Na cyklostezkách vidím, že na silniční kolo sedá stále více žen. Jak jste se dostala k cyklistice vy?

Na kole jezdím odmala, ale na silničku jsem sedla až v roce 2019 po úrazu kolene, kdy mi na rehabilitaci doporučili silničku. Je vhodnější než bike, se kterým se jezdí v terénu. Na silničce se jezdí plynulým pohybem v ose, který koleno zatěžuje rovnoměrně a pomáhá posílit svaly okolo. Moje první kolo bylo pánské a obří. Vyměnila jsem ho s kamarádem za to, že u mě dva měsíce bydlel. Chytlo mě to, koupila jsem si svoje kolo a stala se z toho láska. V zimě jezdím na běžkách, v létě na kole, najezdím většinou do šesti tisíc km.

Mnoho žen se silničního kola bojí: úzkých plášťů, toho, že se jezdí s auty po silnici, bojí se jet v balíku. Máte na to nějaký recept?

I pro mě bylo těžké si zvyknout. Neřešila jsem úzké pláště, ale úzká řídítka. Kolo mi přišlo vratké. Ale vše se dá řešit. Současný trend je jezdit na širších pláštích (osmadvacet nebo i třicet), je to stabilnější a pohodlnější. S každou jízdu se budete cítit jistější. Další důležitý krok jsem udělala, když jsem akceptovala, že jsem účastníkem silničního provozu stejně jako auta. Po tomto rozhodnutí jsem se cítila jistější a předvídatelnější. A co se týče balíku, proto jsem založila Mountain Sisters. V Praze a okolí existuje dost klučičích klubů, ale nikdo se tam nevěnuje začátečníkům a funguje tam často mužské ego. Je to náročné začínat na stokilometrové trase, kde se jede průměrem 30 km/h. Pro mě je to těžké jako závod, týden se z toho vzpamatovávám. Chci jet občas na pohodu, pokecat si a ne mít jazyk na vestě. A tak se učíme samy, svým tempem, jedna od druhé. Každá se nejdřív rozjíždí kilometr od ostatních, aby náhodou nebyla moc blízko. A po létě ty holky jednou rukou drží řídítka a druhou nás natáčí. Jsme amatérský klub, který si vychovává cyklistky.

Zdroj: Youtube

A pak je spousta bezpečnostních prvků, které to ještě jistí…

Ano, například blikačky vepředu a vzadu. Na tom trvám. Když jedeme v balíku, musí blikat ty vzadu a i ty vepředu, a to i přes den. A před každou jízdou si připomínáme cyklistické signály, protože v balíku je třeba hlásit díry na silnici, změny směru, auta, překážky, úpravu rychlosti atd.

Když byste měla shrnout, proč vás to tak pohltilo, co byste uvedla?

Jezdí s námi mámy od dětí, lékařky, architektky, ženy, které mají náročná povolání a na kole si čistí hlavu. Je to terapie, meditace. Jednotvárný pohyb nohou, ubíhající krajina vás dostane do flow, vypnete a necháte myšlenky plout. Budete fit a užijete si prima partu holek, které mají dobrou náladu a inteligentní humor. Já osobně miluji objevování a poznávání nových míst, málokdy se vracím stejnou cestou. Naším cílem často bývají pivovary, cukrárny, kavárny, pražírny…


To mám podobně. Když jedeme s rodinou na výlet, často tam dojedu na kole nebo se někde cestou nechám vysadit. Jezdím oklikou, abych si prohlédla zajímavý zámek nebo křížovou cestu…

To mě přesně baví. Moc bych si přála, aby jezdilo více holek. A můžou mě klidně předjet na závodech. Tam totiž startuje třeba 70 žen a 700 mužů. Každá přihlášená si zaslouží pochvalu. I když dojede poslední, je totiž jednou z mála hustých žen, které našly odvahu a přihlásily se. A taky nás baví cyklistické oblečení. Sledujeme kolekce, trendy, hledáme nejlepší vložky do kalhot, nejkrásnější designy, kvalitní materiály, přilby, brýle. A samozřejmě to ladíme ke kolu.

Spousta žen se bojí jezdit v provozu, dá se na to zvyknout?

Míra agresivity je bohužel obrovská. Ostřikovače, vulgární nadávky, pokaždé nás někdo schválně míjí velmi těsně. A přitom jedeme ukázněně, chováme se předvídatelně, ukazujeme řidičům. Ale my taky na silnici patříme, stejně jako traktor nebo děda ve starém autě. Na silničce snadno jedete po rovině třicítkou. To si srovnejte s chůzí malého dítěte nebo psa s nulovou rychlostí na cyklostezce, to je rozdíl 30 km/h. A když stejnou třicítkou jedeme po silnici, kde se jede 50 (rozdíl je tedy 20 km/h), jedeme najednou pro některé řidiče pomalu.

Jaké máte oblíbené trasy?

Ráda objevuju, kolem Prahy už to mám projeté, a tak hledám nová místa. Loni jsme s holkami byly v italských Alpách, jely jsme Stelvio… Tam je každý metr jiný, nabízejí se krásné výhledy. Líbilo se mi na Mallorce, v Toskánsku, na Istrii.

Jak klub funguje?

Každou jízdu vede jiná holka a je na ní, kudy naplánuje trasu. Snažíme se, aby to bylo dostupné po cyklostezce, anebo na metru, a aby se místa střídala. Vyrážíme například z Braníku, od kavárny Periferie, nebo z Výstaviště, ze Zličína. Chystáme se ale také na pár závodů. Například na Road Classic nebo L’Etape Czech.

Berete každou cyklistku a vychováte si ji?

Musí mít dobrou fyzičku, chtít se učit a mít aspoň malé jízdní dovednosti – umět přehazovat, reagovat v zatáčkách, nesmí být sama sobě nebezpečná. Rychle se například rozjezdí běžkyně, mají fyzičku a urvou to.

Jak nácvik vypadá v praxi?

Na začátku každé jízdy si připomeneme, jak se na kole ve skupině chovat. Potom zařadíme nováčka do druhé půlky balíku a vedle ní jede někdo, kdo jí vše připomíná a nabádá ji, jak ukazovat.

Velmi důležitý je také výběr správného kola. Máte nějaké triky, jak na to?

Důležité je si kolo vyzkoušet, projet se, je spousta prodejen, kde to umožňují. Existují i webové stránky, kde jsou všichni výrobci, člověk se změří, nahází to do tabulky, a aplikace mu doporučí optimální kolo. I když chápu, že většina lidí se rozhoduje podle ceny a barvy, ale velmi často s holkami řešíme, že jim prodejci nabízejí větší kola, vhodná spíše pro muže. Doporučila bych také bike fitting, kdy vám odborník kolo přesně nastaví na vaši postavu - ať už to stávající, nebo budoucí. Nejen že vás nebude nic bolet, ale já jsem díky tomu i zrychlila. Velkou pozornost věnujte také výběru sedla, to od výrobce vůbec nemusí sedět a může vám do budoucna způsobit řadu zdravotních problémů.

Zdroj: Autorský rozhovor, Prague Mountain Sisters