Přiznám se, že Gruzie byla jednou z mých vysněných destinací, kam jsem se dlouho toužila podívat. A najednou hle - je začátek září, já sedím v jednom z přímých letů směr Kutaisi a těším se, čím mě země překvapí. A jedno překvapení si připravila hned v úvodu. Po zhruba 3,5 hodinovém letu, což je pro představu méně než kdejaké cestování po českých dálnicích, mě vítá hustý déšť. Dle předpovědi jsem věděla, že počasí nemá být kdovíjaké, ale tak nějak jsem doufala, že to s lijáky nebude až tak "horké". No nic, říkám si, já se jen tak nevzdám! A dál doufám v lepší zítřky...
Z letiště mě odváží autobus do města Batumi, kde se mým útočištěm na následující dny stává hotel Hilton. Noční cestování a také dvouhodinový časový posun vpřed si vybírá svou daň a já bych, přestože je brzké ráno, nejradši padla do postele. Jenže prospat první den ve vysněné destinaci? To nemůžu dopustit! Vybavena pláštěnkou jsem proto vyrazila na průzkum města. Z tištěného průvodce jsem se dozvěděla, že je Batumi hlavní město autonomní republiky Adžárie, občas se mu přezdívá gruzínské Las Vegas, a se svými téměř 170 tisíci obyvatel je třetím největším městem Gruzie. Větší je pouze hlavní město Tbilisi a město Kutaisi.
První procházka městem
Nejdříve jsem zamířila do nedávno opraveného starého města plného malebných secesních domů, kde jsem si prošla rozlehlé Evropské náměstí. Jeho dominantou je socha kolchidské princezny Médey, držící v ruce zlaté rouno, neboli symbol bohatství a blahobytu Adžárie, která údajně přivedla Gruzínce blíže Evropě. Nevynechala jsem však ani Piazzu, což je náměstí v italském stylu s mnoha kavárnami, obchůdky a restauracemi. Hlavní atrakcí je tam hodinová věž, z níž se každé tři hodiny rozeznívá gruzínská hymna. Já bohužel to štěstí neměla, abych se trefila do správného času. I tak to byla neuvěřitelná podívaná. Atmosféru na náměstíčku dokreslovali nejrůznější umělci a jazzoví klavíristé. Člověk skoro zapomněl, že má na sobě pláštěnku a celou dobu mu z nebe kape na maják. Údajně zde však vystupovaly i světové hvězdy jako Sting nebo operní pěvec a dirigent Plácido Domingo.
Zajímavou kuriozitou je pak bývalý katolický kostel, který se nachází opodál. Byl postaven začátkem 20. století, a přestože je dnes pravoslavný, od svých katolických časů zůstal takřka beze změny. Ať už vás prohlídky historických budov či sakrálních staveb baví či nikoli - osobně se řadím spíše do druhé skupiny - za návštěvu stojí i jediná zbývající mešita ve městě. Nejenže je překrásně barevná, navíc je zdobená kaligrafií. Nutno dodat, že v Gruzii je mešita poměrně neobvyklou stavbou.
Pláž, přístav i všudypřítomné umění
Nejspíš, abych si od památek trochu odpočinula, kroky mě zavedly na městskou oblázkovou pláž, na kterou jsem byla obzvlášť zvědavá. Podél ní se táhne promenáda lemovaná palmami a nejrůznějšími stánky s dobrotami. Pomalou procházkou jsem došla až do loděnice, kde jsem se zastavila, nasávala čerstvý mořský vzduch a užívala si okamžik, kdy po dešti zpoza mraků začaly v dálce vykukovat vrcholky Kavkazu - ty vrcholky, které jsem doposud znala jen z map a obrázků. Loděnice nebyla velká, přesto každému nabídla to jeho. Ti, kteří si chtěli město a okolí prohlédnout z ptačí perspektivy, se mohli povozit na obřím ruském kole. Půjčovna loděk a člunů pak slibovala romantické i adrenalinové jízdy dle nálady i přání. A na své si přišli i milovníci umění, jelikož přístavu vévodí Socha lásky – osmimetrové ocelové kinetické sousoší Muž a Žena gruzínské umělkyně Tamary Kvesitadze. Po své instalaci v roce 2010 bylo přejmenováno na Alí a Nino podle hlavních postav stejnojmenného románu Kurbana Saida líčícího tragický příběh lásky ázerbájdžánského muslimského chlapce a gruzínské křesťanské dívky. Podle vyprávění místních se prý vždy v sedm večer sochy stojící čelem proti sobě dají do pohybu, přibližují se, dotknou se, prolnou se v jedinou bytost, aby vzápětí jejich pohyb pokračoval a milenci se od sebe začali nezadržitelně vzdalovat – každý na opačnou stranu. Celá akce trvá asi deset minut a je efektně barevně nasvícená.
Zlaté rybky vám splní přání
Další den se počasí k mému nadšení lehce umoudřilo, a tak jsem vyrazila prozkoumat přírodní krásy. Pouhých devět kilometrů na sever od městského centra leží Botanická zahrada zapsaná seznamu světového dědictví UNESCO, kde je na 113 hektarech k vidění přes 5 tisíc druhů rostlin 1200 variet růží. Kromě kavkazské flory se jedná o rostliny ze subtropů celého světa. Za pěkného počasí si na prohlídku zahrady klidně vyčleňte celé odpoledne. Chodníčky se klikatí do strmých kopečků a nabízí nádherné výhledy na mořské pobřeží i horské vrcholky, kde není kam spěchat. Cestou si navíc můžete odpočinout například v altánku s jezírkem se zlatými rybkami, kam návštěvníci vhazují mince a něco si přejí. Tomuto zvyku jsem pochopitelně neodolala ani já.
Překrásná příroda i adrenalinové vyžití
Odpoledne jsem se pak autobusem přepravila do Národního parku Mtirala. Už jen pozorování ubíhající krajiny za oknem bylo nečekaným zážitkem. Po silnici se volně proháněly krávy a kozy, které se pásly téměř všude, kde se dalo - výjimkou nebyl například ani dvorek před bytovkou stlučenou z všelijakých materiálů, tudíž hrála všemi barvami. A vesnicemi běhali psi, kteří loudili jídlo a byli vděční za každé pohlazení. Gruzie je tak zcela jiný, fascinující svět, než na který jsme zvyklí.
O národním parku Mtirala jsem se dočetla, že jde o pohoří s výškou od 200 do 1764 m n. m., jenž patří do Malého Kavkazu a zahrnuje subtropické pralesy, kopce, vodopád, jezírko i klikaté, kamenité, turistické cestičky. Vyzbrojena outdoorovou výbavou jsem se proto z časových důvodů rozhodla pouze pro kratší trek kolem patnáctimetrového vodopádu Tsablnari se zakončením u jezírka, kde po pár minutách přemlouvání a hecování sebe sama proběhla i osvěžující koupačka v ledové vodě. Jedním z nejvyšších vodopádů v Adžárii je však Makhuntseti, kde voda padá z výšky 20 metrů. Navštívila jsem ho také a určitě doporučuji pláštěnky a gumáky s sebou, jinak budete zmáčení až hanba. Věřte, že vím, o čem mluvím. Prošla jsem se i po starodávném, kamenném, půlkulatém mostě Tamara přes řeku Acharistsqali, který je jednou ze stěžejních atrakcí oblasti. A nakonec mé srdce, jakožto milovníka adrenalinu, zaplesalo nad možností splutí divokých peřejí na raftu (pochopitelně s instruktorem), anebo nad výhledy do údolí ze zipliny.
