Všechno, co je bílé, v sobě nese zvláštní energii a magickou sílu. Ať už je to čerstvý sníh, oblaka plující po nebi, Měsíc nebo třeba svatební šaty nevěsty. Bílá barva je symbolem světla, usnadňuje napojení na energie přírodních sil, uklidňuje, utěšuje a ochraňuje před negativními energiemi.
Luxus jen pro elitu
U starých Slovanů byla barvou smuteční a v mnoha náboženstvích je tomu tak dodnes. V evropské a americké kultuře se bílé oblečení postupem času naopak stalo znakem svátečnosti a exkluzivity.
Mocní, bohatí a slavní většinou nevynechají žádnou příležitost, jak demonstrovat svoji výjimečnost a dokonalost. Jednou z nejjednodušších a nejelegantnějších možností, jak to udělat, je oblékat se výhradně do bílého. Tento trend se zrodil před pouhými dvěma staletími a postupně dosáhl neuvěřitelného rozmachu.
Společenská elita na přelomu 19. a 20. století začala chodit na pikniky i tajné hostiny a večírky, „kde se smí všechno“, právě v bělostných šatech, dámy s bílými slunečníky, pánové s bílými cylindry. Bohatí si to mohli dovolit, zatímco pro méně majetné bylo nošení bílého oblečení dlouho nedostupné, už jen proto, že je na něm vidět sebenepatrnější skvrnka a musí se pořád prát.
Pleť jako z alabastru
Zvláštní magie bílé barvy se neprojevovala pouze v nošení bílého oblečení, ale také v různých podobách kultu bílé pokožky. Už ve starém Egyptě, Řecku nebo Římě představovala sluncem nedotčená pleť ideál krásy. Zatímco Egypťanky používaly k jejímu bělení citrusové plody, sůl a semínka různých rostlin, Římanky a Řekyně se natíraly bílým pudrem z olova a křídy.
Bílá pleť vždycky byla, stejně jako bělostné oblečení, výsadou urozených a bohatých. Ženy z lepší společnosti trávily většinu času ve stínu hradů, zámků a panských sídel, zatímco ty neurozené musely vesměs od rána do večera pracovat na poli pod žhavými slunečními paprsky.
Postupně se díky receptům mastičkářů staly dostupnějšími některé kuriózní receptury na vybělení pleti: pouštění žilou, přikládání pijavic nebo zesvětlování kůže vaječnými bílky a moukou. Některé z těchto postupů přitom zaváněly hazar- dem se zdravím, protože jejich součástí byly až do konce 19. století jedovaté olovo a arzen.
Po první světové válce ovšem nastala v Evropě i v Americe v kultu bílé pleti doslova revoluce, kterou má na svědomí světoznámá pařížská módní návrhářka Coco Chanel. V roce 1923 se vrátila do Paříže z dovolené na francouzské Riviéře dozlatova opálená, čímž způsobila skandál. Odsuzování a posměch tamní smetánky se ovšem brzy změnily v obdiv a snědá pleť „ve stylu Coco“ se stala novým módním hitem.
Vznikla tak polarita zcela opačných trendů, alespoň co se barvy týče; zatímco v některých kruzích je ideálem krásy zdravě opálená bronzová pleť, jinde se naopak vrací kult výrazně, někdy až nepřirozeně vybělené kůže. Některé ženy vynakládají značné peníze na exotické dovolené a celoročně navštěvují solária, jiné utrácejí nemalé sumy za pudry a všemožné bělicí krémy. K těm naposledy jmenovaným patřila třeba Marilyn Monroe, v současnosti je bělobou posedlá Madonna, Nicole Kidmanová nebo Gwyneth Paltrowová.
Bělostný zákon Wimbledonu
Trend co nejsvětlejší pleti jako symbolu exkluzivity a příslušnosti ke společenské elitě do dnešní doby paradoxně nejvýrazněji přetrvává právě v zemích, kde má většina tmavší pokožku, například v arabském světě a v některých východoasijských zemích. V Indii se jeho příznivci ve velkém stávají také muži. Světlá pleť je zde totiž znakem příslušnosti k vyšším společenským kastám.
Snad nejtypičtějším symbolem Japonska a tamního národního ideálu krásy je gejša – profesionální společnice, zpravidla půvabná žena s vybraným chováním a v neposlední řadě s výrazně nabílenou pletí. K líčení už dlouhá staletí používají tradiční pudrovitou barvu nazývanou oshiroi. Každodenní líčení má přísná a poměrně komplikovaná pravidla a je-li provedeno vskutku dokonale, Japonci to dokážou mimořádně ocenit.
