V knížce Život na uzdě, kterou jsem přečetla jedním dechem, zmiňujete, jak nebezpečné je takové to umetání cesty dětem...

To mělo význam, když jsme žili v době nedostatku, nastala doba, kdy jim naopak překážky musíme dávat do cesty. Dávkovat jim nepohodu, vrátit se pod stan, zažít zimu, bobříka hladu. My jim ubližujeme tím, že jim v patnácti steleme postele, namažeme rohlíček... Pak máme třicetileté děti, kterým rodiče platí byt, přidávají peníze k platu... hrůza. Rodičům říkám: vaše děti jsou málo zraněné. Obrazně řečeno - když dítě spadne ze stromu, ví, že si musí dávat pozor. Když ale spadne do žíněnky, nepoučí se. Je to o podmínkách a prostředí, v jakém dítě vyrůstá. Když vidí rodiče u stupidního seriálu s klobásou v novinách a lahváčem, je zbytečné jim v patnácti říkat, ať se hýbou. Ale když nás vidí sem tam si číst knížku, otužovat se, sportovat, jíst zdravě, připravovat se do práce, svou cestu si najdou.


Co dnes mladé generaci vštěpovat? Jaké "desatero" zvolit?

Použil bych slova jeruzalémského profesora Juvala Noaha Harariho, že nám chybí čtyři K: kritické myšlení, umění komunikovat, kreativita, kooperace. Já bych doplnil sebepoznání. Kvůli digitalizaci, SMS, začíná komunikace váznout, což ovlivňuje mezilidské vztahy, a tím trpí i aspekty kooperační.


Nemůže dnešní zrychlená doba naučit děti něco jiného pozitivního? Všimla jsem si například, že můj čtrnáctiletý syn u sledování filmu stíhá hrát hru…
U starších dětí mohou tyto dovednosti vytvořit jiný rozměr, který jsme my neměli. A mohlo by to být i pozitivní. Ale pozor na jednu věc: čas neoblafneme. Například navázat silnou a opravdovou emoci mezi mužem a ženou během jednoho večera není možné. Ano, můžete třeba i skončit na hotelu a potěšit se, ale vytvořit tímto způsobem vážný, dlouhodobý vztah, je velká loterie. To samé platí o vztahu k věcem. Větší a hlubší vztah máme k věcem, na které jsme se více nadřeli a ne k těm, které jsme získali snadno nebo zadarmo.


Bojíte se, že naše děti budou mít problémy s emocemi? Třeba si udržet manželství?

Nemyslím si to. Mám vnoučata, učím na vysoké škole a vidím věci, které se mění k lepšímu, a od nás je odkoukat nemohly. Například mají jiný hodnotový řád. Nehledají zaměstnání, kde budou vydělávat jen hodně peněz, chtějí práci, která jim dává smysl, je etická, kde jsou dobré mezilidské vztahy, kde se zdokonalí, chtějí za to dostávat adekvátní peníze, ale to je až třeba na šestém místě. Oni už žijí v blahobytu a pochopili, že mohou jít dál.


Celý rozhovor s Mariánem Jelínkem o morálce, sebepoznání, současné polarizaci společnosti si můžete přečíst v březnovém čísle magazínu Kondice, který vychází 22. února.