Ačkoliv je totiž slovo drbna rodu ženského, baví to stejně tak muže. Co do množství předaných drbů si obě pohlaví nezadají. Rozdíl je v kategoriích drbů: ženy tvoří větší množství drbů neutrálních, tedy špíše si předávají zajímavé informace. To překvapivé není, protože ženy obecně tíhnou ke sdílení a zapojení do kolektivu, zatímco muž je spíš ochotný jít do přímého konfliktu. To pravděpodobně vede i k tomu, že ženy svá slova váží, nechávají si zadní vrátka. Drby mají nepříjemnou vlastnost – mohou se vrátit jako bumerang. Dva experimenty například ukázaly, že ačkoliv lidé často nedokážou lež ihned odhalit a ani nejsou příliš ochotní ji trestat, chovají se k drbnám s jistým odstupem. A to i k těm spolehlivým. Pokud teď drbeš Kamila vedle z kanceláře, co budeš vyprávět Kamilovi o mně? Před lidmi, kteří neustále hýří informacemi o druhých, se podvědomě chováme ostražitěji, držíme si odstup. Obecně je ale u žen podíl pozitivních drbů vyšší a sdílení informací o druhých je baví více než muže.
Jak moc kdo drbe je dáno jeho osobností. Činnější jsou extroverti, sklon šířit negativní drby mají častěji lidé nejistí sami sebou, kteří mají pocit, že o své postavení musí bojovat. Častěji k rozšíření drbu vedou emoce než chladný kalkul. Pokud vás někdo naštve, ublíží vám nebo se kvůli němu cítíte méněcenní a vy s tím neumíte dobře pracovat, je poměrně pravděpodobné, že o dotyčném/dotyčné rozšíříte nějakou nelichotivou informaci. Pokud vás například sousedka označí za špatné rodiče a následně její děti něco provedou, nejspíš si to nenecháte pro sebe a několika lidem to s pocitem jakéhosi zadostiučinění předáte. Je poměrně lákavé chytit se i údajných či domnělých prohřešků („Její syn údajně kradl…“ nebo „Tvářila se divně, když jsem zrovna vyšla ze dveří, to ona asi zrovna řešila…“). Měli bychom však vždy mít na vědomí, že i údajné prohřešky jednotlivce poškozují. „Jednou jsme ve škole organizovali jako rodiče maškarní. Velmi aktivně se chtěla zapojit i jedna známá, se kterou jsem neměla dobrou zkušenost. Řekla jsem o svých obavách ostatním. Že dotyčná ráda vymýšlí, ale nikdy nic neudělá a nakonec stejně řekne, že nemá čas a zmizí. Během příprav velmi rychle došlo k tomu, že byla odejita, jakmile se objevily první náznaky toho, co jsem ostatním řekla,“ svěřuje se se studem pětatřicátnice Jana. Ačkoliv svou známou poškodit nechtěla a šlo jí o to, aby se zábava pro děti povedla, i po letech cítí, že informace, které ostatním organizátorům předala, svou roli sehrály. „Dodnes, když ji potkám, přemýšlím, jestli by se to bývalo celé tak rychle vyhrotilo, kdybych mlčela,“ přiznává Jana.
Moc drbů je totiž překvapivá. Pokud na ostatní zapůsobíte dobře a vaše pověst vás předchází, budete mít více možností navázat nové a kvalitní vztahy, postoupit v práci nebo i jen splnit své vlastní cíle. Vaše dobrá pověst vám totiž zaručí to, že s vámi lidé budou rádi spolupracovat, podpoří vás nebo vám třeba předají své znalosti. Nic z toho nezískáte, pokud se vás někdo pokusí potopit. Dokonce, jak upozorňuje František Koukolík v knize Drby: O nejrozšířenější lidské činnosti, v čase internetu a sociálních sítí se možná dostanete do velmi nerovného boje, kdy se o vás šíří informace, kterým nelze uniknout, nelze je vyvrátit, vzít zpět nebo uvést na pravou míru. Velký problém to představuje u dospívajících, mezi nimiž pomluvy na internetu pod rouškou anonymity přecházejí až v kyberšikanu, která leckdy přeroste až v myšlenky na sebevraždu nebo dokonce pokus o ni.
Své o tom ale vědí i celebrity. „Lidé sice řekli, že je negativní drby o celebritách nijak zvlášť nezajímají, nicméně činnost systému odměny v mozku ukázala zřejmý opak. Zvýšená činnost systému kontroly ukázala, že to, co lidé říkají, neodpovídá tomu, co skutečně cítí. Nic nečekaného,“ shrnuje důvod enormního úspěchu bulváru František Koukolík. Samozřejmě. Je to brak, nikdo to nečte, ale na trhu s tiskovinami hrají bulvární plátky prim. Koukolík tuto zábavní mašinerii nazývá termínem kulturní fastfood.
Dá se jim odolat?
Situace se obrací ve chvíli, kdy jsme předmětem drbů my sami. Jen skutečně vyrovnaní jedinci nad tím dokážou mávnout rukou. Mnohem běžnější reakcí je změna chování vůči člověku, který drb šíří. U pozitivních drbů lidé častěji zatouží s „drbnou“ navázat užší a přátelský vztah. Nemůže to být přece špatný člověk, když chápe, jaký já jsem poklad. Na opačném pólu je reakce na drby záporné, které nejčastěji budí vztek, smutek a pocit viny. Velmi silnou odvetu lze čekat hlavně od lidí, kteří se svou reputací intenzivně zabývají, řeší, co si o nich kdo myslí. Tito lidé na drby velmi často reagují tím, že drby sami začnou šířit. „Vím to o sobě a neumím s tím hnout. Jakmile začnu mít pocit, že se mi někdo snaží škodit, začnu být až zlý. Nelžu, to ne, ale nic si nenechám pro sebe. Vím, kde zaútočit, aby to bolelo,“ přiznává Tomáš, který je nadřízeným několika desítek pracovníků. Že to není dobré řešení ví. Konflikty se zbytečně vyostřují.
O drbech a vztazích na pracovišti píše i František Koukolík a uvádí několik zajímavých faktů. Předně jakékoliv drby zvyšují napětí na pracovišti. Kladné drby dostávají zaměstnance pod tlak, aby i nadále byli dostatečně dobří. Záporné drby jdou ruku v ruce s tzv. pracovním cynismem, stavem jakési letargie, kdy se zaměstnanci drží od všeho dál – od vztahů, cílů firmy, jejích zájmů, ale bohužel také od práce. Drbat a nechat ostatní, aby drbali, se jednoduše nevyplácí.
Zdroj: František Koukolík: Drby: O nejrozšířenější lidské činnosti, nakladatelství Galén, 2022