Je zvláštní, jak se jedinému druhu ptáků podařilo ovládnout celé metropole ležící tak daleko od sebe – Praha, Londýn, Paříž, Benátky, Bombaj, New York, Melbourne… Všude ve světě narazíte na náměstí plná holubů, sedajících si vám na ramena a zobajících z ruky kousky pečiva či slunečnicová semínka. Podle některých odborníků je to zejména jejich přirozená láska k tvrdým povrchům, díky níž perfektně zapadají do městských oblastí.

„Mají rádi beton, mramor a kámen, takže si nemusí stavět hnízda na stromech, keřích či v trávě, žijí raději v blízkosti budov,“ vysvětluje například Colin Jerolmack, profesor environmentálních studií na Newyorské univerzitě.

Dost možná nejpravděpodobnější důvod, proč najdete holuby ve městech po celém světě, je ten, že je sem přivezli sami lidé. Přinejmenším už před 5000 lety začali stavět příbytky pro holuby obyvatelé Mezopotámie. Zpočátku z důvodu potravy, později pro jejich neuvěřitelný naváděcí instinkt, díky němuž šlo posílat zprávy i mezi velmi vzdálenými místy. Nezastupitelnou roli tak sehrávali zejména ve válkách coby vojenští poslové.

Byl to právě holub, kdo vynesl výsledky prvních olympijských her v roce 776 př. n. l., zatímco jeho praprapotomek přinesl zprávu o Napoleonově porážce u Waterloo. Po první, ale ještě i druhé světové válce bylo mnoho holubů oceněno nejvyššími poctami za služby při záchraně stovek lidských životů. Vzpomeňme jen udělení Válečného kříže (vyznamenání za chrabrost v boji s nepřítelem, kterým Francie odměňovala své a spojenecké vojáky) statečné holubičce jménem Cher Ami.

Ta si ho vysloužila za hrdinskou službu předání 12 důležitých zpráv během bitvy u Verdunu. Při své poslední misi v říjnu 1918 doručila důležitou zprávu s postřeleným hrudníkem a křídlem, v pouzdru visícím na vazu její roztříštěné nožky. Díky tomu zachránila životy 194 amerických vojáků tzv. ztraceného praporu 77. pěší divize.

„Teprve za posledních 80 let začali lidé holuby nenávidět,“ tvrdí Colin Jerolmack, přičemž poukazuje na to, že valná část odporu pochází z nepochopení.

Jak je to doopravdy

Známe to i u nás. Zprávy o tom, jak jsou holubi nebezpeční, se šíří jako lavina. Tito ptáci mají údajně, leckdy bohužel i podle seriózních mediálních zdrojů, přenášet celou řadu infekčních nemocí, například salmonelózu, ptačí tuberkulózu či ornitózu neboli ptačí chlamydie, pro člověka vysoce nakažlivé… Také prý přenášejí nebezpečnou klíšťovou encefalitidu či toxoplazmózu, která ohrožuje hlavně těhotné ženy. A samozřejmě jsou semeništěm parazitů, kteří mohou sát lidskou krev, typu štěnice ptačí nebo klíšťák holubí. V podstatě vše jsou to však nesmysly. Ornitologové či zástupci Pražského spolku ochránců zvířat to totiž vidí úplně jinak.

Na rozdíl od labutí, které mají salmonelu ve střevech jako tzv. komenzála, tedy neškodného souputníka (totéž platí i pro domácí kachny, proto se nesmějí jejich vejce dávat do majonéz), v téměř 100 procentech případů ji holubi nemají a už vůbec ji nepřenášejí. Pokud se nakazí, v krátké době uhynou na průjem. Tuberkulózu má asi jedno procento holubů, ale bakterie vyloučené trusem v řádu hodin uhynou. Chlamydie mohou mít všichni ptáci, nejčastěji se však nakazí ošetřovatelé drůbeže ve velkovýkrmnách kachen a hus. Zase platí, že holubi v krátké době po nakažení uhynou.

Co se týká klíšťové encefalitidy, nakazit se lze pouze dvěma způsoby: kousnutím infikovaného klíštěte, nebo pitím nepasterizovaného mléka od nakažené krávy, kozy či ovce. Virus je v krvi a musí se dostat opět do krve, samice savců ho vylučují do mléka. Čili nakazit se od holuba by šlo pouze injekční aplikací jeho infikované krve.