Gruzínské dobroty
A co by to bylo za výlet, abych nevyzkoušela místní gastronomii! Národním jídlem je v Gruzii pokrm zvaný chačapuri. Jde o chlebovou placku, naplněnou sýrem, která se peče na otevřeném ohni. Na závěr se navrch rozklepne syrové vejce a přidá kostička másla. Varianta po adžarsku má navíc podlouhlý tvar loďky. Zajímavým kulinářským zážitkem jsou také knedlíčky khinkali. Jedná se o těsto, v němž je zabalená směs mletého hovězího, vepřového a jehněčího masa s cibulí, kmínem, chilli, petrželí a koriandrem. Při výrobě se k masu do těsta přidá voda, aby při vaření uvnitř vznikl vývar. Khinkali mají pak specifický způsob konzumace, který vyžaduje trochu tréninku. Zapomeňte na příbor, tahle dobrota se jí jen a pouze rukama, a to tak, že chytíte knedlíček za "stopku", kousnete a snažíte se vypít vývar, aniž by vám kapička ukápla na talíř. Gruzíni totiž právě tekutinu vytékající z knedlíku považují za tu největší lahůdku. Poté knedlíček dojíte a těstový konec, za který pokrm celou dobu držíte, odložíte na talíř. Tyto stopky pak slouží jako přehled, kolik jste knedlíčků snědli. Možná to zní složitě, ale věřte, že pokud khinkali jednou přijdete na chuť, po pár soustech z vás bude profík.
Návštěva vinařství, koštovačka i folklorní tradice
Gruzie bývá často nazývána „kolébkou vína“, neboť na základě archeologických nálezů je potvrzeno, že výroba vína zde byla známa již před 8 tisíci lety. Předchůdce révy vinné se vyskytoval v celém zakavkazském regionu. Díky tomu jsou motivy révy a hroznů nerozlučně spojené s gruzínskou kulturou a náboženstvím a najdeme je v lidovém umění, architektuře a dokonce i v písmu. A tak, i přestože alkohol nepiju, jsem si nemohla nechat ujít návštěvu rodinného vinařství Shervashidze. Zážitkem bylo i jen sledovat ochutnávku rozličných vín, během které nechybělo víc než dvacet gruzínských přípitků, jako například na tradice, na hrdiny, na matky a ženy nebo třeba na přátelství. Součástí bylo i folklórní taneční a pěvecké vystoupení, které příjemnou atmosféru dřevěného stavení, zasazeného do údolí mezi vinice, obklopeného horskými vrcholky famózně dokreslovalo. V tu chvíli jsem ucítila vůni nepoznaných dálek a touhu po dalším dobrodružství a tak nějak jsem věděla, že v Gruzii určitě nejsem naposledy. Míst a oblastí, která stojí za prozkoumání, totiž země nabízí nespočet - ať už se jedná o letní dovolenou u moře, vysokohorskou turistiku, nebo třeba zimní radovánky na lyžích na upravených sjezdovkách či ve volném terénu...Stačí se nebát a vyrazit!
Zajímavosti o Gruzii
· Gruzínci své zemi říkají Sakartvelo.
· Gruzínština je velmi specifickým jazykem. Má 33 písmen, žádná velká písmena a výraz pro pohlaví. Je zařazena na seznam 14 unikátních světových jazyků.
· V Gruzii se nachází starobylé město Kutaisi, které bylo ve 2. století př. n. l. hlavním městem kolchidského království.
· Je zde až na 12 klimatických typů podnebí, například klima alpské, subtropické ale i polopoušť.
· Tvrdí se, že Gruzie je rodištěm vína. Technika terakotových nádob Qvevri je zapsaná i na seznamu památek UNESCO.
· Najít zde můžeme nejhlubší jeskyni světa. Jmenuje se Verevkina a dosahuje hloubky až 2 212 metrů! Eiffelova věž by se do ní vešla minimálně sedmkrát.
· Ne, nejsou to Alpy, ale Kavkaz, který se táhne mezi Gruzií a Ruskem a je největším pohořím v Evropě. Nachází se zde hora Šchara, která je o 400 metrů vyšší než Mt. Blanc.
· Na Kavkaze v Gruzii se také nacházejí dvě nejvýše položené vesnice v Evropě - Bochorna ve výšce 2 345 m a Ushguli ve výšce 2 100 m.
· V Gruzii žije jedna z nejstarších židovských světových komunit.
· Josif Stalin je původem Gruzínec. Narodil se v roce 1878 v městě Gori. Z gruzínského města Kutaisi pak pochází známá britská jazz/pop umělkyně Katie Melua.
Zdroje:
autorský článek
Magazín Kondice 10/2022