Smyslné kouzlo masky na tvářích gejš je umocněno tím, že běloba je nanesena na obličej, krk, část dekoltu a zad. Kolem vlasů a vzadu na krku se nebělí údajně proto, aby tím mužům ukázaly skutečný nádech své kůže, a podnítily tím jejich erotické vzrušení.
Vraťme se ale k bílé módě. Americký časopis pro ženy Harper’s Bazaar na podzim 1894 napsal, že „každý, kdo ve Spojených státech patří k lepší společnosti, chodil letos celé léto v bílém“. Magazín Vogue nošení bílého oblečení rovnou vyhlásil „módním trendem blížícího se století“. A nebyl daleko od pravdy, bílá móda skutečně dominovala evropskému a americkému světu až do roku 1918. Potom ale vypukla první světová válka a na bílou jako symbol smířlivosti, klidu a míru se zapomnělo.
Společnost se ke kultu bílé začala vracet až v uvolněných šedesátých letech. V aristokratické Anglii, kde se mu tradičně dařilo, dokonce zesílil natolik, že v roce 1963 vešel v platnost přísný dress code slavného tenisového turnaje ve Wimbledonu, který s menšími úpravami platí dodnes.
Divoké bílé večírky i pikniky
Zatímco pořadatelům Wimbledonu šlo především o exkluzivitu, na prvních bílých večírcích v New Yorku v 70. a 80. letech tato barva naopak měla symbolizovat nespoutanost a nevázanost. V prostorách gay klubu The Saint se scházeli muži pouze v bílých spodkách a oddávali se divokým sexuálním orgiím. Brzy se sem začali sjíždět homosexuálové z celého světa, s oblibou jej navštěvoval například charismatický zpěvák kapely Queen Freddie Mercury.
Kult bílé barvy jako symbol smyslnosti oživila v 80. letech televizní reklama na šampon značky Timotei. Vystupovala v ní sexuálně přitažlivá blondýnka s dmoucími ňadry, která si myla vlasy, aniž by si před tím svlékla bílé šaty. Ty se namočily a staly se průsvitnými. Slogan na závěr reklamy zněl jasně: „Bílá je bezstarostná.“
Ve stejné době se kult bílé barvy stal módní záležitostí i v Paříži. „Vrátil jsem se s ženou a dětmi po pár letech z Tahiti a rozhodli jsme se to oslavit s přáteli a známými bohatým piknikem. Zahrada naší vily byla příliš malá, a tak jsme vymysleli, že slavnost uspořádáme v Boloňském lesíku. Abychom se lépe našli, domluvili jsme se, že všichni přijdeme od hlavy až po paty v bílém. Mělo to takový úspěch, že jsme pak podobná setkání v bílém pořádali každý rok. Staly se tak populárními, že na ně chodilo i několik tisíc lidí,“ říká v rozhovoru pro britskou rozhlasovou stanici BBC zakladatel legendárních bílých pikniků François Pasquier.
Fenomén slavných Le Dîner en Blanc se postupně stal populární každoroční akcí na celém světě, pořádá se v 85 městech a jeho 30. ročníku se v roce 2018 ve francouzské metropoli účastnilo sedmnáct tisíc lidí.
Bílé na černém
V roce 1998 začal psát další kapitolu americký rapper, tanečník, herec, hudební producent a zakladatel módní značky Sean John vystupující pod pseudonymem Diddy. Trojnásobný držitel hudební ceny Grammy byl první černoch, který propadl bílé posedlosti, do té doby byl bílý kult ctěn pouze bělochy. List The New York Times tehdy napsal, že interiér jeho bytu vypadal jako exploze bílého světla: „Bílé u něj doma bylo absolutně všechno, od podlah přes stěny, nábytek, lampy až po oblečení, takže se v té bělobě doslova ztrácel.“
Excentrický rapper začal ve svém domě každoročně organizovat „bílé večírky“, kam byl vstup povolen výhradně zvaným, mezi nimiž byli nejbohatší lidé světa i nejznámější celebrity od muzikantů po slavné filmové herce a modelky. Na večírcích u Diddyho byly volně k dispozici marihuana a kokain, výjimkou nebyly sexuální orgie s pozvanými exkluzivními prostitutkami a zábava byla k ránu tak divoká, že si sousedé stěžovali a na místo musela přijet udělat pořádek přivolaná policie.
„Jeden nešťastník, jehož jméno nebudeme prozrazovat, se pokusil striktní dress code narušit a přišel na večírek sice celý v bílém, ovšem na nohou měl červené lakýrky. Dovnitř byl vpuštěn až poté, kdy si boty zul, schoval je ve křoví v nedalekém parku, napudroval si nohy a přišel bos,“ popsal událost reportér The New York Times.
Zdroje:
Květy 49/2023