Slunce je v konjunkci s Plutem, a tak máme pocit, že nás něco drtí, svazuje a pod tím tlakem, „bičem otrokáře“, se nedá přežít. Jak mu utéct? Přerodit se! Opustit jeden svět a jít do jiného. Kdo se nebojí, transformuje se, opouští zažitý systém, „mentální vzorec“, ve kterém žije, kterému jsme se systematicky naučili a v němž jsme vytvořili společnost, v níž se kolektivně utvrzujeme a vzájemně přesvědčujeme, že to, co žijeme, je správné, že tak to má být, tak se to dělá, protože je to ověřené, zažité, má to tradici, i když je to zkostnatělé a nepružné.

Kdo je přesvědčen o správnosti systému anebo mu vyhovuje, protože mu přináší určité výhody a zisk, se změně brání. Dělá vše pro to, aby se nerozpadlo to, v čem žije. Co by jinak dělal? Jak by žil? Co by si počal? Má-li strach z konce, bojuje o svůj život a vybudovaný systém brání zuby nehty. Nechce o nic přijít.

Komu to nevyhovuje a cítí, že již nechce žít v tom, v čem žije, snaží se uniknout z „diktátorovy“ moci. Nechce jen chvilkové výhody a úlevy za to, že je poslušný. Chce mít stejná práva, být svobodným a rozhodovat o sobě. Jak opustit to, v čem žije, když je pod dohledem, neustálou kontrolou a je závislý na pravidelných dávkách? Bojí se, že za vzpouru a neuposlechnutí bude potrestán, přijde o určité výhody, domnělé jistoty a možná i život. Jak přežije, bez prostředků a sám?

Strach z existenční nouze spouští emoce, pudové chování, kterým jsme schopni ublížit a obětovat druhé, abychom sami přežili. Je smrt konec anebo začátek? Nedělá z nás strach ze smrti otroky? Pokud se bojíme konců, nemůžeme se přerodit. Čekáme na ránu, která nás sice bude bolet, ale jedině ta nás donutí něco změnit a tím zjistíme, že to jde i jinak, a nakonec dojdeme k poznání, že se cítíme volnější a svobodnější. Když boj skončí, nám se uleví, že je konec.

Tento úplněk nám ukazuje, zda si necháme vnutit, že je důležité být úspěšný a mít úSPĚCH, za čím SPĚCHáme, zda pečujeme o svůj vnitřní svět, bereme vážně své pocity, důvěřujeme si a posloucháme svoji duši. Naše pocity jsou reakcí na vnější svět. Posloucháme-li druhé, neřídíme se svými pocity, neposloucháme sebe a zrazujeme svoji duši. Tato zrada se nám pak ukáže ve vnějším světě a budeme se s ní muset vnitřně vyrovnat. Co jsme chtěli jinak a nakonec jsme poslechli někoho jiného? Kde jsme nebyli v souladu se svojí duší? Jsme-li zrazeni, uvědomme si, kde jsme si nedůvěřovali a neřídili se svými pocity.

Důležitá je naše spokojenost, náš vnitřní svět. Není potřeba někomu něco dokazovat, soutěžit, hnát se za úspěchem, abychom ukázali, že jsme lepší. Kdo je nespokojený anebo se chce předvést, bojuje, snadno druhé urazí a poníží, aby si dokázal svoji nadřazenost, sílu a sebehodnotu.

Nic z vnějšího světa nás nedokáže trvale uspokojit. Odloupněme svoji masku, buďme upřímní sami k sobě, přiznejme si své pocity, které nás dostávají do varu, do boje, a zeptejme se, čím si ubližujeme, kde se zrazujeme. Svlékněme si jako princezna Lada myší kožíšek, pod kterým ze strachu skrýváme svoji vnitřní krásu. Teprve pak spatříme krásnou bytost plnou lásky. Jedině vnitřní láska, která přijímá a smiřuje, vytváří mír a dokáže nás naplnit. Jsme-li sami se sebou v míru, nepotřebujeme bojovat a dokazovat sobě anebo druhým. Uvolněme se a naplánujme si transformační kroky, abychom se cítili uvnitř sebe spokojení, v bezpečí a nebáli se svých pocitů. Jsme-li v souladu se svojí duší, našli jsme úspěšně cestu domů.