Jak vaše rodina prožívá tyto dny před olympiádou? Je u vás cítit spíše nervozita nebo těšení?
Většinou tu nervozitu cítím až z Jirky a on je teď už dva týdny v Paříži a ještě dva týdny tam bude. Měli jsme odletět za ním, ale nastaly nějaké zdravotní komplikace, tak to bohužel nevyšlo. Dohromady se tedy měsíc neuvidíme. Jinak zatím nějaký stres nevnímám, to přijde asi až před olympiádou, kdy řešíme ubytování nebo cestu a takové ty běžné, provozní věci. Jinak se těším moc. Měla jsem možnost podívat se na olympiádu v Riu, když jsme s spolu začínali chodit, a bylo to úžasné. Celá ta atmosféra olympijských her – vůbec jsem nevěděla, co od toho mám tenkrát čekat. Byl to jeden z mých nejlepších cestovatelských zážitků.
Budete fandit v Paříži i s dětmi?
Ano, máme lístky na slalomy a chtěli bychom se jít podívat do Českého domu. Takže tam budeme všichni, pro kluky to bude zážitek, hlavně pro staršího Jiříčka.
Prožíváte dnes závody jinak než na začátku vašeho vztahu?
Snažíme se být u všech závodů, takže podle toho musím naplánovat i den s dětmi. Když jsme s klukama na nějakém závodě, tak se snažím je tam nebrat úplně na celý den, protože vím, že by to nevydrželi. Spíš to tedy směřujeme na finále. Vezmu je předtím většinou někam na hřiště, na zmrzlinu, aby si vybili trošku energii. Na samotných závodech pak bývají i nějaké aktivity pro děti, takže oni se tam už těší, mají tam vlaječky nebo třeba bazének s kajaky, kam můžou jít pádlovat, někdy nechybí trampolíny nebo nějaká hudba, takže děti jsou spokojené. A pak je dotáhnu k závodišti a fandíme.
Máte nějaký rituál na oslavu vítězství?
Snad to můžu prozradit, ale Jirka se rád dívá na vítězné závody. Večer, když už je po závodě, bývá hodně unavený, takže jsme většinou doma, objednáme si dobré jídlo a sledujeme zpětně přenosy, já to tedy vidím podruhé. Oslavy přicházejí na řadu třeba později, a většinou s kajakářskou komunitou.
Jak trávíte společně nejraději volný čas?
Přes rok máme docela dost aktivit a tím, že Jirka musí i hodně cestovat na soustředění a tréninky a my většinou jezdíme s ním, tak když máme volno, jsme rádi jen tak doma a třeba pracujeme na zahradě. Jsme vlastně rádi, že jsme doma. Ráno si uděláme třeba vafle na snídani a jsme spolu. Nebo jdeme s klukama pádlovat do Troji nebo na trať do Brandýsa, kde bydlíme. Případně vyrazíme na kolo nebo se projít do lesa.
Jaký je Jirka táta?
Nejlepší! I když přijde domů unavený, tak si na kluky vždycky najde čas. Tráví s nimi volné chvíle a když někam jede sám, tak se na ně – na nás vždycky těší zpátky. Taky poslední rok, když jsem začala víc pracovat a musela jsem odcházet z domu brzo ráno, tak s nimi vstal, dali si snídani, odvedl je do školky – nebo je třeba „líčil“ a chystal na halloween. Celý náš program se točí okolo jeho závodů a tréninků. Ale vím, že se na něho můžu spolehnout a vážím si toho.
Půjdou vaši synové ve šlépějích táty?
Ke sportu tíhnou oba odmalička, protože ho vidí všude kolem sebe. Jejich táta závodí, jejich děda je trenér, jejich strejda, můj brácha, je taky trenér, babička zase dělá fyzioterapeutku. Takže jsou obklopeni sportem a všechno chtějí přirozeně zkoušet. Už odmalinka se jim líbilo, když je táta bral do lodě a samozřejmě už taky zkouší pádlovat. Ale nikam je netlačíme a chceme, aby si mohli sami vybrat, co by chtěli v životě dělat. Obecně mají ale pohyb hrozně rádi.
Jak jste se s manželem vlastně poznali?
Kdysi na kajaku závodil i můj brácha a s Jirkou byli ve stejné tréninkové skupině. Na podzim vždycky bývá vyhlášení Kanoisty roku, tenkrát v Olomouci, a mezi vodáky je to oblíbená akce. Řekla jsem bráchovi, ať mě tam vezme, že bych se tam (poprvé) taky ráda podívala a vtipkovala jsem, že se mi tam třeba někdo zalíbí. No a tam jsme se poznali. Pak ale ještě hodně dlouho trvalo, než než jsme se dopracovali k tomu, že spolu chceme chodit. Letos máme 5 let od svatby.
Už víte, co vás čeká po olympiádě?
Upřímně mi přijde, že čas po olympiádě bývá ještě náročnější než před olympiádou – samozřejmě tedy záleží na tom, jak to dopadne. Ale pokud se to povede a Jirka vybojuje medaili, nastávají různé mediální aktivity, setkání, rozhovory... Po olympiádě v Tokiu byl následný půl rok úplně šílený. Jirka skoro nebyl doma, do toho jsme měli miminko a ještě panoval covid, takže to bylo hodně záživné. Snažím se teď čerpat energii a připravit se na to, že po olympiádě může přijít náročné období. Ale věřím, že spolu vše zvládneme a že nás pak budou čekat další pěkné časy.
A co nějaká zasloužená dovolená?
S dovolenou je to u nás složitější. Jirka má kalendář strašně nabitý, jsou tam závody, tréninky, tréninková soustředění, což samozřejmě ovlivňuje život celé rodiny. Snažím se toho ale spíš využít, než abych z toho byla smutná nebo naštvaná. Příští rok se koná mistrovství světa v Austrálii a já doufám, že bychom to mohli spojit třeba s nějakou dovolenou. V Austrálii už jsme byli na východním pobřeží, příště bychom se tak chtěli podívat na západ nebo do Tasmánie. Tím, že Jirkovi bude po mistrovství světa končit sezona, mohli bychom tam pár týdnů zůstat. A na to se tedy moc těším.
Zdroje:
Autorský rozhovor