Schválně se zeptejte vašich rodičů nebo prarodičů, jestli stopovali, když byli mladí. Možná si vyslechnete zajímavou rodinnou historku, ve které nebude chybět smích, napětí nebo poučení. Můj táta coby kluk z vesnice prý stopoval každý týden, aby se dostal za svojí tehdejší láskou do Prahy nebo do vedlejšího města na diskotéku.
Když jsme téma stopování rozebíraly na poradě, naše kolegyně s úsměvem vzpomínala, jak v 80. letech coby studentka stopovala se spolužáky, aby se z vysokoškolských kolejí dostali na víkend domů. „V pátek odpoledne nám většinou zbývalo už jen pár drobných, které jsme raději než za lístek na vlak chtěli utratit za pivo. Vždycky nás někdo svezl. Platilo přitom nepsané pravidlo, že ten, kdo zrovna neměl kocovinu, usedal dopředu k řidiči, aby si s ním mohl povídat. Ostatní spali na zadních sedadlech.“
Možná jste viděli český kriminální film Smrt stopařek z roku 1979, který byl natočený na motivy skutečných událostí. I když morbidní snímek v tehdejším Československu vzbudil pořádný humbuk a zděšení, většinu mladých to od autostopu neodradilo.
Stopem až na druhý konec světa
Každý, kdo má s autostopem zkušenosti, vám potvrdí, že tenhle způsob dopravy není pro každého. Většinou k němu inklinují lidí se svobodomyslným životním stylem (ano, někdy jim říkáme „hippíci“). Lákají je zážitky, poznávání nových míst, ale i sdílení svých příběhů. A samozřejmě cestování za co nejméně peněz. Na zádech mají krosny, jídlo si vozí vlastní z domova (většinou jde o trvanlivé potraviny typu pečivo, instantní polévky, sušenky), nejedí v drahých restauracích a místo v hotelech přespávají pod stanem nebo klidně pod širákem. Případně u řidičů, kteří jim kromě přepravy nabídnou i přespání u nich doma. A když mají štěstí, ještě je jejich řidič pohostí. To platí hlavně u cestování v cizině. Moc hezky o něm píše třeba český novinář Tomáš Poláček v knize Stop, kde popisuje svoje zkušenosti z vysněné životní cesty autostopem kolem světa. Zažil při ní všelicos, ale většinou šlo o zážitky pozitivní a obohacující. Podobným dobrodruhem je i Němka Nic Jordan, jež napsala knihu Cesta pryč: Jak jsem neměla co ztratit a vydala se na cestu stopem z Londýna do Austrálie. I její zkušenosti byly vesměs kladné, až na pár výjimek. Autorka v knize píše, že je vždycky důležité řídit se vlastní intuicí. Pokud jí řidič přišel podezřelý, prostě si něco vymyslela a do auta nenasedla, případně se nechala vyhodit při nejbližší možné příležitosti. O stopování také píše jako o výměnném obchodě, kdy na jedné straně řidič sice zadarmo sveze stopaře, ale očekává za to od něj příjemnou společnost, povídání, sdílení zážitků a historek. Spát po celou dobu cesty nebo si s někým vypisovat na mobilu? Toho byste se měli v roli stopaře raději vyvarovat, protože je to podle této cestovatelky hrubě neslušné.
Pocit svobody a dobrodružství
Takovým prvním manifestem autostopařské generace se stal román Na cestě od Jacka Kerouaca. Objevuje se v něm motiv toulání se a hledání vzrušení. Autostop, který Američan Kerouac v knize popsal takovým způsobem, že inspiroval lidi po celém světě, je pro hrdiny běžným způsobem dopravy. Hrdinové přitom zaujímají antituristický postoj – běžní turisté jsou pro ně jen ztělesněním konvenčního způsobu života, proti kterému se bouří.
Právě svoboda je pro mnoho mladých stopařů i dnes důležitá. Autostop představuje volnost pohybu, bez závislosti na finanční podpoře. Umožňuje člověku ujet zadarmo tisíce kilometrů od domova a objevit tak úplně jiný svět. Letní prázdniny stopování přímo nahrávají. Jestliže vás tenhle způsob cestování láká, určitě je dobré připravit se předem a obeznámit se se základními pravidly, která jsou důležitá pro obě strany – jak pro stopaře, tak i řidiče.
Zůstaňte v bezpečí
Zvlášť pokud jste žena a se stopováním začínáte, bude pro vaše bezpečí lepší vydat se na cestu i s parťačkou nebo parťákem. O tom, že se chystáte stopovat, dejte vědět vaší rodině, partnerovi nebo kamarádům. Napište jim, až usednete do auta a taky je ubezpečte, že jste se v pořádku dostali do cíle. Můžete také na svém telefonu s několika blízkými sdílet svoji aktuální polohu, což umožňují Iphony i telefony s Androidem. Dejte na svoji intuici, a pokud vám povídání s řidičem není příjemné, nebo vás dokonce začne jeho chování obtěžovat, ohraďte se a požádejte o nejbližší vysazení.
Stopujte na vhodném místě
Využijte místa, kde jste už z dálky vidět – nájezdy, čerpací stanice, vedlejší cesty – snažte se vždycky stopovat na takovém místě, kde nebude zastavení dělat řidiči problém. Určitě nestůjte u krajnice dálnice, za horizontem, před křižovatkou či na jiném nepřehledném místě. Moc šancí na úspěch nemá ani noční stopování. V Česku je zakázané stopování na dálnici či silnici pro motorová vozidla, na kterých stopaři porušují i zákaz vstupu chodců na tyto komunikace.
Buďte upravení a čistí
Horko a dlouhé hodiny na nohou se můžou projevit i na vašem vzhledu. I když jste ale na cestách už několik dnů a připadáte si jako opravoví vagabundi, myslete na to, že řidič pravděpodobně nebude chtít nabrat „hastroše“. Hygiena, deodorant v podpaží, učesané vlasy a čisté oblečení by mělo být samozřejmostí každého stopaře. A nikdy si v autě nesundávejte boty – na odér cizích nohou není opravdu nikdo zvědavý.
Mějte u sebe mapy
Hitchwiki je wikipedie pro stopaře a jsou tam zpracovaná i všechna velká města světa. Dále si stáhněte mapy do offline režimu (ať už google mapy, mapy.cz nebo triposo). Podle mapy města a velikosti silnic (ulice, silnice 1. třídy, dálnice) a směru, kterým potřebujete jet, poznáte, kde se dá ve městě stopovat.
Obrňte se trpělivostí
Stopování někdy zabere hodně času. Jakmile si stoupnete k silnici s palcem vzhůru, neznamená to, že vám během deseti minut někdo musí zastavit. Někteří řidiči mají plno, jiní pospíchají, nebo zkrátka nemají ke stopařům důvěru. Počítejte s tím, že můžete stopovat půlhodinu, ale klidně také celý den. Přizpůsobte tomu vaše plány, nechávejte si časovou rezervu a snažte se nedostat do časového presu – pokud potřebujete stihnout nějakou akci nebo třeba trajekt, jistější bude využití hromadné dopravy.
Zdroje:
