Kruté a krvavé psí nebo kohoutí zápasy jsou ve vyspělých zemích dávno na indexu, stejně jako korida či hony na lišku. Teď to navíc vypadá, že se blíží i vlna zákazů chrtích dostihů. Ty jsou už prakticky mimo zákon v USA, kde fungují pouze dvě chrtí dostihové dráhy, ale zůstávají v provozu a zejména mezi sázkaři oblíbené třeba ve Velké Británii, a hlavně v Irsku, proslulém chovem závodních anglických chrtů – greyhoundů.
Například ve Walesu však právě nyní proti dostihům probíhají velké protesty – petici za jejich zákaz a uzavření jediné dostihové dráhy v zemi tam podepsalo víc než 35 000 lidí. Není divu, vždyť Greyhound Board of Great Britain, organizace, která dohlíží na chrtí dostihy, uvádí až neuvěřitelné počty problémů čtyřnohých sprinterů: mezi lety 2017 až 2020 podle nich na britských licencovaných tratích došlo k 18 345 zraněním a více než 3000 úmrtí chrtů!
Zabít chrta? Jako zabít člověka!
Ušlechtilé lehkonohé zvíře můžeme vidět na 5000 let starých vyobrazeních z Egypta doby faraonů – nepochybně už tehdy sloužilo k loveckým radovánkám velmožů. Postupně byla vyšlechtěna řada plemen chrtů, k těm největším patří třeba polský chrt. Velké obliby se dostalo i chrtům afghánským, ruským barzojům či menším plemenům, jako jsou italští chrtíci nebo whippetové. Faraonský chrt je dokonce erbovním zvířetem ostrova Malta.
Od středověku jsou chrti v Evropě používání jako lovecká zvířata, přičemž vlastnit je směli pouze šlechtici. Oblíbení byli i u nás, lovili s nimi podle všeho i král Václav IV. či Petr Vok z Rožmberka. Zabít chrta přitom tehdy bylo stejně těžkým zločinem jako zabít člověka. O hodnotě a oblibě těchto zvířat u nás ostatně svědčí známá legenda, podle níž byl „Jan, za chrta dán!“
První chrtí dostihy – ještě na rovné dráze – se konaly v roce 1876 v USA, v roce 1912 se pak přešlo na kruhové či oválné tratě s „mechanickým zajícem“, mývalem, větrným rukávem nebo prostým střapcem. Novinka se ujala hlavně v zemích s rozvinutým sázkařským průmyslem, třeba v Austrálii, ale chrtí tratě najdeme i ve Vietnamu nebo v Číně (byť slavný Canidrome v Macau už byl uzavřen). Jen ve Velké Británii vyrazilo v roce 1946 na chrtí dostihy neuvěřitelných 75 milionů diváků, z nichž si víc než třetina vsadila! Podle některých pramenů se za první republiky tyto dostihy konaly i v Praze na Letné.
„Zajíce“ nikdy nechytí
Výkony ušlechtilých psů, těch „uměleckých výtvorů přírody“, vyrážejí dech: vždyť podle údajů z Austrálie dokážou běžet až rychlostí téměř 70 km/hod. (naměřeno na rovné trati ve Wyongu). Psi při běhu nosí náhubky – ne aby se nepokousali, ale aby do sebe nenaráželi otevřenými tlamami. Běhá se na oválné klopené dráze, buď pískové, nebo travnaté.
V závodech se otáčejí obrovské peníze; nejlepší psi mohou za několik let své kariéry majitelům vydělat i půl milionu dolarů. O ještě větší částky pak jde v sázkařském průmyslu (ne ovšem u nás, tady se běhá pro radost). Zrychlit, či zpomalit svého psa za pomoci dopingu – nejčastěji se používá kokain – může vynést velké peníze. To pak jde stranou péče o zdraví a život krásného zvířete. Chrti jsou přetěžováni, vinou čehož dochází ke zlomeninám nohou, a dokonce páteře , či k různým vnitřním zraněním. Stres jim ostatně může působit i fakt, že svého „zajíce“ celý život honí, ale nikdy nechytí.
Chovatelé tvrdí, že chrti podobně jako dostihoví koně chtějí v životě jediné: běhat. Nejspíš ale ne takovým způsobem a za takových podmínek, jak se v tradičních sázkařských zemích často děje. Teoreticky by měl všechny chrty před závodem i po něm kontrolovat veterinář, často k tomu ale nedojde. Z pochopitelných důvodů jsou pak problémy s dopingovými testy chrtů – pes se těžko naučí dávat po závodě vzorek moči.
Zákaz? Pak prý přibude zranění
V zemích, kde se chrti komerčně využívají k závodům, psy na závěr jejich kariéry často čeká smutný konec: bývají jednoduše utraceni. I to je silný argument pro zákaz chrtích závodů. Po něm by měli tato nádherná zvířata chovat opravdu jen lidé, kteří k nim mají vztah.
Malcolm Tams, manažer dostihové dráhy Valley Greyhounds v Ystrad Mynach, poslední tratě svého druhu ve Walesu, ovšem před zákazem chrtích dostihů varuje. „Budou se pořádat dál, ale ilegálně, a počet zranění psů bude ještě větší,“ tvrdí, přičemž svoji dráhu prohlašuje za bezpečnou. Manažerka psí charity Vanessa Waddonová k tomu ale podotýká, že její organizace Hope Rescue od roku 2018 zachránila před utracením téměř dvě stovky chrtů, kteří se na Tamsově oválu zranili. „Typický je případ psa Cyrila, který si při závodě ve Valley zlomil nohu. Za operace jsme zaplatili tisíce liber, naštěstí se nám pak podařilo najít mu nový domov.“ Jediným řešením podle Waddonové je dostihy zakázat a zákaz tvrdě vymáhat. Řada britských „chrtích“ podnikatelů s tím zřejmě už počítá, a tak třeba v Peterborough se právě bourá areál, ve kterém psi závodili po 89 let.
Jan, za chrta dán!
Legenda má řadu variant, ta zřejmě nejstarší hovoří o rytíři, jemuž se ztratil lovecký chrt. Při jeho hledání se rytíř setkává s čarodějnicí, která mu slibuje návrat psa, ovšem výměnou za život jeho sluhy Jana. Šlechtic souhlasí, ale chrt za několik dní umírá. Rytíře teprve nyní dohání svědomí a jako pokání nechává pro kostel ulít zvon. Ten však místo zvonění hlásá do kraje: „Jan! Jan, za chrta dán!“ Výčitky svědomí a hlas zvonu nakonec rytíře donutí k sebevraždě.
Zdroje:
Květy 2023-04