Eva Adamczyková: „Na snowboardu jsem se musela naučit pracovat se strachem”
„Po vážném zranění jsem myslela, že už nikdy nebudu pořádně jezdit na prkně,” říká Eva Adamczyková, jejíž život shrnuje nový celovečerní dokument Efka od režiséra Markuse Kruga. Česká olympijská snowboardcrossařka v rozhovoru prozrazuje nejsilnější momenty filmu i to, jestli víc bolí jízda v závodní trati nebo tančení v podpatcích.
Jsou ve filmu témata, která jsi původně z nějakých osobních důvodů nechtěla zveřejnit, ale nakonec tě tvůrci přesvědčili, aby ses otevřela a nechala je zaznít?
Není nic, co bych přímo nechtěla. Jsou tam osobní věci, ale to mi nevadilo a přišlo mi, že to zapadalo. Myslím, že to je i díky tomu, že režisér Markus Krug to dobře vystihnul. Strávil s námi dlouhou dobu a pochopil jak mě, tak i můj tým. Pojal to hezky a za mě správně. Dokument odsejpá a zároveň jsou tam i věci, o kterých jsem dříve tolik nemluvila. Například se v dokumentu objevuje moje sestra Jana i můj muž Marek. A to si myslím, že je na tom to hezké.
Jedním z hlavních motivů filmu je tvá rehabilitace. Měla jsi během léčby moment, kdy jsi pochybovala, že se dáš zase zpátky dohromady a budeš znovu závodit?
V průběhu rehabilitace jsem věděla, že to bude nějakou dobu trvat. Zásadní moment přišel, když jsem začala reálně jezdit na snowboardu. Až na přelomu srpna a září jsem byla na prvním soustředění s týmem a tam se mi na sněhu nejezdilo vůbec dobře. Trvalo to měsíc dva, kdy jsem si dokonce myslela, že už nikdy nebudu pořádně jezdit na prkně, že si to nebudu užívat nebo že to už nikdy nebude bez bolesti. Zároveň jsem si uvědomovala, že zas tak dlouho na snowboardu nejezdím a chtěla jsem to dát. Měla jsem pocit, že to chce čas. Šla jsem k fyzioterapeutovi, prošla terapiemi, nastavila si tréninkový plán s větším množstvím rehabilitačních cvičení a snažila se trávit co nejvíc času na snowboardu, protože ačkoli to pořád bolelo, den ode dne se to zlepšovalo. Říkala jsem si, že dám sezónu a uvidím, jak to půjde. Nechtěla jsem hned házet flintu do žita.
Co je za tebe nejsilnějším momentem ve filmu?
Já mám hrozně ráda video, kdy mi máma nadává, že jím sníh, jestli chci mít žloutenku a já jí odpovídám, že chci mít žloutenku. To mě dost baví, je to taková ukázka mého vzdoru. Myslím, že jsem jako malá byla hodně drzá a hubatá na rodiče. Silné jsou samozřejmě závodní momenty. A silný moment je pro mě záběr, kdy natáčím ségru s tátou, jak zpívají písničku Kozel. Je to hodně silné, protože si to pamatuji. Doma jsme si hodně prozpěvovali.
Kdy tě tvé zranění bolí víc? Při tančení nebo na trati snowboardcrossu?
To zranění jsem víc cítila při tančení, kvůli podpatkům i tomu, jak dlouho jsem v nich musela stát. Když jedu dolů po trati a mám sobě adrenalin, vlastně to vůbec necítím, takže pokud zrovna nedopadnu na placku, na snowboardu mě to to vůbec nebolí.
V čem jsou tyto disciplíny pro tebe jiné a v čem je která těžší?
Jsou jiné úplně, je to tancování a snowboarding (smích). Určitě je těžší tancování, protože zatímco snowboarduji od dětství, tancování jsem dříve nedělala. Zároveň u tancování neřeším strach, kdežto na snowboardu musím se strachem pracovat.
Jak pracuješ se svým strachem? Změnil se tvůj přístup nebo nastavení hlavy po tvém zranění?
