Na olympiádě v Soči jste zhubla deset kilo – stalo se vám to i v Paříži?
Bohužel ne! Jednak je mi o deset let víc než tehdy, jednak jsem se poučila a vezla si z domu jídlo, které mi pomohlo ten nápor zvládnout. Navíc když už jsem se dostala někam na jídlo, pak do Českého domu, kde se pro české sportovce pekly výborné chleby.
Barbora Černošková si po velkém pracovním nasazení v červenci konečně užila zasloužené volno.
A jaké to v Paříži bylo?
Bylo to krásné a pro mě zase úžasný zážitek, protože jsem na takové velké akci venku v centru dění byla od Ruska poprvé. Jinak pracuji výhradně na Kavčích horách, protože jsem studiová moderátorka. Takže z tohoto úhlu pohledu úžasný zážitek. Jsem za to moc vděčná.
Měla jste příležitost vidět i nějakou naši medaili?
Viděla jsem všechny medaile našich sportovců, protože všichni medailisté přišli k nám do studia České televize a my jsme s nimi probírali jejich výkony i všechny ty emoce, které se k vítězství na olympiádě vážou. Bohužel jsem žádný výkon neviděla naživo, zprostředkovávala mi je stejně jako všem ostatním Česká televize. Každý ve štábu má svou roli. I když mi terén docela chybí, Paříž byla rozhodně jedním z vrcholů mé kariéry.
Stát se sportovní komentátorkou a moderátorkou není běžné vysněné povolání pro holku…
Začínala jsem jako reportérka v terénu a moc mě to bavilo. Mám ráda příběhy schované za sportovními výkony a bezprostřední emoce. To byl také důvod, proč jsem si tuhle práci zvolila.
Přísný zákaz obnažování na sítích? Nejde o pravidla ČT, ale o můj podvozek, směje se Bára Černošková
Začínala jste jako jedna z mála žen v redakci. Je dnes poměr pohlaví ve vaší profesi vyrovnanější?
Lepší se to. Určitě je víc žen než dřív a myslím, že k tomu přispěla právě i moje generace – dnes jsme holky kolem čtyřicítky a starší, Ivanka Chvátalová Bednaříková, Katka Nekolná, Darina Vymětalíková, Jana Niklová, Žaneta Peřinová, a troufám si říct, že jsme mladším ženám ukázaly, že i tohle může být cesta. Ale není to jednoduché ani pro dnešní mladé ženy. Ta branže je opravdu stále hodně mužská a hodně výborných žen odejde, když založí rodinu. Důležité sportovní akce se konají o víkendu a po večerech tak, aby přitáhly co nejvíc diváků na stadiony. Nikdo nebude dělat úžasný fotbalový nebo hokejový zápas dopoledne, když jsou děti ve škole. Je potřeba počítat s tím, že je to do značné míry profese, které se musíte přizpůsobit a musíte mít partnera nebo někoho, kdo vám pomáhá.
Je zajímavé, že mužům se to kloubí výrazně snáze…
Protože muži mají doma manželky, které všechno vyřeší. Kroužky, lékaře, školku, školu. Já mám velké štěstí, že můj manžel je bývalý vrcholový sportovec, nebyl zvyklý na práci od do. Museli jsme si také zažít nějaké ty kotrmelce, ale máme to nastavené tak, že umíme jeden druhého zastoupit. I díky němu se můžu téhle profesi věnovat. Před Paříží jsme měli oba hodně náročné období a nikdy se nestalo, že by přišel domů a zlobil se, že není uvařeno nebo uklizeno. Spíš vždycky řekne: „Ty jo, já jsem zas nestihl koupit nic k večeři.“ Bere to i jako svůj úkol, ne jenom můj. Myslím, že v dnešní době, kdy si málokdo může dovolit žít jenom z jednoho platu, bychom měli přehodnotit, jak vedeme domácnosti nebo jak si dělíme péči o rodinu. Mrzí mě, když visí všechno na ženách, ale mrzí mě, i o co všechno jsou připravení muži, když nechávají všechno na partnerce.
I vy jste přičichla k vrcholovému sportu – jste několikanásobnou mistryní v uměleckém plavání. Ještě předtím jste dělala gymnastiku. Jsou to celkem přísné sporty. Dalo vám to něco do života?
Dalo mi to moc, protože při uměleckých sportech předvádíte vrcholový výkon, ale musíte si udržovat lehkost, radost z pohybu, protože jakmile začnete tlačit na pilu, ukáže se to. Zároveň vás nesmí ovlivňovat, co zrovna prožíváte. Musíte podat výkon, odvést svou práci. Jako moderátorka mám předat divákovi informace, nezajímá ho můj osobní život.
