Buddhistická legenda praví, že až bude nejhůře a dvě velké mocnosti, jedna na Západě a jedna na Východě, se budou drtit navzájem, tak povstanou bojovníci ze království Šambala a znovu nastolí mír.
Bojovníci přinášejí velkou změnu a uzdravení. Mohou tak činit beze strachu, protože vědí, že zbraně jsou vyrobeny z mysli, a proto mohou být také zničeny myslí. Království Šambala má být pak metaforou pro duchovní cestu člověka.
Žijeme v zajetí strachu
To, co nás v životě nejvíce ničí je nenávist a strach. A není to jen něco, co se týká jednotlivých osobních příběhů, ale co právě stojí za válkami a ničením světů. V té osobní rovině máme spoustu obav, strach z finančního krachu, z války, z vlastní neschopnosti, z ublížení ve vztahu nebo z toho, kdo by mi mohl volat. Raději ale držíme tyto negativní emoce v pohodlné vzdálenosti, vytěsňujeme je. Jak je nám hůř, jdeme si honem zaběhat, dáme si skleničku a zakážeme si na to myslet a odsouváme to do podvědomí. Buddhismus se právě snaží dostat všechny emoce, i ty nepříjemné, na povrch a člověk se díky vhledu (schopnosti se na sebe i své prožívání podívat v celé šíři) zbavuje nevědomosti. K tomu mohou sloužit hodiny u terapeuta nebo buddhistické učení a hodiny meditací. Kdy mysl konečně utichne je vytvořený prostor pro hlouběji uložené věci.
Možná to není ta nejlepší doba v dějinách, kdy se začít vyrovnávat se strachem. Zapomeňte na strach z příliš velkých dluhů nebo z toho, že nenajdete pravou lásku. Nyní se můžeme bát, že v metru potkáme teroristu nebo že někdo z nás sní poslední rybu v moři. Je to nesnesitelné, že? Přesto vám tady někdo říká, že máte být bojovníkem a člověk neví jak.
Ale vy to umíte. Nechte bez obav své srdce puknout, pro svoji lásku, pro vyhubená zvířata, pro ty, co trpí. Je to zničující pocit zranitelnosti, která je ale skutečná. A s tím přichází i nesnesitelný pocit vzácnosti, úžasu nad životem a vděčnosti. Když opustíte pocit falešného bezpečí, stanete se sami sebou. Když se zbavíte soudů, kritiky, domněnek a přesvědčení o svém vnitřním prožívání, zjistíte, že vám zůstala jen něha a schopnost hluboce prožívat.
Všichni jsme dostatečně dobří
Shambhala buddhismus kromě odvahy zmiňuje i laskavost, a to nejen k ostatním, ale i k sobě. Pokud odvážně otevřete své srdce tak, že pukne, ztratíte půdu pod nohama. A jediné, co v té chvíli člověk má, je laskavost směrem k sobě. Na koho jsme totiž nejtvrdším a nejkritičtějším soudcem? Na sebe samotné.
V hloubi duše nejsme přesvědčeni, že nejsme dost dobří – v čemkoli. Pochybnosti o sobě samých jsou naším stálým společníkem. Často ani nevíme, odkud se tato tvrdá sebekritika bere. Z naší vlastní mysli? Od rodičů? Učitelé? Ženské časopisy? Každý z nás má své sebekritické myšlenky, kterým rád sám sebe přesvědčuje, jako například: jsem příliš potřebný, nejsem chytrý, jsem ošklivý/tlustý/starý, jsem ztroskotanec a určitě je to všechno moje chyba (což je moje oblíbená myšlenka).Jak se najednou stát laskavým, aniž bychom to předstírali a aniž bychom samotnou laskavost používali jen jako další prostředek k sebezdokonalování?
Naše představy o vlastní hodnotě se celý den pohybují nahoru a dolů, nahoru a dolů. Osobně jsem tak dobrý, jak dobrý byl můj poslední telefonát – pokud jsem měl příjemnou nebo hodnotnou interakci, cítím se optimisticky. Pokud se věci nevyvíjely dobře, pokud došlo ke sporu nebo odstupu, myslím, že by se mi mohl zhroutit svět. Většina lidí má svá vlastní měřítka vlastní hodnoty: auto, kterým jezdí, školu, kterou navštěvují, pracovní pozici nebo dokonce to, co jedli k obědu.
Laskavost vzniká, když si uvědomíte svou vrozenou, neomezenou a nesmírně silnou dobrotu. Když si uvědomíte, jak dobří, laskaví a milující jste, můžete se přestat tlačit a táhnout k dokonalosti jako k jedinému přijatelnému důkazu své hodnoty - dokonalé práci, dokonalému příteli, dokonalému indexu tělesné hmotnosti, dokonalé pohovce, dokonalému cokoliv. Už teď jste naprosto nadmíru dobří. Jak vím, že tuto dobrotu máte? Všichni ji máme.
Nemusíte mít rádi ostatní, ale neodsuzujte je
Naše vlastní obavy a nejistoty nás často přimějí soudit nejen nás samé, ale také ostatní lidi. Jsou to negativní reakce založené na strachu. Místo toho, abyste druhé lidi odsuzovali, můžete se stát zvídavými a mít z nich radost. Můžete je zcela přijmout. To můžete dělat, i když je nakonec stejně nebudete mít příliš v lásce.
Potěšení pramení z toho, že kritiku nahradíte otevřeností a skutečnou zvědavostí vůči druhým. Neříkám, že musíte donekonečna naslouchat všemu, co lidé říkají, nebo je zvát, aby se k vám nastěhovali. Většinou máme strach být otevření a čekáme (někdy do nekonečna) na vhodnou příležitost a bezpečné prostředí, kdy bychom mohli být víc otevření a ostatní lidi poznat. Často si jsou tak odcizení i lidé v těch nejbližších rodinných vztazích.
Protilátkou je ve skutečnosti otevřít se nejprve sám sobě. Zranitelnost je to, co ve skutečnosti snižuje strach uvnitř vás i mezi lidmi.
Jestliže stereotypním západním ideálem je osamělý bojovník, který je navenek drsný, aby skryl něžné srdce, východní model se zdá být pravým opakem. Vzpomeňte si na samuraje, který je navenek jemný a uvolněný, zatímco uvnitř se skrývá nekompromisní síla. S takovým "měkkým srdcem a silným hřbetem" se můžeme uvolnit, otevřít se druhým a bez váhání se vrátit do rovnováhy, ať už se setkáme s čímkoli. Každý z nás si v sobě nese schopnost být bojovníkem, který se nebojí být zraněn, ale zároveň bolest ustojí.
Zdroj: autorský text
