Můj muž o mně říká, že včerejší rekord se stává dnešním standardem. Mám ráda věci v pohybu a ráda pokouším své hranice. Moje terapeutka mi řekla, že zatímco pro většinu lidí je výzvou opustit svou komfortní zónu, já zažívám podobné drama, pokud se ji zrovna opustit nehodlám. Vážně bych nezvládla víc? Jakkoliv je to nezdravé, musím uznat, že v tom nacházím určité potěšení. A někdy mi to hodně dá. Třeba endorfiny na týden dopředu.
Možná jste loni zaznamenali mou reportáž z akce Osmistovky Žďárských vrchů. Pokud nevíte, kde vrchy hledat, nestyďte se, já v hodinách zeměpisu hrála se spolužačkou lodě a piškvorky, takže jsem jejich o existenci neměla ani páru. Dokud jsem si je neobešla. Osmistovky jsou orientačním závodem, jehož cílem je obejít šestnáct vrcholů nad 800 m n.m., které jsou od sebe vzdušnou čarou vzdálené něco přes 46 kilometrů. Reálně je lze obejít asi šedesátikilometrovým výšlapem, když jste šikovní, dá se to stáhnout i na 57. Musíte si trasu poskládat co nejmazaněji, každý po svém. Musíte se jen dostat do limitu „od půlnoci do půlnoci“. No a protože bláznů, kteří chtějí pořád víc a víc, je mezi milovníky podobných akcí spousta, pokud zdoláte základní trasu, můžete si přidat ještě vrch bonusový, který byl změřen jako dostatečně vysoký teprve nedávno. Má přesně těch kýžených 800 m.
Teď to asi zní děsivě. Mnohem hůř, než to ve skutečnosti je. Když jsme letos před startem narazili s organizátory na článek, který Osmistovky popsal jako extrémní závod, všechny nás to pobavilo. Samozřejmě můžete trasu běžet – rekord je myslím 9 hodin, ale ani chodci nemívají problém zdolat trasu ve stanoveném časovém limitu. Věřte, že já s loňským časem 13 hodin a letošním 15 a půl patřím k těm nejpomalejším v historické soupisce. Pokud něco za extrémní označit lze, pak počet seniorů, který mi to s přehledem nandá věku i zraněním navzdory, a mírou endorfinů, které mi to přináší.
Loni jsem udělala několik zásadních chyb. Zaprvé jsem se několikrát ztratila v domnění, že velká cesta je hlavní cesta. Zadruhé jsem si udělala zdravé žitné toasty, které se ukázaly nestravitelné. Zatřetí jsem si nevzala hole v domnění, že nemám vypilovanou techniku. Jak se říká, na to s*** Bílý tesák. Hole pomáhají zádům, hodí se k překonávání nerovností, zkoumání hloubky bahna, nebo třeba k důkladné prohlídce vlčích exkrementů, které jsem letos cestou našla. Co já bych bez holí dělala. Začtvrté jsem doma nechala deodorant. To hodně bolelo. Zapáté: v půlce cesty jsem ztratila průkazku.
Za ztracenou průkazku mě jury potrestala podmínečným udělením absolventského diplomu a ceny za účast a musela jsem se zavázat, že dorazím i 21. 9. 2024, s sebou přivedu dalšího startujícího a dovalím zase ty dobré sušenky, co ostatní snědli dřív, než se k nim členka jury Zuzka dostala. A tak byl letošní program na 21. září jasný. No a protože jít stejnou trasu jen tak by byla nuda, přidala jsem si ještě sedmnáctou, bonusovou osmistovku.
Buchtův kopec s leteckým radarem znám jen potmě.
Na trasu jsem se vypotácela v pět nula pět. Všude tma jako v pytli. Trasu jsem už znala, takže jsem se neztrácela, jako loni a ušetřila si pár cenných kilometrů, které jsem okamžitě investovala do dalšího poučení se z minulých let: není radno si cestu zkracovat, když to tam neznáte. Sice můžete ušetřit i půl kilometru, ovšem taky se můžete ocitnout uprostřed bažiny. Celkem bez zaváhání jsem pokořila Buchtův kopec s leteckým radarem a ještě po tmě v pořádku dorazila na vrch Vysoký, kde na mě z křoviny vyskočil neznámý muž, který se mnou prohodil pár slov a s větou: „Tak já tě nebudu zdržovat!“ zmizel daleko přede mnou. Dodatečně mi poslal foto, jak se kochám východem slunce.
Školení kartografů
Po rozednění už šlo všechno o kus snáz. Malínská skála, Suchý vrch, Křovina, Lisovská skála a vrchol všech vrcholů Devět skal. Tahle část jde od ruky, protože vrchy jsou na jednom hřebeni. Cestou na mě z křoví vyskakuje muž v modrých kalhotách, od kterého se dozvím, že nedávno začal s orientačním během, byl na školení kartografů, že mapka od pořadatele má správný azimut (bohužel, já hrála ty lodě, tak nemám moc páru, k čemu je to dobré), že si během oddělal záda, tak teď chodí. Obvykle se z křoví vyřítí se slovy: „Tudy ne!“ nebo „Sakra, já se ztratil!“ nebo „To jdeš nějak obloukem, ne?“
Výhledy jsou tu dechberoucí a ani za slunečného počasí se tu nebudete tlačit s davy turistů.
