Na svém webu mluvíte o pocitu nepatřičnosti – co si pod tím mám představit?

Pocit nepatřičnosti máme, když nepřijímáme svoje emoce. Vzniká už v dětství, kdy naše emoce bývaly středem hodnocení. Dříve se tak vychovávalo a naši rodiče věřili, že nás tak vychovají dobře. Emoce jsou přitom naším kompasem a ukazují k tomu, co potřebujeme. Stejně jako reflektujeme fyzické potřeby – když mám žízeň, potřebuji vodu, když mám hlad, potřebuji jídlo, tak základní emoce jsou energetickým impulzem mého organismu získat to, co potřebuji.

Zdroj: Youtube

Pět základních produktivních emocí, tedy těch, které k něčemu vedou, jsou radost, strach, vztek, smutek a odpor. Když si vzpomenete na dětství, možná jste slýchala: Neraduj se kvůli takové blbosti! Nevztekej se, nemáš proč! Nebuď strašpytel! Nefňukej, už jsi velká! To nemyslíš vážně, že jsi takový sobec, že to nechceš udělat! Naše emoce byly hodnocené. Jinými slovy bylo zpochybněno, co cítíme, a my jsme si připadali nepatřiční, špatní.

Jak častý tenhle pocit je? Kolik lidí bylo takhle vychováváno?

Myslím, že většina z nás. Dřív se žilo v něčem, čemu se říkalo kinderstube (dobré mravy, původně stůl oddělený od dospělých, kde děti jedly pod dozorem vychovatelky a učily se dobrým mravům, pozn. red.). Energie dítěte byla na obtíž, trestalo se za neposlušnost. Mně třeba v dětství říkali, že jsem drzá, protože jsem říkala, co si myslím. Připadala jsem si potom nepatřičně. Ale to neznamená, že jsem špatná já celá. To jsem však pochopila až v dospělosti.

Pravdy, které slýcháme v dětství, přijímáme jako fakt, nenapadne nás je zpochybnit. Jedna má klientka, šedesátiletá doktorka, mi řekla, že teprve v terapii pochopila, že má právo na své emoce. Emoce nepracují pro nikoho jiného, neřídí se obecnou morálkou, jsou jako náš anděl strážný, říkají, co zrovna teď potřebujeme. To nejlepší, co s nimi můžeme udělat, je uvědomovat si je a přijímat je. Nerozmlouvat si je. Dobré je se uklidnit – emoce nám často mohou přerušit myšlení –, v klidu si promyslet, o co jde, co potřebuji, co pro to mohu udělat. Tak je možné emoce nejen zvládnout, ale i účinně využít. Tohle bychom měli naše děti naučit.

Občas mě dohání pocit, že každé moje rozhodnutí bude mít vliv na jejich budoucnost. Není to taky tak trochu tlak okolí na to, co všechno dneska máma musí?

Jde o to, že často myslíme víc na sebe než na děti a na to, co doopravdy potřebují. To, co nejvíce vychovává, je osobní příklad, děti kopírují, jak doma komunikujete, jak umíte řešit konflikty, popřípadě jak si umíte laskavě odpustit. To je důležité. To jsou pilíře, na kterých bude stát jejich život. To, jak mají uklizeno a v kolik budou jíst, možná není až tak důležité. Proto je dobré si rozmyslet, kde je vaše sdělení účinné a kdy jen vyvolává zbytečný stres. Kdy se opravdu řídíte tím, co je dobré pro ně, a kde jen utíkáte před pocitem viny, abyste se necítila jako špatná matka.

