Za nejtěžší zkoušky vztahu považuji bezpochyby také první rande (rozhoduje, jestli se vůbec ještě uvidíte), společné bydlení (rozhoduje, jestli spolu přežijete) nebo setkání s rodiči (rozhoduje, jestli to spolu vůbec risknete). Pro vztah je těžké přežít i stereotyp dlouhodobého soužití, mnoho partnerů si projde těžkou zkouškou v souvislosti se svým zaměstnáním, zálibami, zlozvyky a někdy je problém přežít i to, že ten druhý dýchá (zvlášť když dýchá v noci a hlasitě). Vlastně mám dojem, že vztah je jednou velkou překážkovou dráhou, která se někdy podobá víc spartan race a někdy zase spíš srandovní opičí dráze.

Vdávala jsem se z lásky, hnacím motorem toho pro mnoho lidí „bezcenného papíru“ byl můj muž a jelikož jsme se brali jako jedni z prvních, bylo (nám) prakticky jedno, jak bude naše svatba vypadat. Tchýně nám sice nemohla ještě dlouho zapomenout, že ženich nejel v koloně svatebně zdobených aut od rodného domu, manželova babička neopomněla vytknout, že nehrála dechovka, a moje babička těžce nesla, že jsme na svatebním oznámení měli krávy (takovou tu naporcovanou na steaky a Milku), ale my jsme nemuseli řešit záludnosti typu svatební barvy, kteroužto nevěsta dokáže zcela zkazit náladu polovině svatebčanů, jelikož je to zpravidla barva, kterou nikdo běžně nenosí, ani půlnoční překvapení, originální dekorace, sweet bar ani únikovou hru a byl to prostě jeden velký mejdan.

I tak jsem poprvé měla chuť svého nastávajícího chladnokrevně zavraždit. Ačkoliv vzděláním ekonom je u nás on, nad rozpočtem jsem utahovala opasek já, zatímco můj muž zval koho znal, třeba kamarády z vysoké, které jsem nejen nikdy neviděla, ale ani jsem o nich neslyšela, a neustále rozšiřoval občerstvení i alkohol, aby náhodou nebyla nouze. Měl nakonec pravdu. Přišli ti, kdo přijít měli, a na svatbu dodnes vzpomínají. Myslím, že se ve mně tehdy budila takzvaná bridezilla a celkem chápu, co muže na svatbách děsí. Vzpomněla jsem si na to, když kamarádka nutila svého vyvoleného polepovat po večerech zavařovačky krajkou, protože: „Chceš to přece mít hezký, nebo seš takovej ignorant?!“

Příchod dětí nás překvapil jinak, než by člověk čekal. Zaprvé jsem opět zahořela touhou ho zardousit hned při výběru jmen. Já toužila po Maxovi, on mi dodnes neodpustil, že syn není Čeněk. Zásadně mě až do poslední kontrakce trápil jmény jako Bedřich, Augustýn nebo Vesmír – jeden žil tou dobou na Kladně a prý bychom mu mohli říkat Mirku. Opakovaně jsem svého muže nenáviděla ve chvílích, kdy si dál žil svým životem, zatímco moje tělo kynulo do obřích rozměrů, aby ze sebe následně vypudilo čtyřkilové Rýparče dožadující se jídla třikrát za noc až do prvních narozenin. Posílal mi fotky z cyklotripů zatímco já běhala s kočárem za dítětem, které se aktuálně učilo jezdit na kole. A hlavně v noci odmítal reagovat na pláč, protože jsem ženská a mám na tyhle věci hormony. Jak já záviděla stejnopohlavním párům! Přesto to nebylo nic proti rekonstrukci.

Že to nebude jednoduché jsem tušila, už když jsme kdysi vybírali kuchyň do jinak hotového domu, který se nám podařilo koupit v naprosté shodě. Měli jsme nákres, byli jsme zajedno v tom, kde bude lednička, kde dřez, myčka, mrazák, dokonce jsme věděli, v jakém stylu nová kuchyň bude, ale do krve jsme se pohádali u barvy. Chtěla jsem bílou v kombinaci s přírodním dřevem, můj muž se slovy, že to bude jako v nemocnici, prosazoval fialovou, modrou nebo aspoň červenou. Argumentovala jsem nadčasovostí a jednoduchostí, takže jsme nakonec měli kuchyň jasmínovou (lehce do žluta) a desku tmavou, ořechovou. No co, lepší než fialová. Když truhlář přivrtal poslední úchytku, můj muž se na kuchyň zadíval a řekl: „Hmm, bílá by byla lepší.“

Že to nebude lehké, jsem měla tušit už ve chvíli, kdy jsme tehdy ještě v bytě vyměřovali pracovní kout. Dodnes se dokážeme na život a na smrt rozhádat kvůli tomu, jestli šíři 60 cm považoval za dostatečnou on nebo já. (On, já říkala, že to je málo.)

Nicméně jsme letos oslavili deset let od svatby i kuchyni, pracovnímu koutu a třem dětem navzdory, a rozhodli jsme se si ten náš vztah opět opepřit. Zrušíme garáž a z prostoru, kam se auto dávno nevešlo, ale na skladování krámů to byl prostor až příliš luxusní, uděláme novou ložnici.

A tak tu stojíme proti sobě a úporně se nenávidíme.

„Tak já odvezu ty kola na chalupu.“

„Ježiš nech je tady, spíš mi řekni, co s tím bordelem. Kola holt budeme přemisťovat dle potřeby, chvíli to vydržíme. Koupila bych zahradní skříň.“

„Co do ní chceš dávat?“

„Květníky, nářadí, takový ty věci, co se doteď válely všude.“

„Hlavně nic nevybírej sama.“

„Co tahle?“

„Je malá, tam se nic nevejde. Ale ty kola bych odvezl.“

„Panebože neřeš ty kola! Kam dáme všechno tohle, co se bude určitě jednou hodit.“

„Tak to jsou tvoje věci!“ (ukazuje na židli, kterou jsem chtěla natřít, a obraz, co jsem chtěla nově zarámovat na chalupu, zatímco garáž přetéká kanystry, plechovkami, oleji, zbytky dřev, krabicemi, cyklistickými potřebami i solární sprchou, kterou už třetí rok máme bezpečně nenamontovanou, opřenou o zeď v garáži)

Pohádáme se tak, že se soused jde nenápadně podívat, jestli nemá volat záchranku.

Nemá. Ale já jsem zralá na Bohnice.

V záchvatu vzteku část obsahu garáže s nálepkou „mohlo by se hodit“ vyhodím, část s nálepkou „věci na zahradu“ nanosím do skleníku. Několik let nehrané golfové hole opět vyvleču na půdu. