Svoji exkurzi zahajuji procházkou po Dlouhé ulici s překrásnými úzkými barevnými domečky, připomínající spíš Amsterdam než polské město. Po bombardování za druhé světové války skončily domy v troskách, polští architekti ovšem během padesátých a šedesátých let minulého století dokázali městskou architekturu zcela obnovit. Kvůli nedostatku finančních prostředků se ale domy oproti těm původním stavěly o menší rozloze a s mělčími základy. Pokud vám tuto informaci průvodce neřekne, nemáte šanci to zjistit. Městské domy jsou vysoké, s bohatě zdobenými štíty a fasádou. Jejich krása ještě více vyniká v odpoledním slunci. Uvědomuji si, že ačkoli se vlastně jedná o "novostavby", působí na mě velmi autenticky, vůbec by mě nenapadlo, že tu nevyrostly dávno před válkou.
Na ulici míjím spoustu restaurací, pekařství, cukráren, rybáren a kaváren. Je těžké si mezi nimi vybrat. Lákavým upoutávkám nedokážu odolat. Chuťové pohárky se probouzí, nedá se nic dělat. Ačkoli ještě není dvanáct, přepadá mě hlad. A tak vcházím do jedné z restaurací. Trochu váhám, jestli si mám dát pro Polsko typické pirohy s masem (mají i houbové, sýrové nebo třeba tvarohové), nebo radši "holoubata", tedy zelné listy plněné masem a rýží. Nakonec volím pirohy s masem a nelituji. Posilněná jídlem pokračuji po Dlouhé ulici až k Dlouhému náměstí, kterému vévodí historická radnice, postavená ve 14. století. Mám štěstí, je poledne a zvonkohra právě hraje Beethovenovu Ódu na radost. Využívám toho, že je radnice otevřená pro veřejnost, a stoupám po schodech na věž. Je odtud nádherný pohled na město, z jehož panoramatu ční silueta kostela Nanebevzetí Nejsvětější Panny Marie (Bazylika Mariačka), největší sakrální cihlové stavby na světě. Kostel se začal stavět ve 14. století a je ohromný – pojme až 2500 návštěvníků. Svoji návštěvu Starého města zakončuji procházkou po nábřeží řeky Motlavy, které mi tak trochu připomíná nábřeží v Hamburku. I tady je spousta restaurací a kaváren, kde si místní i turisté dopřávají odpolední kávu nebo sklenku bílého vína. Moji pozornost upoutá jeřáb Zuraw. Je to nejstarší a největší přístavní jeřáb v Evropě, který sloužil k nakládání zboží na lodě a zakládání stožárů. Mechanismus jeřábu spočíval ve dvou párech šlapacích kol. Těžko si dnes představit, že uvnitř kol šlapali jako hnací síla lidé.
Večerní zklidnění
Večer hodlám završit v hotelu. Ubytovala jsem se v Novotel Marina Gdaňsk a mám v něm naplánovanou zklidňující jógu, večeři a ničím nerušený spánek. Jógu cvičím jednou týdně, abych se uvolnila a protáhla svaly. Nejsem typická jogínka, mám radši dynamičtější pohyb, ale na lekci Calm jógy jsem zvědavá. Je totiž součástí hotelového programu, který má pečovat o dobrý spánek hostů. A ten si po dni v gdaňských uličkách víc, než zasloužím! Nakonec jsem příjemně překvapená. Calm jóga je jemné relaxační cvičení s cílem harmonizovat tok energie v těle. Cvičím se zavřenýma očima, a přitom se snažím propojovat dech s jemnými harmonickými pohyby. Na konci hodiny se cítím příjemně unavená, uvolněná a protažená.Dávám si sprchu a nemůžu se dočkat večeře. Miluji ryby v jakékoli podobě a kde jinde si je dát než u Baltu? Název restaurace Fisch and Gin rybu a zřejmě i gin k večeři slibuje. Objednávám si pro mě netradiční jídlo: tlusté makarony zvané bigoly s treskou a krevetami v rajčatovém sosu. K tomu mi číšník doporučuje vybraný koktejl – jak jinak než s ginem. Jsem na dovolené a jeden koktejl si můžu dovolit. Víc drinků by mi mohlo narušit spánek a to nechci. Jídlo je výborné a koktejl se k němu skvěle hodí.