A toxoplazmóza? Nakazit se lze pouze konzumací nedostatečně tepelně upraveného masa infekčního zvířete, obvykle prasete či králíka, nebo polknutím vajíček prvoka Toxoplasma gondii vyloučených trusem nakažené kočkovité šelmy. Navíc toxoplazmóza je primárně onemocnění savců, kteří jsou přirozenou kořistí kočkovitých šelem, jediných konečných hostitelů tohoto prvoka. Tedy hlavně hlodavců, králíků, prasat a některých dalších.

Holubi mají vůbec nejvyšší tělesnou teplotu ze všech zvířat: 43 °C. Savčí parazité a patogenní mikroorganismy v nich proto málokdy přežijí. Klíšťák holubí a vši naopak nenapadají savce, tedy ani člověka. Brání se jim i sami holubi. Na těle mají místa, kde roste tzv. prachové peří rozpadající se na jemný pudr, který pokryje celý povrch jejich těla. Když se holub vykoupe, zůstane po něm voda jakoby poprášená moukou. Tento „pudr“ chrání dospělé holuby před parazity, které udusí. Klíšťáci a vši mohou hypoteticky žít výhradně na holoubatech, jež prachové peří ještě nemají.

Přemnožení jen opticky

Odpůrci holubů občas též výhružně šermují slovy o jejich přemnožení. I to však odborníci popírají. Opticky prý na lidi působí fakt, že holubi žijí v koloniích, takže jich vždy vidí víc najednou. Životaschopná kolonie musí mít aspoň 20 párů. Je proto nutné počítat kolonie, nikoli jednotlivé ptáky. Městský holub pomalu vymírá, počty jsou asi o 80 procent nižší než před 30 lety.

Holub je ale základem potravního řetězce ve městech. Loví ho draví ptáci, kuny skalní, vejce vybírají straky, kavky a sojky. V Praze podle odborníků ubylo hnízdících krahujců, jistě i vinou drastického úbytku holubů. Místo po holubech domácích zaplňuje lesní holub hřivnáč, který ale netvoří kolonie, takže působí jako daleko vzácnější. Početnější než holub domácí je hlavně sýkora koňadra a v některých městech nejspíš i straka.

Hejna zdivočelých holubů pravidelně doplňují ulétlí holubi poštovní a občas i čistokrevní domácí holubi různých plemen. Bílou barvu jim geneticky dodávají tzv. svatební holoubci, což jsou domácí holubi několika plemen prodávaní či půjčovaní zájemcům o okrášlení svatby. Holubi jsou vypuštěni nad svatebčany, někteří se vrátí domů, jiní zahynou hlady či je uloví dravci, další zdivočí a stanou se posilou městských hejn.

Většinou jsou to opět holubi poštovní, dále bílí benešovští selští holubi, čeští staváci, různí rejdiči a vysokoletci, čeští bubláci a některá další plemena. Vyhubíme-li úplně městské holuby, patrně tím podle některých ornitologů zlikvidujeme i obnovenou populaci sokola stěhovavého v ČR a donutíme řadu dravců lovit jiné, pro nás mnohem líbivější ptáky.

Holubník jako řešení

I proto nyní po vzoru mnoha zahraničních měst u nás vznikají tzv. holubníky. První se objevil z podnětu hlavního města loni v září. Dřevěná půdní vestavba je umístěna nedaleko Nové radnice na Mariánském náměstí v centru Prahy. Cílem je nabídnout jim místo k hnízdění a vytvořit vhodné podmínky, aby se do holubníku stahovali a neměli důvod být na místech, kde jsou nežádoucí. Provoz zařízení, včetně veterinární péče zajišťuje Záchranná stanice hl. m. Prahy pro volně žijící živočichy.

„Vybrali jsme budovu, na jejíž půdě se již holubi dříve přirozeně shlukovali, a dalo se předpokládat, že nalákání velkého hejna z okolní lokality bude snazší. Jedná se o jednoduchou dřevěnou půdní vestavbu, jejíž součástí jsou boxy určené k zahnízdění, sedáky, krmítka i zásobníky na vodu. Nyní zde počítáme zhruba s kapacitou okolo 150 holubů,“ upřesňuje náměstkyně primátora Jana Plamínková.

Městské holubníky fungují již mnoho let v hojném počtu například v Německu, Rakousku či Nizozemsku, kde studie i praxe potvrdily, že to je humánní a zároveň velmi efektivní způsob jejich regulace. Odborníci dokonce uvádějí, že nyní častěji používaný odchyt, případně odstřel nemá v důsledku žádný vliv na jejich výskyt, protože se po zásahu naopak pro ostatní holuby v teritoriu zvýší potravní nabídka, na kterou reagují vyšší snůškou vajec, a počty rychle dosáhnou původního stavu.