Pro práci sportovní moderátorky je potřeba i schopný partner. Důležité sportovní akce se nekonají v čase, kdy jsou děti ve škole.
Myslíte si, že je to dobře? Nedat na sobě znát, co si myslíte, co prožíváte, že vám je zle?
Do určité míry ano. Abyste nenechala ve štychu zbylý tým. Třeba když mi umřel dědeček, nemohla jsem v práci říct, že se teď potřebuju vyplakat a za týden se vrátím. Rozbilo by to všechny plány, zkomplikovalo životy všem. Myslím, že je fajn umět v takové situaci zatnout zuby a odpočinout si, až se situace uklidní.
Jste v tom zodpovědná a dopřejete si odpočinek, který jste si slíbila?
Třeba teď mám po nabitém půlroce v plánu volno, kdy si odpočinu, dám si prostor na přemýšlení, vyhodnocování. Ale samozřejmě v běžném režimu člověk hrne před sebou tu svou káru a odsouvá odpočinek na později. Už jsem si prošla stavy, kdy to překročilo únosnou hranici, tak se snažím si tahle volna ordinovat vědomě. Právě proto vím, že teď je čas se uklidnit.
Stojíte také za projektem Forum Bez frází, kde se mimo jiné zabýváte psychickým zdravím sportovců. Proč jste na tuhle spolupráci kývla?
Jsem hodně soutěživá a ráda vyhrávám. Ale uvědomuju si i ty momenty, kdy se mi něco nepovedlo, v mé profesi i ve sportovní kariéře. Zpětně si analyzuji, proč se co stalo. A to mi otevřelo nový pohled na sport. Výkon nerovná se jen výsledek, důležitá je příprava v mnoha ohledech. Když mě oslovili lidé z Bez frází, byla jsem moc ráda, že mám možnost veřejnosti prezentovat i tenhle svůj pohled na sport. Udělali jsme deset dílů na různá témata, duševní zdraví, strava ve sportu, sexualizované násilí. To byl pro mě docela zlomový díl, protože jsem si uvědomila, že naše společnost ještě není připravená na debaty tohoto typu. Dokonce mi volali z různých svazů, aby mi vysvětlili, že bych o tom neměla mluvit. Vyhrožovali mi právníky, chodily mi anonymy a podobné věci, což mě samozřejmě motivovalo pokračovat.
Asi vám neříkali, že je to OK. Čím argumentovali?
Měli strach z toho, na co přijdu, český sport má jen několik mediálně prezentovaných kauz, někteří pachatelé už byli odsouzeni, a na ty jsem se chtěla zaměřit. Ale nikdo nechce, aby zrovna jeho sport byl pošpiněný touto tématikou, protože to potom obnáší zvýšenou pozornost rodičů a veřejnosti a oni chtějí svůj klid. Lidé se jich ale ptají, jak mají nastavené procesy, aby se kauzy neopakovaly, kam se sportovci mohou obracet… A věřte mi, že pokud vám někde tvrdí, že nic takového nepotřebují, protože u nich se to neděje, jen zavírají oči. Moc děkuju Tereze Vytlačilové, bývalé vynikající atletce, která sdílela svůj příběh. Je to hrdinka, která se nebála jít s kůží na trh, protože je to důležité pro to, aby se vůbec něco změnilo. Sexualizované násilí se navíc netýká jen dívek, jak si mnozí myslí. Už brzy se zveřejní další velká kauza, která hodně zle zasáhne český sport, ale nebudu prozrazovat víc. Jako společnost bychom měli být ostražitější, protože jde často o dlouholeté posouvání hranic, kdy pak dítě samo neví, čí je. Přitom dobré sportovní prostředí vás může formovat a umožní vám prožít plnohodnotný život ve zdraví. Když dobré není, tak vám život zničí.
Jste také patronkou dětí Yellow Ribbon Run – dětí, které mají jednoho z rodičů ve vězení…
To je také problém, před kterým zavíráme jako společnost oči. Těch dětí je 40 tisíc a propadají systémem. Čelí celé řadě problémů a pykají za chyby svých rodičů. A co si ne vždycky uvědomujeme – většina vězňů je z podobně nefunkčních rodin. Stala jsem se součástí týmu Žluté stužky, který vede Gabriela Slováková. 20 let působila jako ředitelka věznice mužské věznice v Kuřimi a ženské věznice ve Světlé nad Sázavou, teď je ředitelkou odboru trestní politiky na ministerstvu spravedlnosti a velmi se snaží posunout nejenom téma dětí, ale zároveň i téma obětí trestných činů i práci s pachateli. Čeká nás dokonce kulatý stůl za účasti prezidenta republiky. Mám radost, že se o tohle nebezpečné téma zajímají i vrcholní představitelé státu, protože jinak nám tu zůstane obrovská skupina lidí frustrovaných systémem.