Mně osobně hodně pomohlo zjištění, že jsem určitý typ mámy, že je nás mnoho, a i když nejsme moc na ty svačiny a řád, máme své silné stránky…

Ano, i tohle je důležité, žádný z osobnostních typů není jen pozitivní a žádný není jen negativní. Každý jsme jiný a to je v pořádku. Bohém bude vždycky trochu chaotik, ale bude velkorysý, pedant bude mít řád a systém, ovšem zas bude mít problém být velkorysý. A je to v pořádku. Každý jsme jiný a každé dítě je jiné. Musíme o tom přemýšlet a pomoct dítěti najít jeho místo na zemi. Aby se naučilo, že je v pořádku, a jak s tím, co má, nejlépe zacházet. Pro mě je rodičovství úkol, ne ve smyslu, že mají děti naplnit nějakou mou představu, ale pomoci jim v rámci jejich možností žít šťastně. V tom jim také musím jít příkladem. Vystresovaná, úzkostná matka není dobrým vzorem.

Jenže když chybí někdo, kdo by za mámu někdy zaskočil, pak se z mateřství stává tak trochu vězení…

Ano, to je pravda. Všechno, kde delší čas nemáme chvíli pro sebe, se může podobat vězení. I když jsem ve společnosti bytostí, které nejvíce miluju. Žijeme vztahy v cyklech přibližování se a oddalování, rozmanitost je klíčová pro dobití energie. Potřebuji si oddechnout, dělat chvíli něco jiného a na něco jiného i myslet. Pak se na děti opět těším, plna energie, kterou jim chci dávat. Bez oddechu je to vyčerpávající a dojdou nám rezervy. Má zkušenost se třemi dětmi je taková, že když to člověk ví a je schopen tomu dát prioritu, vždycky to nějak vymyslí. Ono není třeba toho času mnoho. Je nutné si jen přiznat, že svůj prostor potřebuji bez pocitu viny, že jsem špatná matka. Myslím dokonce, že přiznat si to a něco s tím udělat je vlastnost dobré matky. Důležitá je pravidelnost těchto chvilek, kdy si mohu odpočinout. Může to znamenat i to, že bez špatného svědomí pustím dětem pohádku, dám si kafe a vanu, místo abych se s nimi vystresovaná pokoušela předstírat radost ze hry. Je třeba osobní odpovědnost, aby si člověk uvědomil, že pokud se cítí zle, moc jim toho nedá. Proto je třeba nejdřív se postarat o sebe, a pak jim mohu dávat to, co opravdu potřebují.

Častou starostí je, jak využít potenciál dítěte. Jak nic nepromrhat. Můžete pak slyšet rodiče ročního dítěte, jak zcela vážně uvažují, jestli bude spíš architekt nebo právník.

Viděla jste dokument Každá minuta života? To je to pojetí dítěte jako projektu, do kterého si projektují rodiče svůj sen o maximálním naplnění potenciálu dítěte. Když rozvinu na maximum jeho potenciál, je to často na úkor sociálních vazeb. Sociální vazby a vztahy jsou jedna z nejdůležitějších věcí pro pocit štěstí v životě. Tohle je potřeba dítě naučit, dát mu příklad a možnost si vztahy vytvořit. Jinak řečeno, dítě, které má čas naplněný kroužky a individuálním tréninkem, nemá čas na kámoše. A když, tak je to organizovaně. Děti se pak neumí samy bavit. Vztahy a vztahová komunikace jsou pilíř, na kterém osobnost stojí. Výkon a úspěch není to nejdůležitější. U výkonu je zásadní, aby někam vedl. Když postrádá jiný smysl, ke štěstí nepřispěje. Dítě je také třeba naučit, že se někdy vyplatí dát přednost vztahu před úkolem či povinností, že vám vztah stojí za to. Tohle je kód, ve kterém čteme lásku.

Jak ještě potenciál dítěte zdravě rozvíjet?

Pro dítě je velmi užitečné, když ho naučíme projít procesem učení. Něco se učím, nejde mi to hned, snažím se, trénuju a nevzdávám to. To je moc důležité a užitečné: naučit se vydržet a nevzdávat to předčasně. Pomoci mu překonat tu fázi, kdy mu to nejde a chce to opustit. Nejde mu lyžování? Tak ho to naučím, i když je protivné a nebaví ho to. Ale pak už z něj nedělám vrcholového sportovce. Je ale zásadní s ním projít ten proces učení. Pokud to neudělám a nechám ho být, že holt lyžovat nebude, může se stát, že nikdy nepřekoná chvíli, kdy mu něco hned nepůjde.