Etickým cílem holubníků je též nahrazení dosavadních praktik, kdy jsou ptáci stříleni a plynováni. „Tento typ holubníků slouží k regulaci holubí populace rovněž odebíráním vajec, které se nahradí umělými. Zároveň tráví v holubníku většinu času a tím se elegantně vyřeší problém s jejich trusem. Způsob regulace je komplikovanější než zabíjení, ale v dlouhodobém měřítku efektivnější. Holuby se nám nepodaří vyhubit ani vyhnat, ale můžeme se s nimi naučit žít,“ zdůrazňuje Ing. Michal Ďuríček, předseda spolku Obecní holubník, z. s.

„A o to jde především. Ukázat, že holub je vlastně krásný pták, nikoliv létající nákaza, jak se nám snaží vštípit některé články, které v podstatě pořád dokola přepisují jeden průzkum z osmdesátých let, kdy se na populacích v Brně a Bratislavě zjišťovaly holubí nemoci. Ano, můžou mít nemoci, ale už se nikde nepíše, že přenos choroby z ptáka na člověka je dost ojedinělý, prakticky nulový. Na příkladech z Německa se ukazuje, že když lidé přestanou holuby vnímat jako problém, tak ten problém přestane existovat.“

TO BY VÁS MOŽNÁ NENAPADLO

HOLUB JAKO LÉK

Zooterapie má různé podoby. Terapeutem nemusí být jen pes, kočka, eventuálně prase, ale i holub.

Ředitelka organizace ELVA Help z.s. Mgr. Andrea Tvrdá, která má zkušenosti s výcvikem asistenčních psů i canisterapií, na holuby nedá dopustit. „Máme je rádi, takže se stává, že se k nám dostane nějaký zraněný nebo sirotek a my se o něj postaráme,“ říká. „Jako například o holoubátko, které těsně před naše auto upustil dravec. Zastavili jsme a vzali ho k nám domů. Krvácelo. Vše se zahojilo, ručně jsme ho vykrmili a nyní je z něj krásná holubička. Vypustili jsme ji u domu, kde se stále zdržuje, každé ráno se chodí nakrmit a napít. Říkáme jí Šedá,“ dodává.

Holubů chová Andrea Tvrdá více. A jeden z nich, jménem Supík, ji přivedl k ornitoterapii. I toho vypiplali od miminka, měl rozbitou hlavičku. Časem se naučil rozeznávat barvy i tváře a majitelka s ním začala docházet do liberecké nemocnice, kde pomáhal malým pacientům třeba s dětskou mozkovou obrnou. Šikovný mazlivý holoubek s kšírky, vodítkem a plenkovými kalhotkami, do kterých se nechal obléknout vleže na zádech, dokázal s dětmi zázraky.

Od té doby Andrea Tvrdá vychovala několik jeho nástupců. A dokazuje tak, že pověst holubů jako lidských společníků a obětavých přátel je oprávněná.

POHLED ODBORNÍKA

BEZ HOLUBŮ BY CIVILIZACE DÁVNO ZANIKLA

Jsou neobyčejně inteligentní, mají obrovskou schopnost všímat si detailů a zapamatovat si je, umějí se výborně přizpůsobit změněným podmínkám a odlišit planou hrozbu od reálné. To vše o holubech tvrdí Ing. Michal Ďuríček, předseda spolku Obecní holubník, z. s.

Odjakživa byli symbolem míru a dobroty, nezřídka bývali vnímáni coby zachránci lidských životů. Proč jsou tedy dnes tak neoprávněně démonizováni?

Holubi patří mezi nestarší domestikovaná zvířata a provázejí člověka od počátku této civilizace. Doslova ji pomáhali budovat a je docela možné, že bez holubů by tato civilizace už dávno zanikla nebo by nedosáhla takového rozkvětu. Po většinu historie byli vnímáni jako přátelé, a za války bylo dokonce možné dostat pokutu za zabití holuba. Existují vyznamenaní holubí hrdinové, kteří zachránili stovky vojáků tím, že proletěli nepřátelskou palbou se zprávou na velitelství.

Ke změně postoje k těmto ptákům došlo poměrně nedávno, ještě začátkem 20. století byl jejich obraz ve společnosti vesměs pozitivní. V té době nicméně existovalo jen malé množství zdivočelých holubů. Většinou byli vázaní na holubníky v zemědělských usedlostech. Nejspíš se zánikem původních zemědělských usedlostí a poklesem významu holubů pro vojenské účely se pojí začátek současného problematického vztahu lidí k nim.

