Hned na úvod vám musím pochválit postavu. Viděla jsem vás v plavkách na fotkách a zajímalo by mě, jak moc na sobě pracujete. Chodíte často do fitka?
Děkuji za váš pohled. Nemám už pár let žádné pravidelné tréninky v posilovně. Tělo mám, díky bohu, zdravé, přirozeně tvarované aktivním životním stylem, ale „dokonalé“, není. Nicméně od dětství mě bavil pohyb a sport. Fyzická zátěž mi dělá dobře, je to pro mě jistý druh relaxu, meditace, čas, který si užívám. A na každého z nás samozřejmě platí něco jiného. V životě jsem vyzkoušela spoustu aktivit, abych se držela v kondici.
Jakých třeba?
Podle okolností a časových možností jsem aktivity a místa prostřídávala. Podle toho, kde jsem zrovna žila a pracovala. Jak byl čas a energie. Pokud mi něco přestalo vyhovovat, změnila jsem to. Dlouhodobě u mě ale funguje chůze a rychlochůze, což je ten nejpřirozenější pohyb. Stejně jako plavání, ke kterému se občas ráda vracím. Opět podle možností. Ráda zajdu na hot jógu 42 ke kamarádce Petře Danhelové, kde se cítím opravdu dobře. Pár let jsem cvičila pilates, i ve fitness s trenérem či trenérkou. V dětství jsem byla gymnastka i hrála tenis. Dnes už ale opravdu hlavně chodím.
Je nějaký sport, který byste si chtěla vyzkoušet?
Moc se mi líbí surfing, byť jenom na koukání, za posledních deset let jsem u moře byla dvakrát, na necelý týden, prioritně pracovně jako tatérka, tak nebyla možnost si ho vyzkoušet, i když jsem si na surf v minulosti stoupla. A paddleboard, to se mi také líbí. Voda mě přitahuje. A box. Pár tréninků mám za sebou. Výzva do budoucna!
Co strava – řešíte ji kvůli váze, nebo jíte čistě intuitivně?
S jídlem to mám podobně jako se cvičením, zkusila jsem během života ledacos. Jíst, nejíst maso, přejídat se i být hladová. Ale to už bylo před lety. Na co absolutně dám, to je vlastní pravidelnost. Já se dříve občas nechala inspirovat nějakým směrem, ale přizpůsobila si ho vždy sobě, protože jídlo a to, co trávíte, vás může i dost vykolejit a člověk ho pak moc řeší, moc na něj myslí. Já chci být svobodná v jídle i chuti. Pravda je, že hodně lidí si myslí, že jsem vegetariánka
Takže nejíte maso?
Jím maso, ale měla jsem i období, kdy jsem ho nejedla. Nenazývala jsem se ale vegetariánkou, jen jsem na něj dlouhodobě neměla chuť. Takto to mám i s alkoholem – už léta nepiju, ale nenazývám se abstinentem. Teď jsem si na jedné akci vzala do ruky skleničku šampaňského, především pro ten pocit stmelit se s kolektivem. Směju se. Lidé mi ale hodně ohledně stravování, těla píšou na Instagram, ptají se, co a kdy jím a chtějí inspiraci.
Narodila jste se ve znamení Panny a o nich platí, že bývají přehnaně kritické. Jste kritická vůči sobě samé?
To asi nedokážu dost dobře poměřit, co je víc a co je méně. Uvědomuju si ale, že k sobě přísná jsem nemálo, i když jako přísnost to nevnímám. Prostě má přirozenost. Určitá míra sebekritiky je můj hnací motor a moje motivace. Mám poměrně silnou vůli i sílu emocionální.
Předvánoční šílenství bývá spojené se stresem. Jak pečujete vy o svoji duševní pohodu?
Já na sobě tak nějak „na pohodu“ dělám a makám celoročně, jak na těle, tak i na duši. Směju se. Jo. Tak to je. Rovnováha. Sama na sobě pociťuju, že jdu dobrou cestou. Co se týče stresu, určitý stres může být užitečný jako motor, který nás žene dopředu, motivuje nás a udržuje v kondici. Dlouhodobému stresu a dlouhodobým, toxickým vztahům bychom ale měli předcházet, pokud to jen trochu lze. Protože, když se nám toho nahromadí v životě moc, můžeme i vyhořet. Dostat se do úplné „prdele“ – promiňte to slovo. Ale je vystihující. Měli bychom, pokud jen trochu možno, předcházet situacím, které nám nedělají dobře. Vždycky jde o možnost volby. Ano, i šíleně těžké to je, o tom žádná. Tohle je skutečnost, kterou všichni víme, známe. Jen se nebát, nebát se.
Můžeme si tedy zvolit, jestli budeme ve stresu, nebo ne?
Jistě, záleží na výběru lidí, s nimiž se stýkáme, na práci, kterou se rozhodneme dělat – to se pak odvíjí od toho, jaké máme myšlenky a co v hlavě řešíme. Pokud nás naše práce baví, pak i nelehké věci, okolnosti, které přicházejí, bereme jako výzvu, do které se s chutí pustíme. Je z čeho brát. Dávat ze sebe. Mít dobrou energii je k nezaplacení.