Ale jinak potenciál si sám hledá cestu. Stačí dítě pozorovat, něco se mu líbí, chce se přidat k nějakému kamarádovi… Důležité je, aby mu to nebylo vnuceno, protože to spíš vzbudí odpor. Nabízejte dětem různorodé podněty a nechte je u toho zažít srandu. Aby to nebyl dril, aby to byla spíš další možnost v životě, protože v různých životních obdobích se hodí mít víc vlastních zdrojů radosti. Pokud někdo nikdy nestál na lyžích nebo se v létě nechodí koupat, nepozná tyhle úplně obyčejné zdroje radosti. A takové zážitky a jejich opakování a vlastně znovu nacházení pak mohou být zdrojem radosti po celý život, což je skutečně důležité v těžkých životních obdobích.

Jak vlastně poznat šťastný život? Jsou lidé, kteří zvenčí vypadají jako reklama na úspěch a štěstí, ale uvnitř skrývají depresi…

To bývají lidé, kteří plní plán. Mám, měla bych a musím. Takový člověk žije podle plánu, má dobrý pocit, že ho plní, dosáhne vytyčených met a potom se objeví prázdno. Chybí tam prvek užívání si. Poslouchám spoustu lidí, kteří jsou bohatí, mocní, všude byli, ale nejsou šťastní, protože je nikdo nepotřebuje. Mohou si dopřát všechno, co je k dispozici venku, ale chybí jim vlastní zdroje štěstí. Oni naplnili všechna kritéria úspěchu a třeba i slávy, ale šťastní být nemusí. Štěstí s tím totiž nesouvisí.

A proč se za tím pořád tak ženeme?

Nejspíš proto, že nám to někdo řekl. Býváme vychováni k tomu, že když naplníme společenské stereotypy, budeme šťastní. Ale tak to prostě není. Cesta ke štěstí je individuální, nemůže mi ji nalinkovat nikdo jiný. Často slýchám od lidí, kterým se povedlo žít šťastně mimo stereotyp, obavu, jestli jsou normální. To je důsledek hodnocení pocitu ve výchově. Pokud je člověk šťastný, jeho život je prostě v pořádku bez ohledu na to, co tomu řeknou lidi. Z toho ale právě máme často velký strach. Bojíme se, že uděláme něco, co se nesluší, budeme za to odsouzeni. Zvolit si vlastní cestu, udělat to tak, jak chci já – k tomu je potřeba odvaha riskovat, že to třeba nebude okolím přijato s nadšením. Je třeba přijmout vlastní zodpovědnost. S plným vědomím, že i když to přijato nebude, stojí mi to za to. Kvůli tomuto strachu mnoho lidí zůstává v nefunkčních, ale společensky přijatelných vztazích.

A tohle je dané povahou nebo výchovou?

Máme nějakou dispozici věci zvládat, nějakou energii a nějakou genovou predispozici. Výchova hraje obrovskou roli, vzor, to, jak vidím své rodiče, co mi dávají. Každá rodina má nějaké vzorce, které se v dalších generacích kopírují. Hodně záleží na tom, jaké jsou. Mohou být toxické. Proto je dobré o nich vědět, vzít si z nich to, co vám připadá užitečné. To, co se vám nelíbí, prostě vrátit. Děkuji vám, ale tímhle se opravdu řídit nechci. Pokud nemáte rodinné vzorce zvědomělé, poznané, jejich překročení ve vás budí pocit viny. Potom vás vzorec dál nevědomě řídí, aniž byste chtěli. Pamatuji si třeba větu své babičky, kdykoli se něco rozbilo, zničilo. Nezkoumala, proč a kdo za to může, ale ptala se: „Tak co s tím uděláme?“ Tahle její věta mě vždycky napadne, když se děje něco nepříjemného – skvělý příklad funkčního vzorce. To, co ve výchově nejvíc funguje, je osobní příklad, vlídnost, důslednost a nechat na děti dopadat následky – zapomněl sis svačinu? Smůla, já ti ji do školy neponesu. To si pak zapamatuje. A pak pozitivní motivace. Ta negativní nefunguje. Tedy funguje velmi krátce a v důsledku budí odpor.