Přestali jsme je potřebovat, a tak jsme se jich zbavili. Jenže holubi za tisíce let domestikace přestali mít schopnost postarat se sami o sebe. Kdyby v té době zdivočelí domácí holubi odletěli zpět do skal, tak by si jich už málokdo všiml. Jenže oni už nemohli žít bez člověka, a proto ho následovali do měst. A začali zabírat místa, která považujeme za naše.

Z původního přítele se tudíž stal nepřítel…

Ano. Tím nastal i zásadní obrat ve vnímání holuba. Z původního přítele se nejdřív stal potížista, až nakonec byl označen za škůdce a přenašeče nemocí a byla mu vyhlášena válka. Holub patří do kategorie zatoulaného zvířete bez pána, stejně jako toulavý pes nebo kočka. K tomu, aby bylo možné holuby zabíjet, bylo třeba je démonizovat.

Co na holubech nejvíc milujete?

Jsem milovník ptactva, jejich pozorování patří mezi mé nejoblíbenější aktivity a na holubech je skvělé to, že jsou úplně všude. Hnízdí u nás na domě, a tak můžu přímo z chodby pozorovat, jak se rodiče starají o mláďata, jak mláďata rostou, jaký mají spolu vztah. Je to moc krásné a u divokých ptáků by to nebylo možné.

Taky se mi líbí, že navzdory 40 letům pokusů o vyhubení tu s námi pořád ještě jsou a odmítají vyhynout. Na rozdíl od divokých druhů získali šlechtěním celoroční schopnost rozmnožování. Jsou vlastně takové memento, připomínají nám, že jsme je k sobě připoutali a že za ně máme zodpovědnost.

Úplně nejvíce ale miluju pocit důležitosti při krmení. Holubi mají obrovský společenský přínos pro nemocné, staré a opuštěné lidi. Jsou často jejich poslední společníci a daného člověka poznají z dálky.

V Praze už rok funguje obecní holubník. Jak byste shrnul jeho přínos?

Na vyhodnocení toho projektu je ještě brzy. Prakticky je v provozu v podstatě půl roku, ale podle posledních zpráv tam už hnízdí 20 párů.

Vzniknou obecní holubníky i v jiných českých městech?

Určitě, cílem našeho hnutí je síť fungujících holubníků, tak jak to je v Německu, které je naším vzorem. Mají tam dobré zkušenosti přes 30 let. V současné době je už holubník v Bílovci na severní Moravě. V Českých Budějovicích, Brně a Plzni jsou rozjeté projekty a v několika dalších městech probíhají počáteční jednání.

Co dobrého můžeme ještě pro holuby udělat?

Úplný základ je aspoň jim neškodit. Navzdory všeobecnému přesvědčení si holubi ve městech nežijí nijak dobře. Oni s námi jsou, protože neumí přežít bez pomoci člověka. Ve městech často trpí, nabodávají se na hroty, chytají se do sítí, jí nevhodnou stravu, jsou pořád vytlačováni do menších prostor, takže se vysilují bojem o teritoria.

Také si namotávají na nožky různé nitě a vlasy. Nožka se jim tím odkrví a nakonec odpadne. Je hodně holubů, kterým chybí nožička, a někteří mají pahýly na obou nožičkách. Ale i tak se dokážou s tím naučit žít. Jejich vitalita je opravdu neuvěřitelná.

Rozhodně se nesmí podporovat, aby je děti honily. Holubi to vůbec nevnímají jako zábavu. Dokonce jsou známé případy, kdy je děti při honění zranily.

Jinak holubům pomůžeme, stejně jako jiným ptákům ve městě. V létě jim dáme vodu a v zimě krmení. Je dobré si jich více všímat, vyhledávat různé pasti a upozorňovat na ně. Mít soucit s těmito bytostmi, které se provinily pouze tím, že důvěřovaly člověku, a teď za to trpí. A když uvidíme někde zraněného nebo chyceného holuba, tak ho tam nenecháme, ale zavoláme záchrannou stranici nebo některou z holubích organizací.

Zdroje

Květy 2023-33

https://news.osu.edu/dim-witted-pigeons-use-the-same-principles-as-ai-to-solve-tasks/

https://www.theguardian.com/environment/2023/oct/26/pigeons-smart-ai-learning