Pohyb by se měl předepisovat jako lék na všechno, myslí si populárnímoderátorka.
Proč nemáme být rádi, že jsou vězni bezpečně zavření?
V České republice je 20 tisíc vězňů a jenom 53 je zavřených na doživotí. Všichni ostatní pachatelé se vrátí zpátky a my musíme myslet na to, co s nimi bude. Nikdo nechce mít za souseda někoho, kdo spáchal trestný čin a je darebák. Ale stát se to může. Nebo vaše dítě bude chodit do školy s dítětem tohohle člověka. V Českých věznicích je obrovská míra recidivy – kolem 70 procent – a stojí obrovské peníze. Přitom stačí s vězni pracovat a mohou z nich být lidé, kteří dokážou normálně fungovat. Proto mám ráda třeba věznici Vinařice, která má v tomhle ohledu skvělé výsledky. Největší odměnou pro mě pak je, když se mi ozve někdo, koho znám zpoza mříží, že se mu daří dobře, pracuje a tohle je jeho nová přítelkyně.
Chápeme to ale my jako společnost?
Není to vůbec populární téma. Pro hodně lidí jsou vězni póvl, který je tam, kam patří. Přitom jen asi pět až deset procent z nich je nebezpečných, ostatní jsou spíš zoufalí. Upřímně, jací bychom byli, kdyby nás jako malé někdo přivazoval k topení? Tohle jsou příběhy, na které bychom se měli zaměřovat. Jak vězně dostat z problémů, udělat z nich jedince, kteří budou společnosti ku prospěchu. Právě ve Vinařicích je skupinka, kde se těm nejzávažnějším pachatelům věnují komplexně, procházejí velmi složitými terapeutickými procesy a mají recidivu pouhých sedm procent!
A může s tímhle pomoct běhání, které propaguje Yellow Ribbon Run? Neměli by se vězni raději vzdělávat?
Běh a sport vůbec je vynikající prevencí kriminality. Především proto, že když chcete něčeho dosáhnout, neexistují žádné zkratky. Když chcete uběhnout závod, musíte trénovat. “Neokecáte” to z gauče, nejde to tak trochu ošulit, protože běžíte sama za sebe, vy jste za to odpovědná. Ti lidé často pocházejí z prostředí, kde nemají odkud převzít výjimečně dobré pracovní návyky, nemají sebekázeň. Běh je to může naučit. Musíte se zatnout, a i když to bolí, musíte pokračovat, jinak nedosáhnete cíle. Když jste součástí komunity, která vás v tom podporuje, tak se často stane, že vyměníte třeba závislost na drogách za závislost na běhu nebo na sportu. A to je klíčem k lepšímu životu.
Běháte?
Přiznám se, že jen při našich bězích. Běh jinak nesnáším. Miluju ale plavání a thajský box. Když na jednu lekci dorazila moje čtrnáctiletá dcera, úplně tomu propadla. Je to přitom taková naše éterická víla, ale ránu tedy dát umí.
A co vaše mladší děti?
Oba hrají basketbal. Všechny naše děti jsou hodně akční, já jsem od přírody vlastně docela líná a vůbec by mi nevadilo se válet doma a cpát se dobrotami, ale s nimi to nejde. A pro mě je to příležitost vypnout a chvíli jen být teď a tady. Všichni bychom měli dát sportu mnohem víc prostoru, nejen na vrcholové úrovni. Pohyb je klíčovou součástí našeho života. Míra nemocnosti a obezity, kterou v České republice máme, by byla daleko snáz zvládnutelná, kdybychom pohyb brali jako jako lék a předepisovali ho na všechno a všude.
Zdroj:
- Barbora Černošková (*1982)
Televizní moderátorka, rodačka z Brna, která působí v České televizi od roku 2003. Její specializací jsou sportovní programy, ale v posledních letech moderuje i pořad pro ženy Sama doma. Vystudovala historii a filozofii na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně a věnovala se synchronizovanému plavání, ve kterém reprezentovala Českou republiku. Aktivně se zapojuje do charitativních akcí – je patronkou dětí v rámci projektu Yellow Ribon Run.
