S nevlastními rodiči mám bohaté zkušenosti. Život mi zpestřily dvě právoplatné macechy (a nemálo žen, které na tu roli aspirovaly) a dva partneři mé matky. Macecha číslo jedna mi připadala skutečně jako z pohádky: stejně zlá a zákeřná. Celých těch 11 let, co jsem s ní musela trávit každý sudý víkend, část Vánoc a dva týdny prázdnin, dávala jasně najevo, že by byla nejradši, kdyby mě a sestru otec zavedl do hlubokého lesa a tam nás nechal napospas divé zvěři.

Zdroj: Youtube

Vždy pečlivě hlídala, aby se nám otec nijak extra nevěnoval, jinak žárlila. Dohlížela, aby alimenty byly co možná nejnižší, kapesné jednou za uherák se nám otec odvážil dát jen v její nepřítomnosti. A k té bohužel docházelo málokdy. Peníze, které jí dal otec na dárky k mým patnáctinám, si nechala a já dostala skleničky po babičce a reklamní ubrus od Coca-Coly.

O mně, mé sestře a naší mámě nedokázala říct nic hezkého. Byla jsem pro ni Ivana (jmenuju se Iva), já jsem jí musela říkat ‚teto‘. „Na to, abys mě oslovovala jménem, se necítím,“ vysvětlila mi ‚tetička‘. Dny, kdy jsme byly ‚u táty‘, byly jako za trest (jistě i pro ni).

A pak milou ‚tetu‘ vyšoupla macecha číslo 2, která byla přece jen méně ‚pohádková‘ a dalo se s ní vyjít. A tak jsem postupně upravovala své nevalné mínění o macechách. Dokonce jsem poznala holku, která svoji macechu milovala, rozuměla si s ní víc než s vlastní mámou, byly kámošky.

A pak jsem dospěla do věku, ve kterém byly mé macechy, když mi vstoupily do života, a začala jsem věci vidět i jejich očima. Došlo mi, jak těžká a nevděčná role to musí být. Vždycky už bude doba ‚před vámi‘, na kterou budou ostatní vzpomínat, a vy se budete cítit jako outsider. Do života vám bude pravidelně přímo či nepřímo skrze děti zasahovat ex vašeho partnera. Děti vás budou trpět jako vetřelce a rády vám dají sežrat, že ‚za jejich mámy‘ to bylo mnohem lepší.

Přesto když mi kamarádka, která se stala novopečenou macechou, poslala pro zajímavost pozvánku na podpůrný workshop pro nevlastní rodiče, ušklíbla jsem se. ‚Cítíte se nejistě? Nevíte, kde je vaše místo v nové rodině? Jak nevlastním dětem nastavit hranice? Přijďte si pro inspiraci, praktická řešení, úlevu, nadhled a podporu,‘ stálo v letáčku. Macechy chuděrky potřebují úlevu a podporu, no to je gól, říkala jsem si s notnou dávkou sarkasmu.

V mých očích totiž vždycky trpělo dítě (nejvíc samozřejmě já). To si přece danou situaci nevybralo, nikdo se ho na nic neptal, zato všichni chtějí, aby novou rodinnou konstelaci akceptovalo, bylo hodné, milé, poslušné a už tak nelehkou situaci dál nekomplikovalo.

Třetí rodič

Psychoterapeutka Nora Vlášková, která má s patchworkovou rodinou vlastní zkušenost, ale upozorňuje, že podporu a pochopení potřebují všichni zúčastnění. „Tahle situace je změna, která není pro nikoho zcela příjemná. Ano, děti potřebují podpořit v získávání nového pocitu bezpečí. Potřebují cítit, že jsou jejich pocity respektovány a mají právo i na hněv a vzdor. Ale i nový rodič je pod obrovským tlakem, zvenku i zevnitř,“ upozorňuje.

Podle Kamily Petrovské, zakladatelky platformy Třetí rodič a autorky stejnojmenné knihy, která nese podtitul Praktický průvodce nevlastním rodičovstvím, je práce na harmonickém soužití v komponované rodině nejtěžší právě pro nového, nevlastního neboli třetího rodiče. Ze začátku tápe (stejně jako ostatní členové rodiny), kde je jeho místo, co má dělat, jak reagovat.

