„Přece nepojedeš do Korutan, abys objela jedno kolo,“ říká mi rázně kamarád před odjezdem. Jedno kolo znamená 47 kilometrů, 670 výškových metrů a je na každém amatérském závodníkovi, zda obtočí jeden nebo dva okruhy. Na rozdíl od profesionálů: ty čekají tři kola a také proplétání se mezi hobíky.
Evropa totiž zažívá boom gravelu. Kolo vycházející ze silničního kola, se kterým můžete jet do terénu, si pořizuje stále více lidí, vznikají nové závody a spousta profesionálů, kteří opustili prestižní World Tour, zde našli druhou kariéru. Gravel umožňuje kombinovat jízdu po silnici, kde je to pro cyklistu stále nebezpečnější, s výlety do přírody.
Autorka článku v cíli s medailí.
Přesně to slibuje závodníkům i nedělní Wörthersee Gravel Race, závod startující na promenádě před hotelem Falkensteiner ve Veldenu u malebného jezera. Dva dny předtím si jedeme trasu projet. Asfaltovou silnici střídá šotolina, navazuje lesní cesta, která zhruba na desátém kilometru stoupá přes kameny a kořeny v délce 1,6 km a cestou nabírá 105 výškových metrů. Následují trasy přes louky, po cyklostezce podél řeky Drávy, nechybí ani úzká pěšinka podél plotu. Trasa mě trochu zaskočí. Mám zkušenost ze silničních závodů, ale gravelový jsem ještě nejela. Kolo jsem si musela půjčila a seděla na něm šestkrát.
Mám jet jedno závodní kolo nebo dvě?
Trasa vedla i po mostě přes řeku Drávu
„Závod byl zorganizovaný v rekordním čase. V prosinci padlo definitivní rozhodnutí a na konci února už bylo startovné vyprodané,“ říká jeho ředitel Julius Rupitsch.
Čtyři odměrky rýže
„Už se těším,“ říká nám v pátek na večeři jedna z hvězd pelotonu, Petr Vakoč, účastník Gira d´Italia, Tour de France a mnoha dalších závodů. I pro něj se gravelový svět stal druhou kariérou. „Zítra si projedu trasu a pak mě čeká tříhodinové rozjetí,“ hovoří o svých plánech. A ještě přidává recept na předzávodní večeři: 4 odměrky rýže uvařené v rýžovaru (čtyřčlenná rodina autorky článku s dvěma teenagery sní k obědu necelé tři), tuňák, olivový olej a rajčátka. „Jím rychle, mám to za chvíli v sobě,“ směje se našim vytřeštěným očím.
Na trati závodu.
Čtyři odměrky rýže do sebe nenasoukám, ale den před závodem se taky jdeme rozjet – objedeme zlehka jezero Wörthersee, prohlídneme si pohádkové vesničky i malebné centrum Klagenfurtu a dáme si tam pivo. Návrat po druhém břehu jezera s romantickým západem slunce slibuje, že to zítra bude stát za to.
Na startu
Na start jdu klidná. Sice je duben, ale můj tachometr ukazuje, že jsem letos našlapala na kole přes tisíc kilometrů. Z reproduktorů zazní tlukot srdce (to moje zrovna bouchá 80 tepů na minutu) a výstřel, šňůra cyklistů se rozjíždí. Bolí mě nohy, trochu se trápím, a bojím lesního stoupání. Pojmenovala jsem ho „Higway to hell“, vím, že je lepší ho jet vpravo a nevyplatí se jít ze sedla, protože to tam klouže.
Start byl u hotelu Falkensteiner ve Veldenu na břehu jezera
Jde to dobře, dokud se nedostaneme do té nejprudší části. Tady to totiž spousta lidí vzdala a tlačí. Objet je není možné, takže slézám i já. Naštěstí jen na kousek.
Následuje sjezd a krásné úseky podél Drávy. Tam někde zapadám do pětičlenné skupinky. Wolfgang, Thomas – matně si vybavuji jejich jména napsaná na startovním čísle. Jedeme ve vláčku, což šetří každému z nás spoustu energie. S nimi dojedu až na občerstvovačku u hotelu Strecklhof, od které se pak víceméně klesá do cíle ve Veldenu. To už jsem rozhodnutá, že pojedu i druhé kolo.
Jedna z prašných cest závodu
Projedu cílem, zkontroluji čas (těsně pod dvě hodiny), odbočím doleva a po pár kilometrech toho začnu litovat. Nikde nikdo. Nevadí, pojedu pomalu, výletně, nebudu se stresovat ani trápit a za dvě a půl hodiny to dám, uklidňuji se.
Za chvíli ale dojedu staré známé z prvního kola a až k lesu jedeme spolu. Kopec je téměř prázdný, tentokrát ho s přehledem (a vysokým tepem) vyjedu, ale najedou zjišťuji, že kluci zůstali někde za mnou.
Za to ale za sebou slyším svištění plášťů a v té nejprudší části, kde se v prvním kole tlačilo, mě předjíždí čelo profesionálního pelotonu. Uhýbám na stranu, co to jde.
„No snad kolem mě nepoletí i na té úzké pěšince podél plotu,“ přeji si. Jako bych to přivolala. Za chvíli už jedu namáčknutá na plot, zatímco se kolem mě řítí další balík profíků.
Sjedu k řece a cítím, že mám někoho „za zády“. Za chvíli mě předjede, otočí se a mávne na mě. Klause, jak hlásí jeho startovní číslo, mi sneslo ho samo nebe. Mladý usměvavý kluk ze Štýrska mi bude dělat parťáka až do konce závodu.
Krásné výhledy zaručeny
Pravidelně se točíme na „špici“, občas se s námi někdo sveze, ale pak ho někde ztratíme. „Míšo, ty jedeš jak raketa,“ volá na mě Klaus při jednom střídání. Poslední kopec k občerstvovačce a ve sjezdu dolů je Klaus rychlejší. Teď už ale vím, že to mám v kapse. Cyklopočítač Garmin se v cíli zastavuje na 4 hodinách a 4 minutách, což znamená, že jsem druhé kolo jela zhruba o pět minut pomaleji než první. Dávám Klausovi pusu na tvář a moc mu děkuji za krásnou spolupráci. Pak se ztratíme v davu a zřejmě se už nikdy nepotkáme.
Gravelové kolo
Z cíle odjíždím zamilovaná. Do gravelového kola a možností, které nabízí.
A do Korutan, slunné strany Alp s teplými jezery, nad kterými se tyčí krásné hory. Obojí asi nutně potřebuji zase zažít.
Zdroj: Autorská reportáž
Sledujte nás v Google Zprávách