Díl 1: Moje cesta k chladu Wim Hofova metoda je víc než pouhé otužování.

Když jsem se před čtyřmi a půl lety k té metodě dostala, tak jsem byla ve stavu, kdy jsem neměla chuť ani motivaci se ji učit, do jisté míry jsem se jí i bála a cítila jsem se na ni nepřipravená. Měla jsem takový ten klasický předsudek, že na to nemám genetické predispozice, pracovat nějak s chladem. Trápila mě celková zimomřivost. Já jsem měla vždy ráda zimu, více než léto, ale permanentně mi byla zima. Takže dvoje ponožky, nejteplejší bundy, boty, největší možná výzbroj proti chladu. A i tak mi byla zima, prochladla jsem, bývala jsem nemocná. Na svůj první kurz jsem se úplně netěšila. Měla jsem pocit, že to asi nebude fungovat. Vyrážet klín klínem. Ale vzhledem k tomu, že jsem na něj byla vyslaná jako na pracovní cestu, tak jsem neměla úplně na vybranou. Mým úkolem na prvním kurzu bylo psát články, česky, slovensky a šířit je. To byl konec roku 2016, kdy Wim Hofova metoda nebyla zdaleka tak známá jako dnes. Můj tehdejší šéf, Andrej Maťko, který se účastnil kurzu přímo u Wima v Polsku, byl tou metodou nadšený a chtěl ji šířit dál. Byla jsem vyslána jako pozorovatel a nakonec se ze mě stal zcela nečekaně účastník celého výcviku a z těch článků se nakonec stala kniha, protože materiálů bylo opravdu hodně.

Wim Hof – podivín z Holandska

Wim Hof je divoká duše. A když s ním člověk vidí pár videí nebo ho vidí naživo, tak se asi ptá, jestli je takový doopravdy, nebo je to nějaká mediální tvář. Ale je takový doopravdy. Podivín, divoká duše, permanentně dětská duše. On se necítí být absolutně svázaný nějakými konvencemi, povinnostmi. Je to svobodný člověk, ke každému se chová stejně. Ať je to vystrašený člověk, který vidí poprvé v životě led a sníh a čeká ho první koupel, anebo když před ním stojí vědec z Oxfordu a chystá se dělat studii. On se chová pořád stejně divoce, uvolněně. Ta metoda je jeho životní mise a tak k tomu i přistupuje. Věnuje tomu čas, energii, úsilí, je absolutně přesvědčený o jejím fungování, jejím přínosu. Jednu věc, kterou za těch pět let, co ho vídám, začínám pozorovat, jsou první známky možná hněvu nebo frustrace, že už máme k dispozici opravdu dost medicínských studií, které potvrzují funkčnost této metody. Důkazy o tom, že když funguje na léčbu cukrovky, depresí a řady dalších nemocí, tak proč se tím lidé neléčí? Proč se to neaplikuje v centrech pro širší populaci? Je velký idealista a utopista, ale i takových lidí je tu třeba.

Wim Hofova metoda stojí na třech pilířích: chlad, dýchání a práce s myslí (se záměrem, koncentrací). A všechny tři jsou rovnocenné. Ze sociálních sítí se může dnes zdát, že Wim Hofova metoda se rovná otužování. Že je to primárně práce s chladem. Ale ten v této metodě nehraje o nic důležitější roli než dech nebo nastavení mysli. To je důležité si uvědomit. Navzdory tomu, že tam jsou nějaké společné prvky se samotným otužováním, které se v našich zeměpisných šířkách praktikuje po staletí. Není to jenom práce s chladem, to je dobré si uvědomit. A teď k té otázce, jak do toho jít, nebo nejít.

Jak začít s chladem? Poslouchejte sami sebe

Někomu bude vyhovovat vlézt v prosinci do jednostupňové vody, vysekat si díru do ledu a bude to pro něj v pořádku. Někomu bude vyhovovat začínat dva, tři, čtyři i pět týdnů s půlminutovou studenou sprchou. Ta metoda je i o vyvinutí si citlivosti na sebe samého. Poznávám své tělo, o co si řekne. Na co mi poví ne, kdy mi říká ne z lenosti, kdy ze strachu, kdy proto, že je unavené. A na všechno je potřeba myslet. Za mě je dobré na to jít krok za krokem, postupně. Velmi často se mi stává, že na jednodenní kurz přijde člověk, který si nikdy v životě nedal studenou sprchu. To byl i můj osobní případ. V životě jsem si nedala studenou ani vlažnou sprchu, nikdy jsem v přírodě nebyla ve studené vodě a začínala jsem právě dvouminutovou koupelí v jednostupňové vodě venku, když mrzlo. Když je člověk zdravý a nemá žádné vážné diagnózy, cítí se dobře, tak je jedno, zda mu je dvacet nebo šedesát, může do toho rovnou jít. Doporučujeme dvě minuty, protože nejpřínosnější fáze po zdravotní stránce je fáze adaptace v chladu. A ta probíhá mezi 20. sekundou až 2. minutou. Proto pracujeme se dvěma minutami. Proto i když praktikujete dva týdny nebo patnáct let, pokud nechcete překonávat rekordy, pro běžného praktikanta není nutné jít přes dvě minuty.

Jak začít s chladem, je subjektivní otázka toho, jak se cítím. Když se cítím mentálně a fyzicky dobře, tak mohu začít kdykoli v jakýchkoli podmínkách. Když se třeba trochu obávám, chci jít krok za krokem, tak mohu jít krok za krokem. Týden budu svou horkou denní sprchu končit půlminutovou vlažnou sprchou, pak ji posunu na studenou, pak zkusím minutu a po pár týdnech mohu zkusit dvě minuty studené sprchy. Mohu se zkusit ponořit nejdříve po kolena nebo jen ruce. Těch možností je mnoho.

Na začátku je lepší mít zkušeného průvodce

Pokud mohu vycházet ze své zkušenosti, nebýt toho, že jsem při své první koupeli měla instruktora, tak si myslím, že bych to nezvládla. Někdy stačí nějaký hlas u hlavy, který vychází z někoho jiného, který řekne: Zvládneš to. Tvoje tělo je stavěné stejně jako moje. Moje není o nic vyzbrojenější, nehledě na roky tréninku, než tvoje. Někdy opravdu stačí pohled do pokojného páru očí na plíce, které dýchají pomalu a klidně, a to stačí na to, aby i člověk, který se cítí nepřipravený, ten ponor do ledové vody zvládl. Takže pokud si někdo opravdu nevěří, necítí se na to, tak je fajn mít u sebe někoho, kdo ho tou první koupelí provede. Ale to neznamená, že to nezvládne i sám. Často stačí jedna koupel pod dozorem na to, aby to člověku dodalo sebevědomí. Protože hodně lidí si hned po dobu první koupele uvědomí, že je to sice těžké, ale není to taková katastrofa, jak si myslel. A není pravda, že jenom proto, že mi byla zima ve dvacetistupňové vodě, tak dvě minuty ve třístupňové nezvládnu. Jedna dobrá zkušenost stačí na to, aby člověk pak už věřil, že do toho může jít sám, že to zvládne.

Když se na to vysloveně necítí, třeba se regeneruje po úrazu, nemoci nebo i obyčejném nachlazení, tak bych si nejprve dala čas na doléčení a pak začala krok za krokem. V případě vážné diagnózy je vhodné konzultace s certifikovaným lektorem. Chlad je totiž stresor. Vyvíjí stresovou zátěž na tělo, která je krátkodobá, intenzivní, takže pro tělo přínosná, ale když už tělo řeší něco jiného, když stresová zátěž přichází z nějakého vážnějšího onemocnění, tak pak ještě přikládáme. Tělo ještě více zatěžujeme. Tam je důležité zvážit, v jakém jsem stavu.

Léčivé účinky chladu. Stačí 2 minuty, ne víc

Na začátku kurzu dávám účastníkům vyplnit zdravotní dotazník. Ne proto, že by to pro tolik lidí nebylo vhodné, ale proto, že je fajn tam pak trochu upravit přístup. Ať už k dýchání, nebo k chladu. Všeobecně není metoda vhodná pro lidi, kteří překonali vážné kardiovaskulární onemocnění, infarkt, mrtvici, kteří mají vážné kardio diagnózy, a také to není vhodné pro těhotné ženy. Pokud těhotná žena pracovala s chladem roky před tím, než otěhotněla, může s tím pokračovat, ale zrovna těhotenství není vhodná doba na to začínat. To jsou tři případy, kdy bych nedoporučovala do toho jít. Ani v omezené formě. Pak je mnoho diagnóz, se kterými se dá pracovat, ale metoda se musí trochu upravit.

Existuje řada nemocí, u kterých má metoda obrovský léčivý potenciál, a tudíž má smysl se do ní pustit. Patří mezi ně třeba autoimunitní onemocnění. Člověk se nemusí 100% cítit na to, aby začínal. A zrovna případy lidí, kteří jsou třeba vyčerpaní dlouhotrvajícím stresem, potřebují restart. A tím chlad často je. Stresor v podobě chladu je na chvíli vyčerpá, ale vyprázdní hlavu, zresetuje a právě to někdy člověk potřebuje. Vypnout. Doslova stlačit to tlačítko. A zapnout. Tam je důležitá dávka – jak často s chladem budeme pracovat. Když jsem vyčerpaný z něčeho jiného, tak mi to stačí jednou dvakrát týdně po dobu dvou minut. Ne víc. Nebudeme si dávat deset minut, protože po deseti minutách bude regenerace trvat celé hodiny a vyčerpá mě to. Naopak dvě minuty mě mohou nakopnout, nabudit, vyprázdnit hlavu.

