Premium obsah

Bolest předků nemizí. Jakou nálož si neseme po celé generace?

Bolest předků nemizí. Jakou nálož si neseme po celé generace?
Někteří lidé jako by přitahovali katastrofy a tragédie. Může se zdát, že je dohání osud – ten který si sami nevybrali, jen se v jejich rodině pořád opakuje. Někdy může jít i o nepochopitelné reakce, strachy bez důvodu, nesnesitelné úzkosti bez příčiny. Pátrání v mnohých případech dokázalo, že i toto patří stejně jako nemovitosti,  šperky či dovednosti k odkazu těch, kteří už nejsou mezi námi.

Zní to jako laciná duchařina, ale pouto mezi tím, jak žijeme, a jak žili naši předci či blízcí příbuzní, prokazují lékařské statistiky i příběhy pacientů z psychiatrických ordinací. Odborně se tomu říká transgenerační přenos a bývá spojován třeba s nočními můrami potomků lidí, kteří zažili hrůzy holokaustu. Reálně nás však ovlivňují i méně výrazné zážitky nebo činy našich příbuzných. Z nich si můžeme vytvořit různou měrou zásadní fóbie, úzkosti, obavy nebo nepříjemné pocity, ať už na těle či v hlavě. A to zdánlivě bez zjevných důvodů, bez špatných zkušeností, bez toho, abychom něco podobného sami zažili. Životní osudy nebo chování našich nejbližších zkrátka mohou silně ovlivňovat naši psychickou pohodu nebo zdraví, i když to na první pohled nemusí být vůbec patrné.

Francouzská psycholožka Anne Ancelin Schützenberger se velkou část svého profesního života věnovala pacientům s rakovinou a jejich rodinné historii. Jak často zmiňuje v knize Bolest mých předků mě provází, pohnutý osud lidí, se kterými mluvila, nebýval jedinou tragédií v rodině. Zatímco u některých typů nádorů by se dalo hovořit o genetické náchylnosti, narážela i na případy, kdy lidé různých generací umírali ve stejném věku za podobných podmínek  ovšem z různých důvodů. Zmiňuje například devětatřicetiletého muže s rakovinou varlat a metastázami v plicích, který byl sice ochotný podstoupit operaci, odmítl ale absolvovat chemoterapii, ačkoliv měl tehdy devítiletou dceru, kterou chtěl vidět dospívat. Jeho stav se rychle zhoršoval, ale argumenty lékařů nebral v potaz. Schützenbergerová během práce s ním zjistila, že jeden z jeho přímých mužských předků zemřel po kopnutí velblouda do varlat a druhý podlehl německému útoku bojovým plynem u Ypres v roce 1917 (viděla v tom souvislost s fatálním poškozením plic). Oběma tehdy také bylo 39 let a druhý jmenovaný měl devítileté dítě. Psychoterapeutka odhalila mužovo přesvědčení, že jeho osud je nevyhnutelný, protože na podobné problémy zemřeli jeho předci ve stejném věku se stejně starým dítětem. Schützenbergerová tu nemluví o osudu nebo dědičnosti, ale o situaci, kdy se někdo (často podvědomě) rozhodne ztotožnit se svými předky a kopírovat jejich osud. Svoje závěry dokládá mnoha příklady, kdy lidé umírají ve stejný den jako někdo milovaný nebo v datu nějaké významné události. „Jako by to v ten den vzdali,“ shrnuje.

Nebezpečný syndrom výročí

Tragédie či smutné události připadající na určitý den, určitou situaci nebo pojící se s určitým věkem, které známe z rodinné historie, označuje terapeutka pojmem syndrom výročí. V životě některých lidí nebo celých rodin se skutečně nepříjemné události neustále opakují v nějaký den, období či věku, dokud nedojde k odhalení nějakého důležitého faktu. Autorka se z pozice vědkyně nechtěla smířit s osudem a prokletím a vypozorovala, že v určitých krizových obdobích jsou lidé oslabení, jejich tělo ani mysl nejsou v kondici (prožívají stres z výročí) a jsou náchylní k nehodám. Proto se v rodinách opakují kromě nemocí třeba i autonehody nebo rozchody, které v genech rozhodně podědit  nelze. Svou roli tu hraje strach a úzkost hluboce zakořeněné v nevědomí. V knize Bolest mých předků mě provází vzpomíná třeba na příběh rodiny, která kdysi, před téměř dvěma stoletími, zachránila život knězi. On jim poděkoval větou, že za jejich dobrotu je bude v každé generaci chránit nejstarší dítě. Po téměř dvě stě let pak v každé generaci prvorozené dítě zemřelo v nízkém věku a v jejich představách se stalo andělem, který rodinu chrání „tam od Boha“. Žena, která k terapeutce přišla, měla vážné obavy o zdraví své prvorozené dcery, které znepokojovalo i rodinného lékaře. Během terapie se s pacientkou dobraly dávné kletby a otevřely otázku, zda šlo o kletbu nebo zda by nemohlo nejstarší dítě nad rodinou bdít třeba z pozice lékaře nebo policisty. Prvorozená dcera se uzdravila a prospívala velmi dobře i deset let poté, v čase, kdy kniha vznikala. Zázrak? Nikoliv, jen rodinná paměť a po generace předávaná úzkost.

Jak to celé funguje ale věda dodnes neví a výzkumy přes obrovský technický pokrok nejsou schopné popsat mechanismus předávání paměti potomkům. O tom, že je dítě nějak napojené na svou matku již v děloze se ovšem nepochybuje. V sedmém měsíci těhotenství dítě sní a sny mu pravděpodobně předává jeho matka, jelikož samo má velmi omezené množství podnětů ke snění. Stejně tak si děti do života přinášejí úzkosti, fóbie či stresové reakce svých matek, ale jak se do jejich nevědomí dostane přesvědčení nebo silná emoce někoho z dávných předků, jasné není.

„Děti a psi vědí v rodině všechno, a hlavně to, co se neříká,“ cituje Anne Ancelin Schützenberger jednu ze svých učitelek Francoise Dolto a připomíná i odkaz takzcvané Skupiny z Palo Alto, tedy hypotézu dvojné vazby. Ta označuje narušenou komunikaci, kdy slova neodpovídají tomu, co lidé vyjadřují neverbálně – svými pohyby, gesty, výrazem tváře, a vymáhají tak dvě zpravidla opačné věci. Ovšem je zakázáno o tom mluvit, je to neměnné a členové rodiny se musí přizpůsobit. Tak se po celé generace předávají podprahové informace o křivdách, hanbě či neštěstí, příbuzní spolu z nepochopitelných důvodů nemluví, dostávají se do stále stejných konfliktů a nefunkčních vztahů. Lidé ze své přirozenosti chtějí se svou rodinou splynout, přijmou i pravidla či pokyny, o kterých možná pochybují, ale je pro ně jednodušší je nerozporovat, vyhnout se konfliktu, nevidět realitu, přijmout rodinný odkaz prostě tak, jak je.

Rodinné zúčtování

Schützenbergerová zdravý život rodiny přirovnává k účetní knize, kde by měly být vyrovnané účty má dáti – dal, zpracované ztráty blízkých lidí, tragické události, strachy, křivdy a nespravedlnosti. Především by v ní neměla zůstávat bílá místa a tajemství, která dokážou napáchat větší škody než cokoliv jiného. Shromažďovat nesplacené účty a dluhy je totiž přirozené a velmi těžko se za nimi později dělá tlustá čára. Nevyplácí se ani vymazávat nehodné příbuzné z rodinného stromu. Z takových tajemství se často stává „fantom“, kterého autorka stručně charakterizuje jako někoho nebo něco, kdo/co vystupuje ze špatně uzavřeného hrobu zcela mimo vědomí žijících členů rodiny, jedná potají a o to škodlivěji. Vymyká se kontrole. Způsobuje bolest, trápení a někdy i smrt.

Podle regresní terapeutky Markéty Humplíkové, která s poděděnými strachy svých klientů pracuje velmi často, může být první indicií toho, že řešíme problém našich předků, zejména to, že pro své jednání nebo nepříjemné stavy nemáme žádný důvod. Spouští se na základě asociací. Třeba nepochopitelná panická úzkost, kterou prožijete v pohodlí svého obýváku při sledování zpráv o bombardování na Ukrajině, se může opírat o zkušenost někoho z našich předků, kdo bombardování osobně zažil za druhé světové války. „Svým potomkům lidé obecně předávají strach ze smrti, který se projevuje třeba fóbií z pavouků nebo hadů. Propisovat se mohou ale i osobní záležitosti, jako jsou potraty, porody mrtvých dětí, znásilnění,…“ vysvětluje vyhledávaná terapeutka.

Na rozdíl od výše citované Anne Ancelin Schützenbergerové nevysílá své svěřence pátrat v rodinných archivech. „V terapii se zaměřuji na to, co není vidět, o čem netušíme a co nás právě tolik ovlivňuje. Potřebujeme nalézt, pochopit a prožít to, co je uloženo v podvědomí. Neposílám proto klienty pátrat, protože pátrá právě naše mysl. A ta dokáže znovu a znovu rozjíždět další a další kolotoč pochybností, křivd, nepochopení a neodpouštění,“ popisuje cíl terapie Markéta Humplíková a dodává, že naše pátrání a vyptávání může také působit bolest těm, které budeme zpovídat. „Každá rodina má své svědomí, se svými předky jsme silně provázaní, i když se o nich nemluví. Zaměřuji se na to, jak se události minulých generací odrážejí v našem současném životě. Cílem je pochopit a přijmout, co si předci prožili tak, aby se to nepromítalo v současném životě.“

Zajímavostí je, že velká traumata se nemusí propsat do nevědomé paměti všech potomků. Každý v rodině může také zpracovávat trauma jiného předka. Navíc také ten, kdo trauma prožil, ho nemusel během svého života pocítit, projevilo se až v několikáté generaci a pátrání po skutečném původu by se opět přeneslo na úroveň odhadů. O tom píše také Schützenbergerová v kapitole nazvané Resilience, která pojednává o takzvaných nezničitelných dětech. Ty navzdory životu třeba v koncentračním táboře nebo na ulici dokázaly načerpat, co jim chybělo, z jiného zdroje a vést naplněný a úspěšný život. „Přenesené trauma je mnohem silnější než trauma prožité,“ píše autorka v knize o bolesti našich předků.

To by mělo být i důvodem, proč své vlastní strasti nepotlačovat a neschovávat. „Je potřeba zpracovávat i negativní události. Mluvit o nich, pokud možno je vyřešit,“ doporučuje Markéta Humplíková. Návod, jak naložit s traumatem, které jsme si přinesli v genech, je vlastně podobný. „Uvědomit si ho, prožít ho, procítit. Pochopit, že to můžeme změnit a vrátit předkům. Připodobňuji to k obrazu dospělého a malého dítěte – předek je ten velký, my jsme menší. A my mu dáme důvěru, že je dost velký, aby to zvládl sám. Vy si z toho musíte oddělit to své,“ shrnuje téma regresní terapeutka, která při své práci využívá různé metody včetně kineziologie nebo systemických konstelací. Jak říká, je potřeba přerušit nitě, kterými jsme připoutaní k minulosti a na které brnkáme, když procházíme životem.

Nejsou totiž bez významu. Psychologové počínaje slavným Freudem předpokládají, že paměť předků si předáváme proto, abychom dokola neopakovali jejich chyby. Zároveň ale musíme minulé zkušenosti zapomenout, abychom měli chuť něco prožít a mohli se posouvat dál. Proto si v nevědomí neseme informace, jejichž účel nemusíme chápat a můžeme si ho dokonce vykládat chybně až fatálně. „Nakonec jsme svým způsobem méně svobodní, než si myslíme. Svou svobodu můžeme získat zpět, můžeme z těch opakujících se vzorců vystoupit, pokud porozumíme tomu, co se děje, a budeme ta vlákna vnímat v jejich souvislostech a složitosti. Potom budeme konečně prožívat ‚svůj‘ život a ne život svých rodičů nebo prarodičů nebo zemřelého bratra, kterého možná vědomě či nevědomky ‚nahrazujeme‘,“ dává naději všem s „nezvratným tragickým osudem“ Anne Ancelin Schützenberger.

 

Rodokmen tak trochu jinak
Anne Ancelin Schützenberger, francouzská psycholožka a psychoterapeutka pracovala při terapii se svými klienty s jakýmsi vylepšeným rodokmenem. Genosociogram obsahuje kromě klasického genealogického stromu i poznámky a značky označující citové vazby, důležité události i data, včetně informací o společné domácnosti, rozdělení majetku, označení favoritů či vyděděnců, různých nespravedlností, nejasností či podivných opakování a utajovaných faktů. Během sestavování si klienti uvědomili to, co často vnímali pouze podvědomě, čím se nechali řídit a ovládat. Ve většině případů se projevy traumatu zmírnily nebo zcela ustaly.

Zdroj: Bolest mých předků mě provází (A. A. Schützenberger, 2021, Portál), regresni-terapie-ul.cz

Ikona
Ale ne! Používáte zastaralou verzi prohlížeče, kterou náš videoportál Kondice nepodporuje!
Pro sledování cvičebních videí, poslouchání meditací a čtení nejnovějších článků, receptů i speciálů Kondice si prosím aktualizujte svůj prohlížeč.