Život mámy v obytňáku
Adamova velká cesta
Dva dospělí, malý chlapec a obytná dodávka. Jak se žije na pár metrech čtverečních v domku na kolečkách? Jak vidí země, které projíždějí? Adamovu velkou cestu můžete sledovat na Instagramu a také Facebooku
1) Partnerství
S Tomem jsme spolu šestnáct roků a i po těch letech můžu říct, že ze všech lidí nejraději trávím čas s ním. A měli jsme to tak vždycky, prvních pár let jsme s tím pár lidem nejspíše dost lezli na nervy, protože jsme spolu chodili fakt všude. Na večírky, na kafe s kamarády, k zubaři, on mě vozil do školy, já na něj čekala před prací. Prožili jsme léta, kdy jsem já trávila jako doktorka nekonečné služby v nemocnici a on jako novinář s neohraničenou pracovní dobou stěží chytal noční vlak domů, ale brali jsme to jako období, které zase vystřídá jiné.
Nicméně později jsem zůstala doma s miminkem, on odjížděl každý všední den do práce a oba jsme měli intenzivní pocit, že bychom to chtěli nějak jinak. Semínko bylo zaseto. Sen o cestě dostával postupně obrysy, ale tu bylo dětské očkovací schéma, tu pracovní povinnosti, tu covid. Definitivním motivátorem „nekecat a jet“ se pro nás stala ztráta našeho milovaného francouzského buldočka Jacqua. Přišla nečekaně, u vitálního psa v nejlepších letech, a připomněla nám, že člověk opravdu nikdy neví, co bude zítra. (Vůbec nepochybuji o tom, že Jacques na naši výpravu svrchu moudře dohlíží a je rád, že místo na podlaze v dodávce si spí na obláčku.)
2) Cestování
Byla jsem malá holka, když přijeli na návštěvu moje prateta Madla a prastrýc Eda z Německa svým červeným Fordem s obytnou vestavbou. Byla jsem naprosto fascinovaná těmi šuplíčky s příbory, nádobím, spižírnou, sedačkou a záclonkami. Jako pojízdný domeček pro panenky, akorát že pro velké holky! Nejraději bych se do něj hned nastěhovala. Semínko bylo zaseto.
„Toulavý boty“ máme s Tomem oba, a tak se pro nás cestování postupně stalo z dovolenkové aktivity milovaným „kdykoli to jde provozovaným“ koníčkem. Z výprav osobákem do hotelů, penzionů či (pro mě) přinejhorším (co by člověk pro lásku neudělal, že jo) pod stan jsme se přesunuli do komunity dodávkářů. A to naší měsíční výpravou do Turecka v roce 2010. Opět zde sehráli zásadní úlohu teta se strýcem, kteří nám na ni půjčili svou další obytnou dodávku, tedy spíše dodávečku Mitsubishi L300 1992, a jakmile jsme tomuto způsobu cestování podali prstíček, nebylo již cesty zpět. Pohodlí, flexibilita a úžasný pocit svobody „vanlife“ nám objevilo nový rozměr cestování. Auto jsme později dostali a udržujeme jej v provozu doteď. Ostatně si to jako téměř třicetiletý spolehlivý veterán zaslouží, nicméně sprcha a záchod na palubě člověku – no, nebudu lhát, zejména mně – časem začnou chybět. A tak jsme přes mnohé půjčené a vyzkoušené vozy dospěli k současnému domku na kolech.
Expediční WeinsbergCaraBus 630 ME
Obytná vestavba do dodávky Fiat Ducato s výkonem motoru 160 koní, expediční výbava instalovaná ve společnosti Hykro : solární panel, měnič napětí, zdvojená nástavbová baterie
3) Rodičovství
Dlouho jsem si myslela, že nechci děti. Pak jsem přes své vnitřní bludiště dospěla k tomu, že se spíše bojím být máma. Že nebudu dost trpělivá, dost obětavá, dost pozorná, dost empatická… Věty typu „zvládla to každá, tak to zvládneš taky“ mi přišly – pardon – úplně pitomé, i když je asi pravda, že někdy je lepší nad vším tolik nedumat a skočit. Za mě skočila šťastná souhra okolností, jejímž výsledkem je náš Junior. No a jak se říká, odříkaného chleba…
Rodičovství je nesmírně náročné, ale přenádherné. A trávit čas s Adamem mi přijde jako ta nejsmysluplnější věc. (A to jsem podotýkám měla svou práci velmi ráda a živě si pamatuju den, kdy jsem naposledy před mateřskou odešla z ordinace, dala si na náměstí kafe a říkala si: „No, ty bláho a co teď?“ Hahaha, o pár týdnů později se to změnilo na dosud trvající: „Co dřív?“ Chápeme se).
Jenže rodiče jsme (díkybohu) dva… semínko bylo zaseto. Jedním z důvodů, proč tuhle společnou cestu podniknout, se tak stalo i to, aby tatínek nebyl jen „víkendový“ a kluci se mohli stát sehranými parťáky a my s Tomem sehranými rodiči.
Nezbývá než doufat, že se Juniorovi nezprotiví vanlife ani my.
Tak zase příště!