Chlad nás nezabije, ale posílí. Je ale třeba naučit se ho dávkovat.

Máme, bohužel, generacemi zakódované, děděné předsudky o chladu. Že nám chlad ubližuje, že způsobuje onemocnění, nachlazení… Následkem toho, že toto posloucháme od svých rodičů, prarodičů a ti to poslouchali od svých rodičů, je přesvědčení, že se musím teple oblékat, aby mi chlad neublížil. Zato když přijdu s chladem do kontaktu, nastydnu. Tohle je za mě předsudek č. 1, který bohužel zlikvidoval přirozený kontakt člověka s chladem. To podle mě trvá 100, 120 let. Protože teplá voda je výdobytek až 20. století. A ještě na přelomu 19. a 20. století byli lidé se studenou vodou prakticky běžně v kontaktu, i se studeným vzduchem. Topilo se, ale neměli v domě celoročně 22 stupňů, nepoužívali klimatizaci, takže byli v kontaktu i s vysokými teplotami. A naše tělo v 21. století je na tom fyziologicky stejně jako u lidí, kteří neměli teplou vodu. Zvládne chlad stejně. Ale je rozmazlené teplem a teplou vodou. Takže to, co od nás potřebuje, je prostor.

Nikdy se na chlad neadaptujeme tak, že se ho budeme stranit, budeme se navlékat. Čím více se budu oblékat, tím horší bude moje tolerance chladu. Předpokládám, že se nikomu nestalo, že si dal dvoje troje ponožky a najednou už neměl problém s chladem a nebyla mu zima. Já jsem to pozorovala na sobě i svém okolí. Lidem, kterým je zima a oblékají se, stejně je zima. Naopak když si dám pár týdnů kontakt se zimou, se studeným vzduchem, studenou vodou, přestanu se nabalovat, tak si tělo zvykne, chlad přijme. To není o tom, že bych necítila zimu. Cítím, mám studenou pokožku, mám husí kůži, ale nevadí mi to. Tělo se chladu dokáže přizpůsobit, má fyziologické mechanismy, které ho zpracují. Stejně jako zpracuje vysoké teploty, když je venku 35 stupňů, stejně tak dokáže zpracovat i 5 stupňů. Musíme mu dát příležitost.

Nikdy ne víc jak 2 minuty!

Často jsme inspirováni klasickými otužilci, kteří s chladem pracují trochu jinak než my, Wimhofeři. Otužilectví jako takové je do velké míry vnímáno jako sport. A ve sportu podávám výkony, chci překonávat sebe, souseda nebo kamaráda, se kterým se chodím otužovat. A v tomto duchu se mi na kurzu objevili lidé, kteří měli tuto motivaci, viděli potenciál otužování a šli se v zimě vykoupat se skupinou otužilců. Zůstali ve vodě s nimi nějaký čas, řekněme pět minut, a vyšli z vody a následoval hodinový nekontrolovaný třes, který je tak vyčerpal, že po zbytek dne byli unavení, byla jim strašná zima a po této zkušenosti už neměli chuť jít do toho znovu.

Chlad pro mě může být přínosný po minutě, minutě a půl, dvou minutách, ale nikdy, když to dělám ze zdravotního důvodu, nikdy čas nemusím posouvat dále. Takže přístup je skutečně klíčový. Někdo si myslí, že čím více, tím lépe. Ale ono je to naopak. Čím déle v chladu jsem, tím je menší přínos, protože tím víc se prodlužuje doba regenerace a v době regenerace je moje tělo oslabené. Může se stát, že po pár týdnech takové práce s chladem se oslabí a třeba onemocní.

Ženy, dejte pozor během menstruace

Ženské tělo funguje jinak než mužské. A i když máme v ruce relativně dost studií, které hovoří o vlivu chladu na lidské tělo, tak jsou většinou dělané na mužích. A mužský hormonální systém funguje jinak než mužský. A samozřejmě cyklus to extrémně ovlivňuje. Pokud má žena zcela bezproblémovou menstruaci, nemá křeče, cítí se dobře, např. by si zacvičila nebo si šla zaběhat, tak může klidně pracovat i s chladem. Když ale má křeče, necítí se dobře, naopak zimomřivě, cítí chlad, tak bych to nedoporučovala. Často se stává, že teplota ženského těla se po dobu menstruace o jeden stupeň zdvihne. Klidně 37,1; 37,2; 37,3. Je to běžné. A v té době se naopak cítí zimomřivě a chce teplo. Tak ať si ho dopřeje, klidně na tři čtyři dny může zapomenout na chlad, studené sprchy. Chlad totiž stahuje cévy a všechny měkké tkáně. Takže když jsou křeče v podbřišku, tak chlad ještě přitáhne.