Kouzlo baltského pobřeží
Vstávám. Jsem překvapená, že po včerejším náročném dni se cítím odpočatá a plná energie. Jsem připravená užít si nové zážitky. Dnes se těším na nordic walking podél pobřeží . Ráno se cítím skvěle, zkouším hotelovou posilovnu, která mě překvapuje svojí rozlohou i vybaveností. Zdá se, že je v okolí oblíbená, protože nejsem jediná, kdo ji po ránu navštívil. Je otevřená pro širokou veřejnost, ale já ji mám jako hotelový host zdarma. Při pohledu z okna pozoruji, že posilovací stroje mají i venku. Zřejmě připravené pro letní sezonu. Po půlhodinovém aerobním cvičení si jdu zaplavat do bazénu. Pohyb nalačno v aerobní zóně přece podporuje tukový metabolismus. Kdybych byla otužilá, mohla bych vyzkoušet koupání v Baltu. V dubnu má moře kolem pěti stupňů, vzduch nějakých deset. Někteří hosté si ranní chladnou koupel dopřávají. Hotel je na to ostatně připravený, a dokonce pravidelně pořádá i kurzy pro otužilce. Další výzva pro moji příští návštěvu. Nemůžu se dočkat snídaně. A je z čeho vybírat. Mohu si zvolit jídlo, na které jsem zvyklá (obvykle je to ovesná kaše nebo vaječná omeleta či pomazánka s celozrnným chlebem a zeleninou). Mají obojí. Mě ale zaujaly rybí pomazánky a rybičky vypadající jako slanečci v různých marinádách, se zeleninou nebo jen tak samotné. Dívám se okolo sebe a zjišťuji, že Poláci si je k snídani hojně dopřávají. Vždy se snažím na dovolené ochutnávat lokální jídla, takže i když je to pro mě nezvyklé, zkouším k snídani pomazánky i rybičky. S celozrnným chlebem chutnají výborně. Doufám, že mě při nordic walking neproženou. Fasuji hole a jsem připravená vyrazit. Pobřeží a moře v barvě šedi mě fascinují. Tak trochu surovou atmosféru doplňuje křik racků. Pláž je rozlehlá a krásná. Je vidět, že lidé si procházky podél moře opravdu užívají. Pozoruji běžce, lidi středního věku s holemi a také majitele psích miláčků. Čerstvý mořský vzduch dělá evidentně všem dobře. Mířím do Sopot – mořských lázní, které jsou od hotelu vzdálené asi čtyři kilometry. Sopoty mají nejdelší molo ve střední Evropě. Celé pobřeží, kam dohlédnu, je lemováno cyklostezkami. Říkám si, že příště by bylo fajn půjčit si kolo nebo kolečkové brusle.
Příště na delší dobu
A je to tady. Přistihla jsem se, jak si v duchu plánuji další cestu do Gdaňska. Cesta letadlem nebyla nijak náročná (sice s jedním přestupem) ani drahá a bude ještě příjemnější, až budou lety z Prahy do Gdaňska přímé (prý v nejbližší době). Dojet by se sem ovšem dalo i autem – z Česka je to kolem sedmi set kilometrů (podle toho, odkud vyrážíte). I když jsem si Gdaňsk opravdu užila, pro příště mi tu zůstalo spoustu restů. Například takové Muzeum jantaru (Gdaňsk býval jeho mekkou). Dokonce jsem neměla ani čas zastavit se v klenotnictví nebo stáncích se šperky s jantarem, kterých bylo ve městě bezpočet. Nestihla jsem ani návštěvu relativně nedávno otevřeného Muzea druhé světové války, které autoři budovy nazvali "mlčícím projektem", protože má mezi návštěvníky vyvolávat silné emoce a hluboké reflexe. Podvědomě jsem cítila, že na jeho návštěvu bych potřebovala zůstat ve městě o něco déle. Stojí za to vidět i shakespearovské divadlo, které zvenku vypadá jako velký černý cihlový monument, ale uvnitř se pyšní krásným dřevěným interiérem s kulatým hledištěm, připomínajícím londýnský The Globe Theatre. V neposlední řadě bych si ráda prohlédla i výstavu věnovanou hnutí Solidarita, které vzniklo v gdaňských loděnicích a postupně přivedlo Polsko k demokracii. Gdaňsk zkrátka slibuje pohodovou a finančně nepříliš náročnou dovolenou pro nás všechny, kteří nemilujeme horko nad třicet stupňů. Jen to moře pro mě bude výzva.
Zdroje:
