Když jsem se poprvé rozhodla objet horský masiv Sella Rondu na kole, lilo…
Když jsem ho jela podruhé, napadl v září sníh…
Potřetí jsem se přihlásila na legendární závod Maratona Dles Dolomites – budou padat trakaře?
Maratona se letos konala po 37. Každý rok zde startuje osm tisíc cyklistů. To jsou ti šťastnější. Na závod se totiž hlásí přes třicet tisíc lidí, takže se pokaždé losuje. Mám štěstí. Letos s nimi pojedu i já. Když jsem se to dozvěděla, měla jsem slzy v očích. Je to totiž jeden z nejkrásnějších závodů v Evropě. A já musím souhlasit.
Oblast kolem magického horského masivu Sella miluju a startovat na Maratoně jsem si přála mnoho let. Udělala jsem si z toho takovou osobní výzvu: Objet Sellu na kole (55 km a 1 780 výškových metrů), což je první a nejlehčí závodní trasa, už jsem v minulosti zvládla. Proto chci poprvé v životě překonat magickou hranici 3 000 výškových metrů. To odpovídá střední trase Maratony (106 km, 3 164 výškových metrů a šest horských průsmyků). Závod má i třetí trasu – 138 km a 4 230 výškových metrů, tu si schovávám na jindy a přiznám se, že pokud z toho bude „na nikdy“, asi mi to ani nebude vadit.
Výhodou je, že si trasu mohu vybrat až během závodu. Jednotlivé okruhy na sebe navazují.
Přípravu jsem nepodcenila. Od ledna mám najeto 3 000 kilometrů, na rámu kola nalepený „jídelníček“ od kamaráda trenéra, který mi říká, co, kdy a kde mám sníst nebo vypít. A taky jsem si půjčila dlouho očekávanou novinku – Trek Madonu, kolo, kterému kopce chutnají. A nezklamalo mě.
Autorka článku den před závodem v kopcích na Corvarou
Na startu
Je 6:30 ráno a já stojím v městečku La Villa na startu závodu. S nedůvěrou koukám nahoru směrem k horskému průsmyku Campolongo, který budu zdolávat jako první. Je zahalen v mracích a mlze. Z reproduktorů zní Neverending story od Limahlu, když moderátorka začne odpočítávat: „Cingue, quattro, tri…“
Na startu závodu Maratona Dles Dolomites
Závod právě začal! Osm tisíc kol nejprestižnějších světových značek se dává do pohybu. Z La Villy do Corvary a pak dalších 5 kilometrů a 360 výškových metrů do průsmyku Campolongo (1 875 m n. m.), kde končí Jižní Tyrolsko a začíná provincie Belluno. Tenhle kopec je k cyklistům vlídný, po úvodním prudším stoupání nad Corvarou se na šesti kilometrech v několika serpentinách kroutí do prvního průsmyku tohoto závodu (a zvedne se o 345 metrů). Nahoře je mlha, ale počasí drží.
Autorka článku v jednom ze stoupání
Ve čtyřkilometrovém sjezdu do městečka Arraba jedou všichni opatrně. Hraje zde místní dechovka a lidé navzdory časné hodině fandí. A podobné to bude na všech občerstvovačkách a ve všech městech po cestě.
Je mi trochu zima, ale vím, že se za chvíli zahřeju. A to stoupáním do průsmyku Pordoi. Má devět kilometrů a přes 600 výškových metrů. Borci na Tour de France jezdí kopce v průměru 30 km/h. Já mám problém udržet na tachometru desítku. Raději to pouštím z hlavy, dnešním cílem je pokořit třítisícovku bez ohledu na čas.
Občas se z mlhy vynoří „parta“ krav, jindy vystoupí horský „alm“ neboli seník. „Ahoj Míšo, jak ti to jede?“ ozve se za mnou čeština. V závodě startuje asi 50 Čechů. Milan, jeho jméno si přečtu spolu s číslem na zádech, je jedním z nich. Shodneme se, že dnešní podmínky jsou lepší pro stoupání než sjezdy po mokré silnici – a už ho vidím, jak mizí v mlze.
A je tu Passo Pordoi v nadmořské výšce 2 239 metrů. Je asi deset stupňů, ale zůstávám statečná a jako jedna z mála nevytahuji bundu a rovnou sjíždím dolů. Za chvíli toho lituju, protože sjezd má více než šest kilometrů. Na odbočku do průsmyku Sella se vyloženě těším. Konečně se zase zahřeju. Do sluchátek si pouštím oficiální playlist Maratony na Spotify a šlapu. Nahoře (2 244 m n. m.) se pořád drží mlha, což mě mrzí, protože výhledy na Langkofel, Plattkofel i Skalní město, přes které vede krásná sjezdovka, miluju.
Fandili i krampušáci
Počasí je stabilní, ale mě je stále větší zima. Už odmítám být statečná. Na další šestikilometrový sjezd si oblékám vestičku a za chvíli už stoupám do průsmyku Gardena (350 v. m).
V jednom ze stoupání fandila i parta mladých lidí s maskami krampušáků
Míjím partu mladých lidí s velkými zvonci a maskami krampusů/čertů, kteří nás svým fanděním ženou nahoru. Jedu pomalu, ale s úsměvem na tváři a vzpomínám. V okolí Sella Rondy jsem byla nejméně pětadvacetkrát. Rozpoznávám lanovky i oblíbené sjezdovky a hlavou se mi honí příběhy, které jsem zde zažila. Jak jsme se synem vylezli na Plattkofel, na Schlern, vybavuju si oblíbený snowpark svých dětí u horské chaty Comici, kde jsem jednou tančila se slavným lyžařem Kristianem Ghedinou. A tak mi 350 výškových metrů do průsmyku Gardena uteče jako nic. Mlha mizí, vylezlo sluníčko, silnice jsou rázem suché. Dolů je to 14 kilometrů po krásném asfaltu se spoustou zatáček, kde se štosují cyklisti.
Den před tím jsem si část trasy projela a v plné dopravě jsem tudy paradoxně jela rychleji než dnes na uzavřené silnici. Projíždím Colfosco a na začátku Corvary už na mě mává rodina. Mají pro mě na výměnu bidon, další gel a jasnou instrukci, která mi nedává šanci pochybovat: „Je krásně, jeď, to dáš.“ A tak minu cíl první etapy, kde už to vře, a vydávám se na druhou půlku trati, která začíná zase stoupáním do průsmyku Campolongo. Opět se nad ním převalují mraky. Počasí drží a tak sjíždím do Arabby, kde se na rozdíl od nejkratší trasy odbočuje doleva. Začíná krápat, po chvíli se přidá vítr, a než se naděju, leje tak, že jsem ve vteřině mokrá, ani jsem si nestihla vytáhnout cyklistickou pláštěnku.
Jsem zoufalá, dokonce ze mě vylétne pár sprostých slov, v podobných podmínkách jsem totiž na jaře jela Road Classic na Pálavě a byl to suverénně můj nejtěžší závod.
V Arabbě začalo zase pršet
Kolem se převalí parta Italů, všimnou si zmrzlé holky, mávnou na mě, schovají mě do balíku, několik kilometrů jedu schovaná proti větru s nimi. Jsem jim vděčná, od kol sice stříká voda, ale je mi to úplně jedno, není na mě nit suchá. Před dvěma lety jsem jela tuhle část trasy na kole v protisměru a už jsem zapomněla, že na odbočku do průsmyku Valparola je to dobrých sedm kilometrů. V tomto případě z kopce.
V Pieve di Livinallongo se trasy dělí: pár borců odbočuje doprava na nejdelší trasu (mají můj obdiv, na rozdíl od nás si ještě přidají průsmyk Giau a více než tisíc výškových metrů), většina z nás začíná stoupat do průsmyku Valparola. Garmin počítač mi ukazuje, že mě čeká 14 kilometrů a více než 800 výškových metrů. Vlastně se těším. Navzdory dešti mám dost sil a konečně se zase zahřeju. Někde v půlce kopce se umoudří počasí a přestane pršet. A tak se zase usmívám.
Autorka v průsmyku Sella
Průsmyky Falzarego a Valparola (2 200 v. m) jsou hned vedle sebe. Fouká tu a nebe se zase zatahuje. Na mokrý dres si oblékám cyklistickou pláštěnku a čeká mě desetikilometrový sjezd do La Villy. To už zase leje, jedu opatrně, vítr s kolem trochu hází a kolem mě letí neuvěřitelnou rychlostí borci, kteří už stihli objet dlouhou trasu. Brzdy pískají a já sama sebe přemlouvám, že mi není zase až taková zima.
Ostré stoupání Mur Dl Giat dva kilometry před cílem
To nejhorší mám za sebou, myslím si dole v La Ville, ale pak si všimnu, že se trasa odklání od hlavní silnice a vede strmě vzhůru ke kostelu. Mur dl Giat, devatenáctiprocentní stojka, asi abychom to neměli zadarmo. Kolem to burácí, je tu spousta fanoušků. Tohle už nedám, říkám si. Budu muset slézt a tlačit. Ale vtom si dav všimne, že mezi kluky šlape holka, tedy já, a začne mě masivně povzbuzovat. A tak zatnu zuby a nějak se dostanu nahoru.
Autorka článku v cílové rovince. Mokrá jak myš, ale šťastná jak blecha
Do cíle už jsou to dva kilometry. Posledních pět set metrů sbírám síly a sprintuju, dokonce ještě pár lidí předjedu. Slyším své jméno v cíli, vidím svou rodinu. Když mi na krk věší krásnou dřevěnou medaili, jsem mokrá jak myš, ale šťastná jak blecha.
Dřevěné medaile vyrobené ze starých trámů
Vyráběl ji truhlář Daniel Frenes ze starých dřevěných trámů přivezených z Rakouska i Itálie. Na osmi tisících kusech pracoval od ledna, navlékat šňůrky mu pomáhala jeho máma. „V květnu a červnu jsme dost nestíhali,“ směje se.
Mám z ní radost. Bude mi připomínat, že jsem pokořila další hranici – 3 164 výškových metrů. Navíc jsem si potvrdila, že takhle část Dolomit je krásná, i když lije a zahalí ji mlha.
Co myslíte, jaké bude počasí, až se sem vydám příště?
Zdroj: Autorská reportáž
Sledujte nás v Google Zprávách