Jistě neslyšíte poprvé, že mluvit o někom, kdo není přítomný, není zdvořilé. Přesto je to jedna z nejčastějších lidských aktivit. Je otázkou, co drby vlastně jsou. Někdo za ně považuje úmyslné šíření lží, ovšem vědecky vzato, jde vlastně o veškeré informace o někom jiném než o sobě, které předáváme dál. František Koukolík, významný český neuropatolog zabývající se vztahem mezi mozkem a naším chováním, je ve své nejnovější knize DRBY – O nejrozšířenější lidské činnosti dělí do pěti kategorií:

  • Záporné nepravdivé či polopravdivé
  • Záporné pravdivé
  • Neutrální
  • Pozitivní pravdivé
  • Pozitivní nepravdivé

Nepravdivé drby z obou pólů mají stejný cíl: vytvořit nějaký obraz toho, o kom je řeč. Nepřítel se zpravidla pokusí objekt pomluv pohanit, přítel zase může sklouznout až ke glorifikaci. A vědeckými studiemi se potvrdilo, že lidé tohle dobře vědí a zpravodajovi (tak Koukolík nazývá zdroj drbu) až tak moc nevěří.

Problém je ovšem v tom, že přesto drby silně ovlivňují naše chování. Bez ohledu na to, zda je to pravda nebo ne. Logickou změnou může být to, co si myslíme o člověku, o němž jsme se právě něco dozvěděli: pokud slyšíme dobré zprávy, začneme se na onu osobu dívat přívětivěji, pokud se ale dozvíme něco odpudivého, s objektem naší rozmluvy si to budeme velmi dlouho spojovat, i když tomu nebudeme věřit. Náš zpravodaj právě zaútočil na reputaci drbaného. „Dobrou i mizernou reputaci lidí tvoří všechno, co druzí lidé vypozorují a co si o nich vyprávějí, daleko víc, než co tito lidé skutečně dělají nebo nedělají,“ píše v knize František Koukolík. Poněkud nefér faktem ovšem je, že to špatné si pamatujeme déle a lépe, než to dobré, byť obojí prokazatelně bylo lží či nepravdou.

Jedna z citovaných studií v knize to dokázala jednoduchým experimentem – pokusným osobám ukázala neutrální tváře zcela cizích lidí a doprovodila je nějakou informací typu „pomohl staré paní s nákupem“ nebo „nakopl psa“. Otisk nepřítele němých tváří zůstal lidem v paměti výrazně déle, než když stejná tvář vynášela do schodů těžké tašky. Jak je to možné? Je to zjednodušeně řečeno náš instinkt. Pozor, tenhle člověk je nebezpečný, dej si na něj bacha.

Druhou změnou, kterou vyslechnuté drby způsobí, je i proměna našeho chování k tomu, kdo nám zatepla informaci donesl. Drby utužují pouta tam, kde došlo k varování před budoucím zklamáním, nebo naopak tam, kde se ukázalo, že v podobné bryndě je nás více. „(…)světlá stránka drbů existuje. Pokusné osoby s vyšší pravděpodobností sdělovaly drby lidem, kteří byli možným cílem narušitele sociální normy, než lidem, kteří možným cílem nebyli. Motivací byla ochrana skupiny. Sdělováním drbů si také lidé emočně ulevovali, nicméně ochrana skupiny byla motivem převažujícím,“ vysvětluje autor monografie o drbech. Upozorňuje také, že drby jsou s lidstvem od nepaměti a že dnešní nepravdivé záporné drby, které mohou svůj cíl i zcela zničit, jsou dost dobře možná pokračováním někdejších vyprávění o čarodějnicích. Ta vznikala tam, kde se lidé báli toho, co se dělo kolem, nechápali chování dotyčné, chtěli si ho nějak vysvětlit. A stejně tak tam, kde vládla závist, zloba, chamtivost nebo sexuální soupeření. Mimochodem drby o rivalech v lásce vznikají dodnes poměrně snadno. Jeden experiment dokonce demonstroval i to, jak snadné je u člověka vyvolat pocit ohrožení: výzkumník do kolektivu žen vyslal svou spolupracovnici ve vyzývavém oděvu. Prakticky okamžitě si přítomné ženy začaly vyměňovat významné pohledy, kroutily očima, chichotaly se a jakmile dotyčná odešla, začaly se šířit drby. Když onu spolupracovnici oblékli uměřeněji, nic z toho se nedělo. Člověk je jednoduše společenský tvor a nerad se přesouvá na druhou kolej, zvlášť když je jasné, že se ho nechystá nahradit nikdo lepší, ale dost možná někdo s uvolněnou morálkou.

Zdroj: František Koukolík: Drby: O nejrozšířenější lidské činnosti, nakladatelství Galén, 2022, https://time.com/5680457/why-do-people-gossip/