Tajemství dejà vu
Je sobota večer a s přáteli hledáme malou restauraci v centru Budapešti, kde bychom se mohli v klidu najíst. Je to naše první návštěva kouzelné metropole, takže bloudíme a zkoušíme. Po chvíli hledání se v boční uličce objeví malý podnik, kde nabízejí tradiční perkelt. Rukama nohama se domlouváme se starším číšníkem, zda má místo. Ukazuje dovnitř a lámanou angličtinou vysvětluje, že ve vnitrobloku je ještě zahrádka. Jdeme za ním. Jakmile se octneme na příjemně chladném dvorku, přepadne mě pocit, že tady už jsem byla. Zkoumám kamenné dláždění, těžké dřevěné lavice i okna okolních domů. Nemohla jsem tu nikdy být. Rozhlížím se kolem a sama sebe ujišťuju, že to tu znát jednoduše nemůžu. Po chvilce mi zbyde jen prchavé, ale příjemné rozechvění kolem žaludku. Tohle je dejà vu.
