Život mámy v obytňáku

Život mámy v obytńáku
Kdybyste řekli mému osmnáctiletému já, že budu v pětatřiceti s manželem a dvouapůlletým synem žít v obytné dodávce, cestovat Evropou, vlasy si ostříhám na ježka a oblečení se mi vejde do jedné tašky, nevěřila bych ani náhodou. A to zejména tomu, že tohle všechno podstoupím dobrovolně a ráda a splním si tak jeden ze svých snů. Co mě k tomu jako ženskou, manželku a mámu přimělo?

Adamova velká cesta
Dva dospělí, malý chlapec a obytná dodávka. Jak se žije na pár metrech čtverečních v domku na kolečkách? Jak vidí země, které projíždějí? Adamovu velkou cestu můžete sledovat na Instagramu a také Facebooku 


1) Partnerství

S Tomem jsme spolu šestnáct roků a i po těch letech můžu říct, že ze všech lidí nejraději trávím čas s ním. A měli jsme to tak vždycky, prvních pár let jsme s tím pár lidem nejspíše dost lezli na nervy, protože jsme spolu chodili fakt všude. Na večírky, na kafe s kamarády, k zubaři, on mě vozil do školy, já na něj čekala před prací. Prožili jsme léta, kdy jsem já trávila jako doktorka nekonečné služby v nemocnici a on jako novinář s neohraničenou pracovní dobou stěží chytal noční vlak domů, ale brali jsme to jako období, které zase vystřídá jiné.

Nicméně později jsem zůstala doma s miminkem, on odjížděl každý všední den do práce a oba jsme měli intenzivní pocit, že bychom to chtěli nějak jinak. Semínko bylo zaseto. Sen o cestě dostával postupně obrysy, ale tu bylo dětské očkovací schéma, tu pracovní povinnosti, tu covid. Definitivním motivátorem „nekecat a jet“ se pro nás stala ztráta našeho milovaného francouzského buldočka Jacqua. Přišla nečekaně, u vitálního psa v nejlepších letech, a připomněla nám, že člověk opravdu nikdy neví, co bude zítra. (Vůbec nepochybuji o tom, že Jacques na naši výpravu svrchu moudře dohlíží a je rád, že místo na podlaze v dodávce si spí na obláčku.)

máma Zdroj: Kondice.cz

2) Cestování

Byla jsem malá holka, když přijeli na návštěvu moje prateta Madla a prastrýc Eda z Německa svým červeným Fordem s obytnou vestavbou. Byla jsem naprosto fascinovaná těmi šuplíčky s příbory, nádobím, spižírnou, sedačkou a záclonkami. Jako pojízdný domeček pro panenky, akorát že pro velké holky! Nejraději bych se do něj hned nastěhovala. Semínko bylo zaseto.

„Toulavý boty“ máme s Tomem oba, a tak se pro nás cestování postupně stalo z dovolenkové aktivity milovaným „kdykoli to jde provozovaným“ koníčkem. Z výprav osobákem do hotelů, penzionů či (pro mě) přinejhorším (co by člověk pro lásku neudělal, že jo) pod stan jsme se přesunuli do komunity dodávkářů. A to naší měsíční výpravou do Turecka v roce 2010. Opět zde sehráli zásadní úlohu teta se strýcem, kteří nám na ni půjčili svou další obytnou dodávku, tedy spíše dodávečku Mitsubishi L300 1992, a jakmile jsme tomuto způsobu cestování podali prstíček, nebylo již cesty zpět. Pohodlí, flexibilita a úžasný pocit svobody „vanlife“ nám objevilo nový rozměr cestování. Auto jsme později dostali a udržujeme jej v provozu doteď. Ostatně si to jako téměř třicetiletý spolehlivý veterán zaslouží, nicméně sprcha a záchod na palubě člověku – no, nebudu lhát, zejména mně – časem začnou chybět. A tak jsme přes mnohé půjčené a vyzkoušené vozy dospěli k současnému domku na kolech.


Expediční WeinsbergCaraBus 630 ME
Obytná vestavba do dodávky Fiat Ducato s výkonem motoru 160 koní, expediční výbava instalovaná ve společnosti Hykro : solární panel, měnič napětí, zdvojená nástavbová baterie

dodávka Zdroj: Kondice.cz

3) Rodičovství

Dlouho jsem si myslela, že nechci děti. Pak jsem přes své vnitřní bludiště dospěla k tomu, že se spíše bojím být máma. Že nebudu dost trpělivá, dost obětavá, dost pozorná, dost empatická… Věty typu „zvládla to každá, tak to zvládneš taky“ mi přišly – pardon – úplně pitomé, i když je asi pravda, že někdy je lepší nad vším tolik nedumat a skočit. Za mě skočila šťastná souhra okolností, jejímž výsledkem je náš Junior. No a jak se říká, odříkaného chleba…

Rodičovství je nesmírně náročné, ale přenádherné. A trávit čas s Adamem mi přijde jako ta nejsmysluplnější věc. (A to jsem podotýkám měla svou práci velmi ráda a živě si pamatuju den, kdy jsem naposledy před mateřskou odešla z ordinace, dala si na náměstí kafe a říkala si: „No, ty bláho a co teď?“ Hahaha, o pár týdnů později se to změnilo na dosud trvající: „Co dřív?“ Chápeme se).

Jenže rodiče jsme (díkybohu) dva… semínko bylo zaseto. Jedním z důvodů, proč tuhle společnou cestu podniknout, se tak stalo i to, aby tatínek nebyl jen „víkendový“ a kluci se mohli stát sehranými parťáky a my s Tomem sehranými rodiči.

Nezbývá než doufat, že se Juniorovi nezprotiví vanlife ani my.

Tak zase příště!

ZAVŘÍT REKLAMU
Ale ne! Používáte zastaralou verzi prohlížeče, kterou náš videoportál Kondice nepodporuje!
Pro sledování cvičebních videí, poslouchání meditací a čtení nejnovějších článků, receptů i speciálů Kondice si prosím aktualizujte svůj prohlížeč.