Je sobota večer a s přáteli hledáme malou restauraci v centru Budapešti, kde bychom se mohli v klidu najíst. Je to naše první návštěva kouzelné metropole, takže bloudíme a zkoušíme. Po chvíli hledání se v boční uličce objeví malý podnik, kde nabízejí tradiční perkelt. Rukama nohama se domlouváme se starším číšníkem, zda má místo. Ukazuje dovnitř a lámanou angličtinou vysvětluje, že ve vnitrobloku je ještě zahrádka. Jdeme za ním. Jakmile se octneme na příjemně chladném dvorku, přepadne mě pocit, že tady už jsem byla. Zkoumám kamenné dláždění, těžké dřevěné lavice i okna okolních domů. Nemohla jsem tu nikdy být. Rozhlížím se kolem a sama sebe ujišťuju, že to tu znát jednoduše nemůžu. Po chvilce mi zbyde jen prchavé, ale příjemné rozechvění kolem žaludku. Tohle je dejà vu.

Lidová tvořivost (ale nejen ta) si fenomén dejà vu spojila s minulými životy či telepatií. Prostřednictvím takových náhlých momentů se z nejhlubších vrstev duše ozývají vzpomínky na dávné osudy. Pocit, že jste věděli, co druhý řekne nebo udělá, protože jste tuhle situaci jednoduše už jednou prožili nebo si ji náhle předpověděli či se napojili na mozek druhého a mohli si v něm číst jako v knize, ale láká vedle mystiků a ezoteriků i vědce. Dejà vu je předmětem bádání mnohých psychologů, psychiatrů, ale i neurologů. Musí to mít nějaký důvod. Racionální důvod.

Termín dejà vu použil poprvé v roce 1876 francouzský filozof a jazykovědec Èmile Boirac, ale samotný jev fascinoval lidstvo od nepaměti. První dochované zmínky o něm se datují kolem roku 400 př. n. l., kdy ve svých spisech mluví sv. Augustin o jakýchsi falešných vzpomínkách, a po příčinách jevu se v následujícím století intenzivně pídili i Pythagorejci. I v psychiatrii se dlouho operovalo s dejà vu jako s možným důkazem telepatie, minulých životů nebo prenatálních zkušeností. Od 60. let minulého století začala bádání ukazovat jiným směrem – dejà vu by mohlo být spojené s procesy kolem naší paměti, a spíš než na paranormální jevy ukazuje na další tajemství našeho mozku.

Dejà vu jako chyba systému

Existují čtyři základní teorie, jak může k dejà vu dojít. Shrnuje je dlouholetý fanda dejà vu, americký profesor psychiatrie Alan S. Brown. První vysvětlení zmiňuje procesy naší krátkodobé a dlouhodobé paměti. Zjednodušeně řečeno tvrdí, že moment dejà vu přichází ve chvíli, kdy vjem mizí z krátkodobé paměti a ukládá se do té dlouhodobé, ale zrovna v ten moment si ho vyvoláme. V podstatě jen ztratíme přehled o tom, jak dlouho daná informace v naší paměti je. Odborníci tomuto řešení ale vyčítají celou řádku komplikovaných podmínek a nejasností. Další dvě verze pracují s náhlou a krátkodobou dysfunkcí mozku nebo poznávacích procesů – systém se zasekne a jakmile se znovu spustí, zažíváme pocit, že toto už jsme viděli, zažili, cítili dříve. Poslední teorie odkazuje na nejhlubší vrstvy naší paměti – pocit, že něco nového už dávno známe, spouští nenápadný detail, který jsme už skutečně někdy dříve viděli a nevěnovali mu pozornost. Nebude asi překvapením, že dysfunkce lákají neurology, zatímco psychiatři a psychologové bádají na poli zasutých vzpomínek a podprahových vjemů. Všechny teorie spolu poměrně úzce souvisejí a výzkumy začínají skládat zajímavou mozaiku informací o dejà vu.

Dejà vu a výzkum

Zkoumání dejà vu se dlouhodobě věnuje i český neurolog Milan Brázdil z Centra neurověd Ceitecu Masarykovy univerzity, jehož specialitou je epilepsie. Dejà vu nebylo jen nějakým zpestřením šedi vědeckého a medicínského života – pacienti trpící epilepsií totiž ve třetině případů popisují podobné stavy, jako je dejà vu, těsně před začátkem záchvatu. U nich už se podařilo zjistit, že za pocit, že znají něco, co znát ještě nemohou, může zkrat v oblasti hipokampu. To je část mozku ve spánkovém laloku, který hraje důležitou roli při přenosu vzpomínek z krátkodobé do dlouhodobé paměti. Neurologové dokonce dokážou u takových pacientů vyvolat pocit dejà vu elektrickým výbojem. Jenže proč stejné zkušenosti mají i zcela zdraví lidé? Zkoumat lidský mozek ve chvíli, kdy prožívá dejà vu, je téměř nemožné, proto tým provedl skupině pokusných osob „jen“ magnetickou rezonanci mozku a výsledné obrazy porovnal na základě toho, jestli dejà vu někdy zažily nebo ne. Ukázalo se, že ti, kdo ho znali z vlastní zkušenosti, měli hipokampus menší než lidé, kteří ho nikdy nezažili. Platí tu úměra, že čím menší je hipokampus, tím častěji se dejà vu dostavuje. Zajímavým faktem je i to, že nejčastěji se s ním potkávají mladí lidé mezi 18 a 25 lety, kdy mozek stále ještě intenzivně dozrává. Navíc podle dosavadních výzkumů se s dejà vu potká alespoň jednou za život až 80 % jinak zcela zdravých jedinců.