„Nevyjasněné vztahy v komponovaných rodinách přinášejí mnoho otazníků, nejasností a potenciálně konfliktních situací. Má se třetí rodič nějak zapojovat do výchovy? Jak se má vypořádat s tím, když ho nevlastní dítě nemá rádo? Jak by měl komunikovat s bývalým partnerem (prvním rodičem dětí) na společných akcích? Jak může říci partnerovi, že se mu jeho děti zdají nevychované?“ vypočítává matka jednoho vlastního a dvou ‚vyvdaných‘ dětí.

Nebo ještě jinak. Představte si, že jste zvyklá večeřet společně u jednoho stolu, zatímco děti partnera mají z domova zažito, že každý si něco vezme, když má hlad, a sní si to u televize nebo s mobilem v ruce. Budete po nich požadovat váš způsob, když jsou u vás jen na víkend jednou za čtrnáct dní? Budete chtít po partnerovi, aby jim to vysvětlil?

V tom případě vás rovnou upozorním, že děti bezpečně poznají, odkud vítr vane. Ale když nic neuděláte, bude vás to po několika víkendech tak štvát, že jednou vybuchnete a řeknete třeba i věci, kterých pak budete litovat. Nevlastní děti vás můžou tak usilovně přehlížet, že vás nebudou zdravit, nepopřejou dobrou noc nebo při sbírání nádobí ze stolu jaksi opomenou váš talíř. Taky se můžete těšit na zavilý bojkot každého vašeho nápadu na trávení volného času nebo snahu o sblížení.

Zkrátka i macechy a otčímové mohou být z výzev, které pro ně v nové rodině čekají, zralí na psychologa. Však se s nimi doktoři duše ve svých ordinacích často setkávají, jak potvrzuje Vlášková. Obrovská vlna zájmu zavalila v roce 2015 i Kamilu Petrovskou, když spouštěla platformu Třetí rodič. Nevlastní rodičovství a vztahy v komponované rodině jsou zkrátka velké téma.

„S klienty ho řešíme velmi často. V zásadě jde o špatně nastavená očekávání. Lidé do toho jdou s plnou vervou, s vírou, že to bude skvělé, a ono to tak úplně nejde. Na to nebývají připraveni a z toho vyplývají problémy,“ komentuje to Vlášková.

Netlačit na pilu

Podle Petrovské je potřeba vzájemnému sžívání dát čas. „Často chceme všechno hned. Aby nás děti braly a respektovaly. Aby si vlastní a nevlastní sourozenci rozuměli. Abychom uměli dobře řešit konfliktní situace. Abychom trávili společně víkendy a dovolené. Ono to přijde, ale většinou ne hned,“ píše v knize Třetí rodič.

Této klasické chyby nevlastních rodičů se zpočátku dopouštěla i Kristýna, když před šesti lety začala dělat macechu tehdy osmiletému klukovi. „Ze začátku jsem se až moc snažila a nedělalo to dobrotu, přinášelo to konflikty s ním i s partnerem. Po letech jsem zjistila jednu věc: Nemá cenu ho vychovávat, snažit se ho něco naučit, něco mu ukázat, pokud to on sám nechce,“ vzpomíná na dobu, kdy se snažila plánovat společné akce.

Podle psycholožky Vláškové je dětský vzdor vůči nevlastnímu rodiči reakcí dítěte, které ztratilo pocit bezpečí, cítí se ohroženo (navzdory tomu, jak chápaví jsou dospělí okolo něj) a neví, co ho čeká. „V jeho životě se objevil nový člověk, o kterém ví, že chce mámu nebo tátu, ale není si jisté, že chce i jeho. Proto ho testuje. Dítě může být nepříjemné, útočné, vyčítavé. Teprve když to třetí rodič v klidu ustojí a nepustí se do boje s dítětem, získá důvěru. Na třetího rodiče to je obrovský tlak,“ upozorňuje. Dodejme, že podle většiny psychologů je k tomu, aby se nová rodina sžila a sladila, potřeba 2–5 let.

Pozor na slovíčka

Co lze naopak udělat hned na začátku, je pojmenovat si vzájemné vztahy tak, aby se v nich zúčastnění cítili dobře. Kamila Petrovská nechtěla být ani macecha, ani nevlastní matka, a tak vymyslela nový pojem – třetí rodič. Dnes už se v českém kontextu vžil natolik, že ho používají jak ostatní třetí (nevlastní) rodiče, tak odborníci. Zrovna tak lze říkat ‚nevlastním dětem‘ přívětivěji ‚bonusové děti‘ a místo sešívaná rodina ‚komponovaná‘.