To potvrzuji, slyším zejména na pozitivní motivaci. Ale rozhodně v mém dětství bylo třeba školství postavené hlavně na negativní motivaci.

Školství se zaplaťpánbůh pomalu mění. Dnes mají děti podstatně větší možnosti. Bylo by fajn, kdyby školy, které dokážou v dítěti probudit a pěstovat zájem, byly široce dostupné. Bohužel, spoustu věcí ve školách jako by pořád přetrvávalo z dob Rakouska-Uherska. Občas žasnu, kolik zbytečných věcí se děti musí učit. Na druhou stranu, žádný systém výchovy a učení není dokonalý, velmi záleží na osobnosti učitele. Dobrý učitel může pracovat s pozitivní motivací a dát dobrý vzor v jakémkoli systému.

Dnes se často zmiňuje ‚trauma‘, ale asi není trauma jako trauma…

Záleží na citlivosti člověka, někdo je odolnější, každý si z toho bere něco jiného. Naše odolnost záleží na pocitu bezpečí, který jsme v dětství zažili, a na rodinných vzorcích. Dle těchto vzorců se v zásadě dělíme na vítěze a poražené, dá se říct na šťastné a nešťastné. Vítěz nevyhrává pořád, jen ho prohra nezastaví a nezraní. Prostě prohrál, třeba stokrát prohraje, ale hraje dál. Věří ve vítězství a vlastní schopnosti, nakonec vyhraje. Pocit štěstí není ve finální výhře. Je šťastný prostě proto, ze hraje dál. Prohrávajícího prohra zastaví, řekne vám, kdo za to může a proč už dál hrát nebude. Je pasivní, nespokojený, pořád si stěžuje a hledá nějaká ospravedlnění. Vzorce vítěze jsou tedy daleko životaschopnější, lépe zvládne i případné trauma. Nechci však zobecňovat, samozřejmě je rozdíl, jestli mám trauma z toho, jak mě táta nutil psát diktáty nebo jak mě zneužíval strýček.

Co bych jako rodič měla dětem ideálně předat? Ať vyrazí do světa a že se mají vždycky kam vrátit?

Ano. Děti jsou náš úkol. Je stejně těžké je vychovat, jako je nechat jít a dát jim svobodu. Pomáháme jim poznat, jaké jsou, jak funguje svět, podporujeme je v jejich směřování. Naše poselství by mělo být: můžeš mě naštvat, ale nikdy mě nezklameš. Věřím ti a jsem zvědavá, kam tě život přivede. Respektuji, co jsi a co děláš, když bude potřeba, jsem tu vždycky pro tebe. Dítě je důležité učit autonomii, vést k zodpovědnosti za jeho rozhodnuti i činy. Poslušnost totiž vylučuje vlastní zodpovědnost. Osobní zodpovědnost je přitom jedním ze základních pilířů dospělého života.

Nora Vlášková (*1969)

Vystudovala Právnickou fakultu Univerzity Karlovy a později se začala specializovat na soudní psychologii a sexuologii. Poté vystudovala vysokou školu psychosociálních studií a prošla terapeutickým výcvikem v EFT (Lee Grünberg), dnes se věnuje psychoterapii a vztahovému poradenství. Ačkoli je známá především svými příspěvky o partnerské nevěře (TEDx 2019), jejím velkým tématem je i rozvoj potenciálu dětí a výchova jako taková.

Zdroje: