchozí bod je v takových případech uznání a respekt. Bez hodnocení, kritiky nebo náznaků pohrdání. Základ je uznat a snažit se přijmout, že partner má v něčem úplně opačný přístup, nebo pro mě nepochopitelný sen, než já. A k tomu nám hodně pomůže, když s námi bude partner sdílet, co přesně za tím je, proč je to pro něj emočně tak důležité. I pro něj může být takové přemítání nahlas důležité. Naše sny a touhy někdy koření hluboko v minulosti, v dětství, v dospívání. Když známe blíž to pozadí, jsme pak přístupnější alespoň nějakému kompromisu nebo to aspoň není zdroj výčitek. Pokud v sobě nenajdete ochotu vyloženě k aktivní podpoře, nedá se nic dělat. Uznání je také projev lásky.


Jak často bychom si měli projevovat lásku? A čím? Kromě pěkných slov...

Základní pravidlo: stačí málo, ale často. Tedy pravidelné maličkosti. Co se týče toho „jak“, každý má trochu jiné preference. To chce vyladit, říct si to. Každý sám u sebe musí zjistit, jaké projevy lásky ho vyloženě blaží a dát to najevo. Mohou to být ta milá slova, pro někoho může být ale daleko důležitější nějaký drobný dárek, uznání, fyzické doteky... Kdo v tom tápe, doporučuji skvělou knihu Pět jazyků lásky. Nemůžeme vycházet z toho, co máme rádi my, lásku je třeba projevovat tak, jak to má nejraději náš partner.


LÁSKA MÁ SVÉ PŘÍLIVY A ODLIVY, JE TO TAK V POŘÁDKU


Kdy podle vás už lásku nemá cenu udržovat?

Tak na to nikdo nezná odpověď, na to musí každý přijít sám. Rozhodně bych se na zlepšení pokusila zapracovat, zvlášť když jsou v tom děti. Ta fáze pokusu o zlepšování nám také může pomoct si mnoho věcí ujasnit a to se do budoucna neztratí, ať to nakonec dopadne jakkoli – poctivě si tedy projít, co od lásky očekávám, jaké jsou právě ty moje potřeby a jestli jsem je komunikovala jasně a dostatečně, jestli skutečně zdroj mého neštěstí je vztah s partnerem nebo i případně, co jsem já ochotná nabídnout jemu a co už ne. Může to zabrat a dojít k určitému přenastavení, některé krize se dají překonat a jeden z partnerů je katalyzátorem změny. Ale je to samozřejmě tak, že láska je týmová hra. Ani jeden z partnerů by do sebe neměl nechat padat lásku od partnera jak do černé díry bez jakékoli odezvy. To je zraňující. A pokud se to i přes všechny apely a snahy děje, odejít je pak otázka sebelásky a do jisté míry i pudu sebezáchovy.


Karolíno, co vy a manželství? Jak dlouho jste ve vztahu a co pro svého manžela děláte každý den?

Já jsem se svým mužem už 24 let, z toho většinu času v manželství, máme dvě úžasné děti. Miluji ho a on miluje mne, za každý den s ním jsem vděčná. Náš vztah je moje životní terno, můj splněný sen. Ráda pro něj dělám různé drobnosti a on pro mě také. Záleží, kolik je času a energie. Začínám většinou hned zrána přípravou kávy, po práci ráda něco uvařím, obejmeme se, pohladíme, zajímám se, jak prožil den, většinou si nenechám ujít nějakou příležitost, kdy ho můžu ocenit nebo pochválit. Někdy se večer najde čas na krátkou masáž nohou, třeba u filmu, sem tam dojde i na větší romantiku nebo erotiku. Jsou ale období, kdy to s projevy lásky je i u nás trochu bída. Jsou to takové přílivy a odlivy, tak to v životě bývá.


Myslíte si, že i manželství, které trvá desítky let, má šanci udržet si vášeň a zamilovanost, jako na začátku?

Víte, já možná nejsem úplně normální, ale někdy mi přijde, že kvalitativně je to dokonce snad i lepší! S tou zamilovaností to funguje spíš právě na bázi přílivů, jako kdybyste se do syta na chvíli občerstvili v oáze. Ale jak jsem zkušenější a moudřejší, dokážu si to možná i daleko víc užít.

Zdroje:

www.umenimilovat.cz