Lidová tvořivost (ale nejen ta) si fenomén déjà vu spojila s minulými životy či telepatií. Prostřednictvím takových náhlých momentů se z nejhlubších vrstev duše ozývají vzpomínky na dávné osudy. Pocit, že jste věděli, co druhý řekne nebo udělá, protože jste tuhle situaci jednoduše už jednou prožili nebo si ji náhle předpověděli či se napojili na mozek druhého a mohli si v něm číst jako v knize, ale láká vedle mystiků a ezoteriků i vědce. Déjà vu je předmětem bádání mnohých psychologů, psychiatrů, ale i neurologů. Musí to mít nějaký důvod. Racionální důvod.
Termín déjà vu použil poprvé v roce 1876 francouzský filozof a jazykovědec Èmile Boirac, ale samotný jev fascinoval lidstvo od nepaměti. První dochované zmínky o něm se datují kolem roku 400 př. n. l., kdy ve svých spisech mluví sv. Augustin o jakýchsi falešných vzpomínkách, a po příčinách jevu se v následujícím století intenzivně pídili i pythagorejci. I v psychiatrii se dlouho operovalo s déjà vu jako s možným důkazem telepatie, minulých životů nebo prenatálních zkušeností. Od 60. let minulého století začala bádání ukazovat jiným směrem – déjà vu by mohlo být spojené s procesy kolem naší paměti, a spíš než na paranormální jevy ukazuje na další tajemství našeho mozku.
Jak může k déjà vu dojít?
Existují čtyři základní teorie, jak může k déjà vu dojít, se kterými pracuje dlouholetý fanda déjà vu, americký profesor psychiatrie Alan S. Brown. První vysvětlení zmiňuje procesy naší krátkodobé a dlouhodobé paměti. Zjednodušeně řečeno říká, že moment déjà vu přichází ve chvíli, kdy vjem mizí z krátkodobé paměti a ukládá se do té dlouhodobé, ale zrovna v ten moment si ho vyvoláme. V podstatě jen ztratíme přehled o tom, jak dlouho daná informace v naší paměti je. Odborníci tomuto řešení ale vyčítají celou řádku komplikovaných podmínek a nejasností.
Další dvě verze pracují s náhlou a krátkodobou dysfunkcí mozku nebo poznávacích procesů – systém se zasekne, a jakmile se znovu spustí, zažíváme pocit, že toto už jsme viděli, zažili, cítili dříve. Poslední teorie odkazuje na nejhlubší vrstvy naší paměti – pocit, že něco nového už dávno známe, spouští nenápadný detail, který jsme už skutečně někdy dříve viděli a nevěnovali mu pozornost. Nebude asi překvapením, že dysfunkce lákají neurology, zatímco psychiatři a psychologové bádají na poli zasutých vzpomínek a podprahových vjemů. Všechny teorie spolu poměrně úzce souvisejí a výzkumy začínají skládat zajímavou mozaiku informací o déjà vu.
Zkoumání déjà vu se dlouhodobě věnuje i český neurolog Milan Brázdil z Centra neurověd Ceitecu Masarykovy univerzity, jehož specialitou je epilepsie. Déjà vu nebylo jen nějakým zpestřením šedi vědeckého a medicínského života – pacienti trpící epilepsií totiž ve třetině případů popisují podobné stavy jako déjà vu těsně před začátkem záchvatu. U nich už se podařilo zjistit, že za pocit, že znají něco, co znát ještě nemohou, může zkrat v oblasti hipokampu. To je část mozku ve spánkovém laloku, který hraje důležitou roli při přenosu vzpomínek z krátkodobé do dlouhodobé paměti. Neurologové dokonce dokážou u takových pacientů vyvolat pocit déjà vu elektrickým výbojem.
Jenže proč stejné zkušenosti mají i zcela zdraví lidé?
Zkoumat lidský mozek ve chvíli, kdy prožívá déjà vu, je téměř nemožné, proto tým provedl skupině pokusných osob „jen“ magnetickou rezonanci mozku a výsledné obrazy porovnal na základě toho, jestli déjà vu někdy zažily nebo ne. Ukázalo se, že ti, kdo ho znali z vlastní zkušenosti, měli hipokampus menší než lidé, kteří ho nikdy nezažili. Platí tu úměra, že čím menší je hipokampus, tím častěji se déjà vu dostavuje. Zajímavým faktem je i to, že nejčastěji se s ním potkávají mladí lidé mezi 18 a 25 lety, kdy mozek stále ještě intenzivně dozrává. Navíc podle dosavadních výzkumů se s déjà vu potká alespoň jednou za život až 80 % jinak zcela zdravých jedinců.
Zdroj: magazín Kondice