Pracuju s tím pořád stejně, strach mám pořád podobný. Samozřejmě když jsem začala jezdit po zranění, tolik jsem si nevěřila a byla opatrnější. Postupně jsem ale zjišťovala, že už to tolik nebolí a jsem schopná se do toho víc opírat. Tak to aspoň bylo v minulé sezóně. Na mistrovství světa v Gruzii už to bylo na 100 %, tam už jsem zranění neřešila. Mám takový přístup, že si to snažím zdůvodnit - za prvé se strachem na trati hodně pomáhají trenéři, kteří mi řeknou, co mám na jakém místě nebo na překážce dělat. Máme dobrou zpětnou vazbu, jak to jede, takže se cítím jistější. To je ta hlavní vstupní věc. Samozřejmě, že se člověk může bát i pak a mít respekt, ale tyhle emoce jsou pro závodění také důležité. Když mám strach, vždy si to sama pro sebe logicky zdůvodňuji. Říkám si, že už jsem toho hodně najezdila, mám za sebou hodně tratí a projela jsem i těžší věci, tak proč bych to neprojela teď? Vím, že jsem udělala velký kus práce v létě a že jsem fyzicky dobře připravená. Člověk se musí naučit pracovat se svým sebevědomím a umět ho ustálit, ale k tomu byla dlouhá cesta.
Slyšíš ještě na bývalé jméno Samková? Kde naposledy ses nejlíp sama spletla a uřekla nebo upsala?
Na Samkovou pořád slyším, ale automaticky mi naskočí, že už jsem Adamczyková. Já jsem se asi mockrát nespletla, možná v nějakém rozhovoru, ale musím říci, že jsem se pletla jen minimálně.
Jak jsou na tom podle tebe dnešní mladé snowboardistky a snowboardisté?
Myslím, že je na tom mladší generace dobře. Ono se to nemusí ukazovat hned, já jsem třeba taky v patnácti letech ještě nic moc nejezdila a začala zajíždět nějaké výsledky až v sedmnácti nebo v osmnácti. Nějaké patnáctileté mlaďáky tam máme.
Máme v Česku dobré zázemí, aby tento snowboarding dále rostl?
Nejlepší by bylo, kdyby u nás vyrostly Alpy a zastavila by se klimatická změna, abychom měli větší zimu a víc sněhu. Chtělo by to, abychom měli prostor, kde trénovat a trať, na které bychom mohli v zimě jezdit. Už moc nejsou ani freestyle parky, kam by si mohli mladí snowboardisti zajet zaskákat a zablbnout. Bylo by fajn, kdyby u nás byl prostor, kde by se mladší snowboardisti mohli vyjezdit ve všech možných prostředích - v lese, v parku, na trati a na sjezdovce. Potřebovali bychom středisko, které by spolupracovalo se svazem lyžařů nebo se státem a zajistilo nám podmínky. Nejvíc trénujeme na Dolní Moravě, aby takových míst bychom potřebovali víc.
Kdy a podle čeho se budeš rozhodovat o příští olympiádě v Cortině, resp. v Livignu 2026?
Teď jezdím, závodím a baví mě to a takhle to nechávám. Nějaké velké plány nemám. Zatím se mi daří, baví mě to a nechávám to plavat. Není ani kvalifikační sezóna, takže to není potřeba řešit.
Jsi členem Dukla Praha, takže jsi tím pádem automaticky voják? Nebo jak to je?
Já jsem civilní zaměstnanec, nejsem v uniformě. Jsem členem ASC Dukla nebo přímo Dukla Liberec, protože pod Dukla Liberec jsou soustředěny zimní sporty. Ale ano, jsem zaměstnanec Dukly. Aby byl člověk voják, musí jít nejdříve na tříměsíční vojenský přijímač, a pak teprve bude sportovec v uniformě. Sportovci, kteří jsou v uniformě, prošli tímto přijímačem.
Kdybys mohla být na jeden den jiným Red Bull sportovcem, kdo by to byl a proč?
Já mám ráda biky, tak bych si ráda zkusila být nějakým Red Bull sportovcem, který jezdí na biku, protože bych chtěla zkusit zažít, jaké to je „to poslat“ (Tak bikeři říkají, když skočí velký skok.) Takže by to byli buď Tomáš Slavík nebo Michal Maroši anebo Danny MacAskill. Chtěla bych umět a zažít to, co oni - hulit to z kopce nebo umět triky jako Danny. Ještě se mi líbí létání na wingsuitu, ale biky asi víc.
Jaké je tvé vysněné místo na dovolenou?
Už dvakrát jsem si slíbila, že pojedu do Bhútánu, jenže tam je nejlepší jet v lednu a v lednu já mám sezónu, takže to zatím nevyšlo. Bavilo by mě i Peru. Teď se těším, že pojedu do Ameriky na roadtrip do národních parků, protože bych se chtěla podívat do Yellowstone a užít si měsíc na cestě. Na to se moc těším.
Zdroje: se svolením PR manažerky Evy Adamczikové