Pak přichází na řadu osudná Žákova hora, kde jsem loni ztratila průkazku. Letos jsem se vybavila starým držáčkem na lyžařskou permici a i dole pod horou stále průkazku mám. Hurá! Čeká mě ale část trasy nejhorší. Mám v nohách 20 km, hodiny ukazují 10 dopoledne a blížím se k nejodlehlejšímu úseku trasy. Šindelný a Kamenný vrch. Mezi nimi se nachází pramen Sázavy, ale ani ten turisty neláká a mám co dělat, abych v lesním podrostu našla vůbec cestu. Ovšem objevím vlčí trus, který naštěstí mohu prozkoumat těmi holemi. Že je vlčí vím bezpečně, protože v místě startu připravil Dům přírody Žďárských vrchů expozici o vlcích a jeden exponát tam trůnil mezi velkoformátovými fotografiemi. V Žďárských vrších vlk skutečně žije, přivedl si i družku a loni vyvedli mláďata. Byla jsem ujištěna, že jsou plaší, ovšem s houstnoucími křovinami jsem začínala pochybovat, že jakékoliv zvíře zde žijící člověka kdy potkalo – tudíž co když místní vlci nevědí, že lidi jsou nebezpeční? Když na mě z křoví vyskočí jen muž v modrých kalhotách, uleví se mi.
Poměrně snadno zdolám Tisůvku – záliba pořadatelů v umisťování kontrol na vrcholové skály mě začíná trochu štvát, ale co už. V nohách mám 35 km a uvědomuju si, že jsem nějak zapomněla, jak je to místy do kopce. Vyšplhám na Fryšavský kopec, kde už na mě čeká Martina – sem přesídlená holka z Jizerek, shodou okolností ta, co jsem s ní hrála ty lodě. V houštině objevíme triangulační tyč Křivého javoru, dole ve Fryšavě si dopřejeme borůvkové knedlíky a já si ověřím, že jsem na tom lépe než loni. Na 50. kilometru jsem si sedla a stejně můžu jít dál. Tahle část trasy už je na vrchy chudá, ale pořád krásná.
Za bujarého hovoru dojdeme až k nádherné Pasecké skále, kde se opět vynoří muž v modrých kalhotách a „vousáč“. Pánové právě nadšeně vylezly na dvě skály, z nichž ani jedna nebyla Pasecká, takže tam lezli dost zbytečně, ale dole ve Fryšavě si místo knedlíků dali pivo, vousáč i gel, tak prý mají spoustu sil. Následuje Kopeček, pánové jdou s námi, říkají nám „holky“, což už v našem věku skutečně potěší. Před námi je Pohledecká skála. Vzdušnou čarou už je to jen kousek, leč ta čára vede přes pastviny a místní krávy z nás nijak nadšené nejsou. Rozdělujeme se, pánové přelézají ohradník, dámy jdou po cestě dál a holt si zajdou.
Pod Pohledeckou máme v nohách 55 km a právě řešíme světový mír, když se z houštiny opodál ozve: „Holky? Kde jste?“ Ano, muž v modrých kalhotách a vousáč právě ztekli nejvyšší skálu v okolí, co na tom, že je obehnaná žiletkovým drátem a označená jako vojenský objekt? Trochu zklamaně se přišourají k naší skále a za nadávání, že tahle skála není přece vrchol, když ta vedle je vyšší, vylezeme opět až na samý vrcholek útvaru.
Teď už nás čeká jen bonusový Bohdalec. Pánové jdou oba poprvé, Bohdalec je určen nám ostříleným, proto vousáč zamíří směr Kadov a Krátká, ovšem muž v modrých kalhotách si dá Bohdalec jako bonus a pak musí ještě na „Buchťák“, kde jsem já ráno začínala. Klusá před námi, aby prý využil zbytek světla. Na Bohdalci už slunce zapadne a na Krátkou jdeme potmě. Kamarádka mi potvrzuje, že moje čelovka, kterou jsem sebrala dětem, moc nesvítí, ale máme před sebou poslední tři kilometry, to už nějak doklepeme.
Cílová fotografie - trasu 800 + 1 jsem zdolala jako 120. v pořadí.
Do cíle přicházíme v devět. Organizátoři oslavují, že mám průkazku, na stůl se nese dýňová polévka a vepřové na paprice, zvládnu dokonce odvézt kamarádku domů a za odměnu si u ní dát sprchu, která v prastaré „hodůňce“ teče pouze studená, sesedáme se k ukulele, vítáme poslední závodníky a já cítím, jak mi opět tuhnou nohy. Když se belhám na toaletu, do dveří se všourá muž v modrých kalhotách. „Já jsem se totálně ztratil,“ svalí se na lavici. „Ale bylo to krásný!“
A pod to bych se podepsala. Bolí to, ale bylo to krásný!!!
Takže víte, co dělám příští rok 20. září, že?
63,69 km, převýšení 1828 m a patnáct a půl hodiny radosti.
Zdroj: Autorská reportáž
Sledujte nás v Google Zprávách