Už roky se věnujete osobnímu koučinku. Co vás přivedlo k tomu pomáhat lidem a řešit s nimi problémy?
To se tak zkrátka stalo, bylo to neplánované a pořád se to děje. Tím prvotním spouštěčem bylo sebevzdělání, psychologie byla jedním z mých velkých koníčků. Během života, před lety, jsem hledala odpovědi na různé bytostné otázky, a tak jsem začala studovat psychologii. To je také velmi svobodné a naplňující – studovat kvůli sobě, ne kvůli budoucímu povolání. Já mám sice papír na to, že jsem profesionální kouč, ale jenom tohle nestačí. Mělo by vás to opravdu dostatečně bavit.
Lidé za vámi chodí nejen řešit osobní problémy, ale i proto, že od vás chtějí tetování, je to tak?
Ono je to vzájemně propojené. Lidé si mě nacházejí s tím, že chtějí kérku, tetování a my si u toho povídáme. Mám svůj osobní přístup, který lidem vyhovuje. Na základě toho ke mně přijdou příště třeba jen na „sezení“, promluvit si. Je to osobní. Jsem moc ráda, že se ke mně lidé vracejí nejen jako k tatérce, numeroložce, ale především lidsky. Jako k člověku. Že mě zkrátka rádi vyhledávají proto, jaká jsem.
Tetování je nedílnou součástí vašeho života. Neměla jste kvůli němu při obsazování do rolí někdy problém?
Problémy si děláme sami v sobě. Mohla bych si udělat už s prvním tetováním před deseti lety problém tím, že bych si řekla, že to bude režisérům, tvůrcům vadit a já si zavřu dveře. Jasné, že na první pohled moje tetování může vzbuzovat různé reakce, protože je na viditelných místech. Ale jako herečku vás lidé nemusejí přijímat, chtít, i když žádné tetování nemáte. Například si vás zařadí do určitého šuplíku, což trápí mnoho herců. Na herecké práci, mít ji za každou cenu, nelpím. Vždy jsem v sobě měla tuhle svobodu. Mimochodem jsem hrála v řadě seriálů, kde jsem tetování měla zakryté a nikdo si ho nevšiml. Pokud vás někdo obsadit chce, tak to udělá bez ohledu na to, zda máte kérky, nebo ne.
K tetování lidí jste přišla vlastně jak?
V začátku období covidu se mi tetování stalo jednou z mých dalších živností. Byl pro to prostor, náboj a čas. Prostě jsem věděla, že být tatér je má cesta. Jedna z cest, kterou jdu. Velmi mě to naplňuje.
Prý nekreslíte podle šablon, ale svých pocitů, je to tak?
Ano, já nepředkresluji, nepřekresluji, nedělám obtisky. Mám volnou ruku. Takhle ve světě funguje nemálo skvělých tatérů. Jen mít svůj styl. Najít se. Před sebou mám člověka jako plátno a je přirozené, že ho nějak vnímám. Je to o vztahu dvou lidí, kteří si vzájemně důvěřují. Je to vlastně podobné jako u herectví. Nejde jen o techniku provedení, ale o to, jestli jste uvěřitelná. Předat lidem maximum. Výsledek musí být láska. Láska na první pohled. Pak se k vám lidé vracejí.
Často skloňovaným slovem je dnes sebeláska. Jak vy tenhle pojem vnímáte?Působíte na mě totiž velmi vyrovnaně a sebejistě.
Sebeláska je o sebepřijetí a sebeúctě. Přichází ve chvíli, když začínáme být vyklidnění, nelpíme na ničem a žijeme v souladu se sebou samými. To neznamená, že sami. Směju se sama sobě. Bože, zní to knižně, ale jak jinak to říct, že ano. V takovém stavu pak druhým lidem přejete, nezávidíte. Ona se ta sebeláska vyvíjí, stejně jako se mění člověk v průběhu života. Měníme se tělem, okolnostmi, událostmi, které nás provázejí, šťastnými i bolestnými prožitky. Učíme se neubližovat si, nelitovat se. Je to o umění se vyhranit i „vyžrat“ si to, co máme. Když z někoho cítím sebelásku, tak mě ten člověk přitáhne svojí silou a spokojeností, která z něj vyzařuje. Často jde o nepopsatelné. A je úplně jedno, jak takový člověk vypadá – myšleno tělem, figurou. Cítit se dobře ve svém těle i duši – to je pro mě sebeláska.
Díky autu se cítí svobodná, vejde se do něj pes i nákup.
Zmínila jste, že často a ráda chodíte. Co když ale cestujete i kvůli práci na delší vzdálenosti?
Jsem šťastná za auto, mám Suzuki Swift Sport. Je to auto ideální velikostí pro dva, k tomu pes a nákup. Víc netřeba, hlavně žádné zbytečnosti. Je praktické, svižné a stylové. Nemusím cestovat ani daleko, stačí výlet za Prahu. Auto mi dává svobodu.
Zdroje:
Autorský rozhovor pro magazín Kondice, vydání 12/2023
Sledujte nás v Google Zprávách