Způsob, jakým o sobě mluvíme, má skutečně vliv na to, jak se vnímáme, což potvrzuje i ‚třetí rodička‘ Katka, která žije ve Švédsku. „České označení macecha je velmi negativní, vyvolává obraz zlých macech z pohádek. Tady se užívá výraz ‚bonusmamma‘ a pro děti ‚bonusbarn‘, nová rodina se označuje jako ‚bonusfamilj‘. A to je mnohem milejší a pozitivnější,“ říká Katka, která se díky švédskému přístupu naučila brát svou roli třetího rodiče pozitivněji. Podle jejího pozorování je na severu komponovaná rodina mnohem běžnějším modelem soužití než u nás. Jejímu společenskému přijetí a porozumění pomáhá i oblíbený ‚nekonečný‘ televizní seriál Bonusfamiljen, který vtipně popisuje situace, do kterých se členové bonusových rodin dostávají. „Tady se různá přeskupování rodin nepovažují za tak traumatizující jako v Česku,“ dodává.

Dopracovat se k nadhledu na své macešství ale bylo i tak těžké. „Vztah s otcem mých synů byl pro mě velmi bolestná zkušenost. Nerespektoval mě jako ženu, partnerku ani matku. To děti velmi rychle vycítí a pak nerespektovaly ani ony mě,“ vzpomíná na nelehké budování vztahu s dětmi z expartnerových dvou předchozích manželství. „K holkám, kterým je jen o deset a třináct let méně než mně, jsem se snažila chovat jako kamarádka a tehdy jsem vůbec nechápala, proč na to nepřistoupily. K jejich bratrovi jsem se chovala jako další dospělý a ze začátku to šlo. Pak ale přišla puberta a nakonec se to celé nějak pokazilo,“ vypráví.

Role macechy má podle ní spoustu proměnných. Jednou z těch naprosto zásadních je vztah mezi partnery, důvod, kvůli kterým nová rodina vůbec vznikla. Když ten nefunguje, odráží se to v atmosféře celé rodiny i vztazích mezi jejími členy.

Vztah ve třech

Jedním z úskalí vztahů s partnerem- -rodičem je, že v něm člověk nežije sám. Kromě dítěte z předchozího vztahu se v něm objevuje také druhý rodič – partnerův ex. V lepším případě se v domácnosti zjevuje jen nepřímo ve vypravování dětí, v tom horším může třeba dělat problémy s předáváním dítěte nebo ho různě ponoukat. S tím má zkušenosti ‚bonusová máma‘ Lucie.

„Ze začátku mě nevlastní děti doslova zbožňovaly, protože jsme spolu všichni včetně mě a jejich matky vycházeli. Katastrofa nastala, když vážně onemocněla. Protože já s dětmi pekla vánoční cukroví, chodila sáňkovat, a ona byla ráda, že jim zvládla přečíst minutovou pohádku na dobrou noc,“ líčí matka dvou nevlastních a dvou vlastních dětí. Krize se prohlubovala, až maminka hochům zakázala o Lucii doma hovořit, její jméno se stalo tabu.

„Děti to velmi rozhodilo a nerozuměly, co se děje. A protože každé dítě je přirozeně loajální k matce, vážně se tím narušil jejich vztah ke mně. Nejstarší chlapec se i teď, po čtyřech letech, bojí mě obejmout, aby se to náhodou nedozvěděla maminka.“

Psychoterapeutka Vlášková radí dát si na vztahu s expartnerem skutečně záležet. Právě ten určuje pocit bezpečí a spokojenosti dětí v nových rodinách. A pokud nefunguje vstřícnost, je třeba vymezit pevné hranice (‚Jasně že se o děti postaráme, když máš na večer program, ale musíš nám to říct týden dopředu, ano?‘). „O tom, kudy ty hranice povedou, by se měli noví partneři domlouvat společně. Když se expartneři budou domlouvat sami, bude si nový partner připadat odstrčený a nerespektovaný,“ varuje psycholožka. Kamila Petrovská, která se díky Třetímu rodiči seznámila s desítkami příběhů komponovaných rodin, varuje: Nevyjasněné vztahy s expartnery i bonusovými dětmi mohou být tak vysilující zkouškou vztahu, že ho můžou i ‚zabít‘ a dojde k rozchodu.

Zdroje: