Anně Slancové je teprve třiadvacet, a tak není divu, že její život byl před úrazem poměrně dost akční. Dodělávala si školu, zároveň chodila do práce a většinu volného času věnovala sportování, především jízdě na kole. „Disciplínu fourcross jsem znala už dříve, protože jsem sledovala Tomáše Slavíka a další legendy tohoto sportu. A právě v roce 2022, kdy se mi stal úraz, jsem teprve začala přicházet téhle disciplíně na chuť,“ říká mladá sportovkyně.

Zdroj: Youtube

Měla sen stát se profi cyklistkou

Fourcross je jednou z novějších cyklistických disciplín. Tratě jsou podobné jako pro klasické BMX neboli takzvané bikrosové tratě, ale vedou pouze z kopce. Zahrnují klopené zatáčky, skoky, boule a další překážky a závody na nich jsou ještě rychlejší a nebezpečnější než na BMX tratích. Anna prý vždy snila o tom, že si bude ježděním jednou vydělávat a stane se z ní profesionální závodnice, a tak chtěla vyzkoušet všechna možná odvětví tohoto sportu. Po vítězství v závodě v Jablonci nad Nisou se rozhodla zajet i další světové poháry ve fourcrossu, které se konaly loni v září v italském Val di Sole. Ze závodu už ale neodešla po svých, přivolaný vrtulník ji vezl po ošklivé nehodě rovnou do nemocnice v Trentu.

Nervozita před závodem

Jak probíhaly chvíle před závodem, který navždy změnil její život? Anna vzpomíná, že byla hodně nervózní. „Trať byla dost obtížná, ale věřila jsem si, protože jsem měla natrénováno. V kvalifikaci před závoděním jsem ale zapomněla vyklepat nášlapy, a tudíž jsem zle odstartovala. Pokazila jsem si tím startovací pozici na závod a myslím, že právě to mě rozhodilo. Při čekání na start jsem se nakonec uklidnila a řekla si, že už nemám šanci dostat se do finále, a tak nemusím jet jako o život.“ Poté, co se dostala dolů jako třetí (v disciplíně se jezdí z kopce po čtyřech), myslela si, že má dozávoděno. Kamarádka jí ale řekla, že pojedou ještě jednou.

Na vyhodnocení situace je setina vteřiny

„Nervozita na mě padla znova, věděla jsem, že když tentokrát neudělám chybu, dojedu dolů jako první ze zbylých závodnic. Jenže dolů jsem už nedojela.“ První skok prý v rychlosti přeletěla, lekla se druhého, a proto sáhla na brzdu. „Dnes vím, že kdybych to neudělala, možná bych si zlomila kotník, a to by bylo všechno. Asi jsem situaci vyhodnotila blbě. Ale na tu reakci má člověk setinu vteřiny,“ popisuje závodnice sled událostí. Následoval pád ze tří metrů přímo na hlavu. Po nárazu prý byla stále při vědomí, a tak cítila brnění nohou. To trvalo jen chvíli, pak nohy přestala cítit úplně. „Byla jsem strašně vyděšená, nejvíc v životě," vzpomíná.

Rozdrcené obratle a zlomeniny

V nemocnici ukázala magnetická rezonance dva rozdrcené obratle mimo páteř. „Pokud bych nešla hned na operaci, už bych tady asi nebyla. Tu noc mě operovali přes 7 hodin a druhý den mi doktoři řekli, že museli zbytky obratlů vyndat, protože ohrožovaly míchu a že mám zlomená žebra.“ Dále zjistili propíchnutou plíci, a tak připojili pacientku na jednotce intenzivní péče na plicní ventilaci. Po dvou týdnech v italské nemocnici, kdy se učila znovu dýchat, ji převezli do Česka, kde následovaly další dvě operace a následná rehabilitace. A pak přišla ta nejtěžší chvíle, kdy si Anička vyslechla tvrdý verdikt lékařů.

„Všechny mé naděje se rozplynuly na konci mého pobytu v Motole, kde mi moje ošetřující lékařka řekla, že cit v nohách už se mi nevrátí, tudíž už nikdy nebudu chodit.“ Na vozík si prý stále zvyká, za sebou už má několikaměsíční rehabilitaci v ústavu v Kladrubech, které se jí na přechodnou dobu staly druhým domovem. I po skončení rehabilitace to ale mladá sportovkyně nevzdává a pracuje na sobě každý den. „Nejtěžší na tom je asi ta dřina, bez které ráno ani nevylezete z postele. Ale makat jsem nepřestala a pořád věřím, že se jednou znova postavím. Už teď je pokrokem, že se s asistencí druhé osoby postavím u hrazdy ve fitku. Je to skvělý pocit!“

Ani na vozíku se sportu nevzdává

O tom, že by jednou mohla znovu usednout i do cyklistického sedla, si prý zatím nechává jen zdát, i když by si to moc přála. Ani těžký pád, který jí způsobil tolik bolesti a zranění, ji totiž od kola neodradil. „Pokud by se stal zázrak, neváhala bych jezdit znovu. Kolo není jen koníček, ale životní styl a toho se nikdy nevzdám!“

Anna dokonce zvažovala i možnost paracyklistiky, ale chyběl by jí prý adrenalin. Na sport jako takový ale mladá vozíčkářka nezanevřela. I když zůstává na vozíku, sportem dál žije a pravidelně cvičí ve fitku, plave a brzy bude mít i handbike do terénu. „Mé sny se tolik nezměnily, takže doufám, že jednou budu sportovat na vyšší úrovni. Co mi k tomu přibylo, je pomáhat druhým a motivovat je, aby neztráceli naději a našli i na vozíku svůj smysl života.“

Zdroje:

  • Autorský článek
  • Anička Slancová, http://www.instagram.com/taholkazliberce