SOBECTVÍ, NEBO ZODPOVĚDNOST?
Stárnoucí populace a klesající porodnost jsou koloritem vyspělých ekonomik. Rostoucí věk prvorodiček a nejen z toho plynoucí neplodnost párů ostatně média propírají neustále. Jenže sociologové zaznamenávají i nový trend. Dobrovolně bezdětné.
Tedy lidi, kteří děti mít mohou, a dokonce k tomu mají i toho správného partnera, ale prostě je nechtějí.
Uchopit tuhle skupinu vědecky není vůbec snadné. V české společnosti je rozhodnutí dobrovolně nepřivést na svět potomky pořád ještě stigmatem. Zatímco v sousedním Německu je to podle sociologů něco, k čemu většinou musíte alespoň pár slov říct, u nás rovnou počítejte s dlouhou diskusí, na jejímž konci si vyslechnete, že jste nevděční sobci nebo že si to stejně ještě rozmyslíte.
Proto mnozí dobrovolně bezdětní skutečné důvody své bezdětnosti před okolím tají. Je tak velmi složité oddělit tuto skupinu od těch, kteří mít děti nemohou, případně mohou, ale nemají s kým. Ačkoli jsou dobrovolně bezdětní podle sociologů pravděpodobně jasnou menšinou, s jistotou lze říci, že počet párů bez potomků v Česku roste. V budoucnu by podle odhadů mohl být bez dětí dokonce každý pátý.
Pod palbou otázek
Socioložka Hana Víznerová rozdělila dobrovolně bezdětné do tří základních skupin: militantní bezdětné, kterým děti vadí ze své podstaty a nehodlají o své volbě s nikým diskutovat, aktivisty, kteří okolí vysvětlují své rozhodnutí, zakládají spolky, seznamky i sdružení a bojují za práva bezdětných ve světě orientovaném na plození, a bezdětné, kteří děti rádi mají, ale pouze cizí. V sociologickém sborníku Fenomén bezdětnosti v socio logické a demografické perspektivě analyzovala příspěvky z celosvětové internetové diskuse bezdětných Childfree_zone, která sdružuje bezdětné a umožňuje jim sdílet své názory s podobně smýšlejícími lidmi. Pro mnoho z nich jsou ‚přátelé ze sítě‘ jedinou podporou, kterou ve svém okolí mají. Napříč celým světem je totiž rozhodnutí nemít děti spojené s rychlými soudy a často i obrovským tlakem okolí. V postkomunistických zemích, kde převládají konzervativní názory na smysl lidského a zejména ženského života, to platí obzvlášť.
„Tlak okolí je znatelný s přibývajícím věkem a délkou partnerského vztahu. Upřímně jsem z toho dost zoufalá, je mi líto žen, které děti mít chtějí a nemohou a neustále musí čelit této citlivé otázce. Já děti mít asi mohu, ale nechci, i tak se mi ale na dotazy okolí odpovídá těžko. Protože když začnu být upřímná, lidé se na mě dívají skrz prsty, soudí, nechápou…“ říká jednatřicetiletá učitelka Petra.
Rozhodla se raději odpovídat, že děti mít nemůže. Teprve potom má klid a teprve tehdy si okolí uvědomí, na jak citlivou věc se ptá. „Pak už nic nevysvětluji, neříkám, jen je uklidňuji, že není třeba mě litovat. Dál to nerozvíjím, jelikož je to jen moje věc. Na druhou stranu nechci lhát a vlastně ani nelžu. Fakt, že děti v tuto chvíli mít nemůžu, tu prostě je. A je jedno, zda je to ze zdravotních nebo psychických důvodů,“ říká.
Povinnost versus zodpovědnost
Petra má partnera, stabilní zaměstnání i výhled na poměrně snadné sladění rodinného života s prací.
Proč nechce děti? Mladá žena patří do poslední skupiny dobrovolně bezdětných – děti má ráda, ale po vlastních jednoduše netouží.
„Můj názor je, že povinností ženy není porodit dítě, když se na to necítí. Mě už samotná představa, že bych byla matkou, hodně děsí, necítím potřebu se rozmnožovat a někoho tu po sobě zanechat. Pořídit si dítě je obzvlášť v dnešní době opravdu velmi zodpovědný krok, který s sebou nese mnoho nástrah,“ vysvětluje Petra.
Nevědomky tak pojmenovává to, o čem píše socioložka Hana Hašková ve výše zmíněném sborníku z roku 2006. Po revoluci se podle ní povinnost mít děti změnila na povinnost nést zodpovědnost za potomky.
Narození dětí tedy přestává být jen logickým vyústěním života. Lidé cítí potřebu své rodičovství promyslet, zvážit rizika a přijmout veškeré následky. A k tomu jsou ne všichni ochotní.
Téma zodpovědnosti patří k těm nejdiskutovanějším i na fórech Childfree nebo NoKidding. Je zodpovědnější mít děti, protože se to očekává a postarají se o nás ve stáří, nebo je nemít, protože se na to člověk necítí? Dobrovolně bezdětní to vidí jasně. Naložit se svým životem svobodně a podle svých představ za nezodpovědnost nepovažují, naopak pořídit si děti, protože se to takzvaně má, ano. Někteří z nich totiž v zakládání rodiny vidí jen jakousi přežitou křesťanskou povinnost, která už dávno není aktuální. Mezi militantními bezdětnými pak dokonce zaznívají názory, že rodiče obtěžují své okolí, protože nepracují na maximum, vyžadují úlevy, nevychovávají děti dobře a jediné, o čem dokážou mluvit, jsou právě rodičovské povinnosti. Zajímavým rysem radikálů mimochodem je, že zatímco sami sebe hájí svými právy a moderní dobou, na rodičovství mají velmi konzervativní názor a zejména od matek vyžadují, aby si vybraly buď rodinu, nebo práci.
