Štefan „Pišta“ Bačkor šel poprvé s nákladem na Téryho chatu, když mu bylo dvacet. S bráchou a jeho kamarádem. Do krosny si naložil 43 kilo a myslel, že umře. Neumřel a tuhle nevšední práci si zamiloval. Dvacet let nosil aktivně a zároveň pracoval pro Správu Tatranského národního parku.
„Když jsem odnesl na Zbojnickou chatu devět sudů s pivem, vydělal jsem si víc než za měsíc práce v kanceláři,“ říká. Dnes má ve Starém Smokovci kavárnu a muzeum horských nosičů, proto s nákladem na Zámkovského chatu chodí jen dvakrát týdně – když svítí sluníčko, v dešti, když sněží i fouká vítr. Běží brzy ráno, aby stihl v deset otevřít. „Naložím si dva pytle koksu, to mám hned padesát kilo a jdu. Člověk tím trénuje fyzičku a psychiku. Nejde to dělat pro peníze, člověka to musí bavit a musí mít rád hory,“ dodává sportovec.
Čím výš, tím lepší odměna
Ve Vysokých Tatrách se jedná o čtyři chaty, které jsou tímto způsobem zásobovány – Téryho, Zbojnická, Zámkovského, Chata pod Rysmi. Pro první tři si nosiči nakládají na Hrebienku.
Tatranský nosič nosí na zádech od padesáti do sedmdesáti kilogramů, nejvíce práce je v létě. Například legendární Téryho chatu v létě zásobuje šest nosičů, v zimě dva. Asi dvacet lidí se tím živí „na plný úvazek“, těch, kteří občas něco vynesou a mají to spíš jako přivýdělek nebo koníček, je okolo stovky. Je to tvrdá práce, každý z nosičů spadl mnohokrát a vstát s šedesáti kily na zádech není jen tak.
Vynášku je třeba svázat, zabalit věci tak, aby nezmokly, správně si je rozvrstvit, rozložit těžiště a naložit nosítko na záda. „Maturitou“ každého nováčka je vynést sud piva. I s krosnou váží 70 kg a nese se dost špatně: tekutina se uvnitř převaluje, je nestabilní. Nejlépe se nosí uhlí nebo mouka. Ty většinou bývají zabalené ve dvacetikilových pytlích.
Kapající zelí a hořčice na hlavě
Každý nosič má mnoho legračních příběhů, kdy se mu náklad vynést nepovedlo a bylo vše jinak. Například když šel Matúš Vnenčák v sedmnácti letech počtvrté v životě s vynáškou, nesl pytlíky se zelím. Lehce si to spočítal: pytlík váží kilo, a tak si jich naložil padesát. Už cestou mu bylo divné, proč se tak vleče, proč má problémy vstát. Když náklad později na chatě vybaloval, zjistil, že každý pytlík ve skutečnosti vážil 1,6 kg. Kilo zelí, 600 gramů voda. Celkem vynesl 92 kilo, což je dodnes jeho rekord.
Zelí bývá často problém: jindy na něj celou cestou kapala kyselá voda z natrženého pytlíku. Nebo se mu na hlavu otočil desetikilový kyblík s hořčicí. „Nejhorší byly sedmimetrové slunečníky, jako kdybych nesl raketu, s těmi jsem musel i kličkovat. Jednou jsem také vynesl přítelkyni Veroniku, která byla po operaci nohy, na večírek na Zámkovského chatě,“ směje se Matúš, držitel prestižních cen z nosičských závodů: čtyřikrát vyhrál Sherpa rallye a jednou Nosičskou stovku. Nesl také ledničku, kolo, 1500 vajíček, matrace, které nevydržely v uchycení, což je další z příběhů, kterým baví kamarády.
S živým nákladem má zkušenosti i Štefan Bačkor. Před pár lety s kamarády vynesli na Téryho chatu postiženého kluka, vozíčkáře z Banské Bystrice. Hodinu ho balili, hledali správnou polohu, aby byl ve směru chůze a mohl fotit a točit. Navštívili Téryho i Zámkovkého chatu, kde přespal. „Štěstím plakal a my jsme zase byli naměkko z něho. Šli jsme čtyři a cestou se střídali. Vynesli bychom ho každý sám, ale báli jsme se, abychom nespadli, tak jsme se šetřili,“ dodává.
Není výjimkou, že cestou na hory nosiči potkají i medvěda. Není prý třeba se bát: jsou plaší. Nejkurioznější příběh má ale nosič Lukáš Švolík, když se pokoušel o rekord: během 24 hodin vynesl na Zbojnickou chatu 300 kilo, třikrát po sto kilech. Když šel brzy ráno v husté mlze, najednou se přímo proti jeho obličeji objevili hned dva medvědi. K žádnému incidentu nedošlo, lekli se utekli.
Zdroj: Autorská reportáž, rozhovory s tatranskými nosiči
