Narodila jste se ve významný den 17. listopadu 1989. Jak vám váš příchod na svět, provázený sametovou revolucí, líčili rodiče?

Jsem vlastně takové dítě revoluce, a to nejen pro rodinu, ale i pro přátele a známé. A musím říct, že mě mé datum narození hřeje u srdce. Nepopsatelně si vážím svobody, kterou máme. A ráda si to připomínám nejen v den svých narozenin.

V mládí jste se věnovala moderní gymnastice na vrcholové úrovni. Jak na toto období vzpomínáte, bylo to hodně náročné?

Cvičit jsem začala hodně brzy, už od čtyř let jsem s maminkou chodila do tělocvičny, a jestli se nepletu, v pěti jsem byla už sama na prvním letním soustředění. Takže gymnastika protkala celé mé dětství i dospívání. Výkonnost se mi kolem puberty už nezlepšovala, spíše naopak, nastoupila jsem na gymnázium, narodil se mi bráška a já se sportem skončila.

Bavil vás ten adrenalin na závodech?

Myslím, že jsem to nejlepší ze sebe předvedla na trénincích. Byla jsem velký trémista a zpracovat tyto nelogické paniky se učím až teď, na jevišti.

Asi jste si musela hodně odříkat v jídle kvůli váze, trávit víkendy na závodech, je to tak?

Přesně, jak říkáte. Váha se u gymnastek hlídá velmi přísně. Období dospívání a s tím vyvíjející se ženské křivky vnímáte gymnastickýma očima paradoxně jako nežádoucí a nechtěný efekt, který vám kazí vaši „dětskou“ hubenou postavu.

Měla jste vůbec čas na takové to normální dětství?

Ve volných chvílích jsem jako všichni lítala po venku, jezdila na kole, ale to, že toho času na obyčejné dovádění bylo vlastně velmi pomálu, mi došlo až zpětně.

Vystudovala jste Fakultu tělesné výchovy a sportu, obor fyzioterapie. Co vás na tomto oboru nejvíc lákalo?

S otázkou, co po gymnáziu studovat, jsem šla za mamkou. Zajímaly mě humanitní obory, ale kam přesně přihlášku podat, jsem nevěděla. Maminka masíruje a poradila mi právě fyzioterapii jako rozumné navázání na předchozí sport.

Věnovala jste se fyziu i v praxi, nebo jste po škole dala rovnou přednost herectví?

Věnovala. Zvládala jsem oba obory současně i po dobu svého studia na DAMU. Když jsem ale nastoupila do angažmá do Divadla Na Zábradlí, došlo na lámání chleba a já si musela zvolit jen jedno plnohodnotné zaměření. Divadlo vyhrálo.

Chodí přesto za vámi rodina, kamarádi nebo kolegové s prosbou o radu? Že je někde píchá, bolí záda? Napravujete je?

Samozřejmě a jsem za to moc ráda. Přece jen je to důležitá kapitola mého života a nabyté vědomosti a zkušenosti z praxe ráda uplatním, i když nejsem ve fyzioterapeutické ordinaci.

Jak vy sama pečujete o svoje zdraví a kondici, co vám nejvíce pomáhá cítit se fit?

Během studia na FTVS jsem aktivně cvičila jógu. Chodila jsem plavat, protože jsem se v rámci zápočtu z plavání naučila i kraula, tak abych o tento um nepřišla. Na DAMU trávíte celé dny a volné chvíle zase patřily fyziopraxi. Takže prostor pro tyto sporty zmizel v nenávratnu.

Teď to mám tak, že ráda chodím. Když potřebuju vyčistit hlavu, jsem schopná i hodiny bloumat po Praze. Samozřejmě si jógu doma zacvičím, ale už ne v pravidelném režimu.

Povězte mi, jak se z fyzioterapeutky, zapálené do sportu, stala herečka? Kdy přišel ten prvotní impulz, že byste se této umělecké profesi chtěla věnovat?

Tak nějak náhodou, ale asi ve mně nějaká vnitřní potřeba změny byla. Ta touha zaměřit se víc na sebe. Každý den jsem se hloubala ve fyzických (a samozřejmě i psychických) nesnázích druhých, a když jsem po práci dorazila domů, nezbývalo už sil přemýšlet nad sebou. No a když jsem se pak dozvěděla o možnosti podat přihlášku na DAMU, kde bych mohla zrak obrátit víc k sobě, dlouho jsem se nerozmýšlela. Moje nastavení bylo „buď, anebo“.

Na DAMU jste vystudovala loutkohru, věnovala jste se tomu oboru? Hrála jste ráda pro děti? Asi to musí být únik do úplně jiného světa...

Překvapilo mě, jak jsem se pro loutky nadchla. Vždycky jsem si myslela, že loutkohraní je jen pro dětské publikum, z omylu mě vyvedlo uskupení Buchty a loutky (našimi pedagogy na loutkohraní byli dva členové Buchet Marek Bečka a Vítek Brukner), které hraje jak pro dospělého diváka, tak pro děti. Loutka totiž nabízí mnohem větší variabilitu a tvárnost než „živý“ herec, a proto jsou právě taková představení mnohdy hravější než klasické činoherní kusy. Já s láskou vzpomínám třeba na jedno klauzurní představení Příběh Jana Potůčka, které mělo bohužel jen jedno uvedení, protože nám hlavní představitel Potůček shořel. Nějaký ten rok dva jsme i jezdili se zájezdovou pohádkou o jepici.

Televizní diváci vás znají především coby kapitánku z detektivního seriálu Případy 1. oddělení, kde jste byla jedinou ženou. Jaké scény pro vás byly nejnáročnější?

Nejnáročnější pro mě bylo asi učení se faktických údajů, které říkáte bez emočního podkresu. Když se učím texty, repliky se mi snáz zapamatovávají, pokud jsou vázané právě na pocity, u kriminálního žánru jde především o to, jasně a věcně předat danou informaci bez přebytečných „parazitních“ slovíček a vsuvek.

A jak jste si sedli s hereckými kolegy?

Za sebe nemohu vytknout jedinou chvíli po celou dobu natáčení. Štáb, herci, maskéři, kostyméři, všichni spolupracovali, jak při natáčení, tak v lidské rovině, jako nejkvalitnější švýcarské hodinky.

Když vás čeká natáčení, které trvá i několik týdnů či měsíců v kuse, je pro vás těžké udržovat se v kondici?

Musím si hodně hlídat svou vnitřní disciplínu, abych se nezacyklila v režimu práce/spánek. Jak jsem říkala, když mohu, chodím pěšky a hledám činnosti „odjinud“, především práci rukama. Protože jakmile sama sebe uvězním do života bez života, přestane mě práce naplňovat radostí.

Jste členkou Divadla Na Zábradlí, kde jste prý také našla lásku. S vaším partnerem už jste se ale znali ze studií na DAMU, tehdy sympatie ještě nepřeskočily?

Ne ne, tehdy jsme byli jen spolužáky.

Jaké je soužití dvou herců? Říká se, že herci jsou hodně emotivně založení.

My se doma o práci sice bavíme, ale samozřejmě jen ve zdravé míře. Třeskuté diskuze moc nemíváme, máme hodně podobný pohled nejen na umění, ale i na svět.

Zdroj: magazín Kondice 12/2022