Ochránci planety
V sociologii také existuje pojem ‚sociální anomie‘ – lidé se rozhodnou nemít děti, protože je děsí aktuální situace ve společnosti nebo stav životního prostředí. Za důvody, proč děti nemít, tak může být (a stále častěji je) třeba i ekologie – přelidněná planeta, nedostatek potravy, zničená příroda, odpad, který děti produkují… Bezdětní aktivisté se považují za mnohem zodpovědnější, protože vnímají rizika, kterým by své potomky vystavili. Proto je raději nemají.
„Společnost je silně přelidněná a nejvíc dětí mají ti, kteří se o ně nejméně starají. Děti nemám a nechci.
Nesouhlasím s krédem většiny: po nás potopa,“ svěřuje se na stránkách NoKidding.cz uživatelka Rena. Mnoho z bezdětných se také angažuje v různých dobročinných projektech. Valná část se zaměřuje na zvířata. Čtyřnohého mazlíčka ti radikálnější dokonce považují za lepší objekt mateřské lásky, než jsou děti. „Lásku dám raději zvířeti, ne děcku. Zvíře je nevinná tvář, kdežto dítě ne,“ odpovídá na stejném fóru uživatelka Mija na příspěvek o tom, že děti jsou zlo.
Překonat obavy
„Nemusí to být neschopnost lásky k dětem. Mohou to být prostě obavy. Děti jsou hlučné a vyžadují spoustu pozornosti. Když se bojím, může mě to blokovat, abych do toho šla. Ale ještě to neznamená, že když do toho půjdu, nebudu mít své děti ráda,“ popisuje zkušenosti ze své praxe psycholožka Pavla Koucká.
Na druhou stranu ale varuje i okolí bezdětných – jde o svobodné rozhodnutí a neustálé zpochybňování, dobře míněné rady nebo výčitky mohou vyústit i v to, že se s vámi dotyčný raději přestane bavit. Tlak navíc často způsobí, že se váhající bezdětný ve svých plánech jen utvrdí. „Někdy vám staří bezdětní řeknou, že už coby dospívající věděli, že nebudou chtít mít děti. Ale jsou i tací, kteří si to mysleli a pak – třeba s novým partnerem, s neplánovaným těhotenstvím či prostě časem – názor změnili,“ rozkrývá komplikovanou situaci psycholožka.
Důvodů, proč nechtějí děti, mají bezdětní většinou celou řadu. Kromě zmíněné ekologie může k bezdětnosti vést i strach z fyzických změn spojených s těhotenstvím a porodem. V některých profesích je (zejména) pro ženy velmi komplikované načas odejít z oboru a věnovat se rodině (analýza dat ze sčítání lidu v roce 2001 ukázala na právničky a vědkyně, zvlášť v humanitních oborech, které déle hledají odpovídající uplatnění a častěji než ženy z jiných oborů se rozhodnou vzdát se mateřství).
Někdy svou roli hrají i dětská traumata: „Otec od nás odešel krátce po mém narození, matka mě porodila ve čtyřiceti, když už měla dvě velké děti. Nestarala se o mě a dávala mi najevo, jak moc jsem na obtíž. Celá rodina mi ukazovala, že jsem tu vlastně neměla být a že svou existencí druhé jenom otravuju. Výsledek je ten, že je ze mě psychicky nevyrovnaný a nešťastný člověk, který nemá rád děti a nikdy je nechce mít,“ svěřuje se anonymní uživatelka fóra NoKidding.
Jednatřicetiletá Petra uvádí jako jeden z hlavních důvodů strach z moci rodiče nad dítětem. „Nechci být zodpovědná za něčí život. Nechci investovat veškerou energii do něčí výchovy a pak se dozvědět, že jsem mu nějak nevědomky ublížila, že je kvůli mně nešťastné. Anebo že jsem výchovu nezvládla, jak jsem chtěla, a budu zodpovědná za následky, kdy dítě začne fetovat, stane se obětí šikany a tak dále.“ Obavy o to, kdo se o ni postará na sklonku života, právě proto nemá. Děti totiž nejsou zárukou, že neskončíte sami. „Pro mě je na prvním místě partnerský vztah. To je můj smysl života… Když děti vyrostou a odejdou z domova, kdo na vás bude čekat, kdo s vámi bude trávit volný čas? Partner (pokud ho teda ještě máte),“ vysvětluje svůj recept na spokojené stáří.
Volba partnera, který to má nastavené stejně, je zásadní. Pro dobrovolně bezdětné existují i speciální seznamky. Pokud se v téhle otázce páry neshodnou, ale stojí o to spolu být, je podle psycholožky Pavly Koucké nejlepší podívat se na důvody, proč děti jeden z partnerů nechce. „I traumatické zkušenosti z dětství lze překonat, strach ze strachu o dítě mírnit a pochybnosti o sobě samém rozptýlit. Prostě nic z toho nemusí být stopkou kvalitnímu a uspokojujícímu rodičovství. Nicméně, pokud se někdo rozhodne děti nemít, má na to plné právo a jeho okolí by to mělo respektovat,“ shrnuje.
‚Vydupat‘ si společné dítě rozhodně není dobrý nápad – zda rodič dítě po narození přijme, není jisté. V pracovnách psychoterapeutů pak zaznívají i věty: „Můj syn je moje největší štěstí. Stejně si ale myslím, že jsem ho nikdy neměla mít.“
Zdroje:
Kondice 6/2020
https://www.soc.cas.cz/lide/hana-viznerova
https://psychologie.cz/autor/pavla-koucka/