Možná i když vy sami prozkoumáte své zážitky se záhadným pocitem, že „tohle“ už jste viděli, zjistíte pravděpodobně, že se s ním nesetkáváte pravidelně nebo často. Možná si jen stěží vybavíte přesnou situaci, ale dojem byl tak silný, že i když zmizel téměř okamžitě, pamatujete si dodnes, že jste ho prožili. Výsledný efekt má na svědomí naše nejbdělejší vědomí – vím, že je nemožné, abych tohle už někdy prožil, ale stejně dobře vím, že to mám v jakési podobě uložené v paměti. Samotný zkrat mezi vedením krátkodobé a dlouhodobé paměti ale pořád zůstává záhadou – co ho způsobuje? Pravděpodobně i ve zdravém mozku čas od času vznikne elektrický výboj jako u epileptiků a zasáhne právě hipokampus. Ten je v posledních letech považovaný za místo, kde se po celý život tvoří nové mozkové buňky, o kterých se až donedávna tvrdilo, že od příchodu na svět už pouze ubývají. Proto může být citlivější a dráždivější než jiné části mozku. U člověka jeho velikost ovlivňuje třeba prodělaný zánět nebo silný psychosociální stres v dětství. Elektrické výboje může zase způsobit stres, únava nebo celkové vyčerpání. Co přesně se v mozku děje, ale zatím jasné není.

A tohle už jste někdy viděli?

Psychologové proto stále experimentují i s vrstvami paměti a nevědomím. Polští výzkumníci Marcin Małecki a Jerzy Karyłowski zveřejnili před třemi lety sérii svých experimentů, kdy se pokoušeli vyvolat u svých pokusných osob pocit dejà vu tak, jak se domnívají, že se to děje i v reálném životě. Během testu jim ukazovali sérii znaků připomínajících čínské písmo. Polovinu z nich viděli testovaní poprvé v životě, druhou polovinu jim vědci ukázali zcela podprahově maskované v testu, který se tvářil jako nesouvisející dotazník týkající se intuice. Účastníků se ptali, zda obrázek znají nebo ho vidí poprvé, a zároveň měřili čas jejich reakce. Ukázalo se, že lidé skutečně častěji považovali za známé ideogramy, které viděli v přípravné fázi experimentu, ale co je důležitější, že u všech takových obrázků potřebovali na rozhodnutí vždy výrazně více času, ať už se nakonec rozhodli pro jakoukoli odpověď. V praxi to podle Małeckého a Karyłowského znamená, že pocit dejà vu může spustit detail, který jsme si kdysi uložili do paměti a objevili ho v nové situaci. Může to být obyčejná sklenička, kterou měla kdysi naše babička, nebo podobné vrásky v obličeji, vůně pokoje či slova, která kdysi dávno ani nepatřila nám. Nepotřebnou vzpomínku ale po chvíli zatlačí zpátky do nevědomí potřebnější informace a zbude jen ten třepotavý pocit dejà vu.

Není dejà vu jako dejà vu

Psycholog Arthur Funkhouser rozdělil dejà vu na tři další podtypy:

  • - dejà vecu („tohle už jsem zažil“)
  • - dejà senti („takhle už jsem se cítil“)
  • - dejà visite („tady už jsem byl“)

Neznámí sourozenci

Termín jamais vu (vysl. „žamé vy“, z francouzského „nikdy neviděno“) slyšíte možná poprvé, ale zažili jste ho, pokud jste se po letech zasekli při zadávání PIN k vlastní kartě nebo se během studií učili odborné pojmy tak dlouho, až jste ztratili jistotu, že skutečně něco znamenají. Pocit jamais vu si můžete přivodit sami – opakujte stále dokola běžné slovo jako „máma“ nebo „kolo“. Co se stane? Po chvíli budete mít pocit, že to slovo neexistuje. Nebudete mít problém se smířit s tím, že máma je prostě máma, ale možná vás zaujme rytmus slova nebo jeho výslovnost, které jste nikdy předtím nezkoumali.

Jamais vu je takovým opakem dejà vu – je to pocit, že je něco neznámé, nové, i když rozum ví, že už se s tím musel setkat. Onen prokletý PIN zůstává v hlavě uložený, a pokud si ho můžete najít třeba v mobilní aplikaci, příště už si bez problémů opět vzpomenete. Nemusíte se ho učit znovu a obvykle si v inkriminovanou chvíli vzpomínáte i na všechny ostatní PIN kódy, rodné číslo, telefon – zkrátka na všechno, co si běžně pamatujete, jen tohle jediné číslo se někam ztratilo. Tím se liší od amnézie, ztráty paměti. Jamais vu doprovází u některých pacientů i konec epileptického záchvatu a po chvíli zmizí.

Součástí naší každodenní reality je i jev presque vu (vysl. „presk vy“, z francouzského „téměř viděno“), na kterém už vám nepřijde záhadného nic – víte, že něco znáte, ale nemůžete si vzpomenout a správně pojmenovat, přestože to dokážete detailně popsat. „Takový ten herec. No Němec, ale hrál v Americe. Něco jako tady Schwarzenberg. Dělal guvernéra v Kalifornii.“ Lidově se tomu říká skleróza, ale odborníci mluví o blokování paměti. Pokud jedním okem sledujete v televizi příspěvek o Karlu Schwarzenbergovi a chcete mluvit o Arnoldu Schwarzeneggerovi, mozek z paměti vyvolá jméno českého politika, a aby vám ulehčil práci, zablokuje slova podobně znějící a nabídne jiná. Někdy dokonce zcela odlišná. „Jak on se jmenoval. Nějak na P… Jak to jen bylo… Jo! Novák!“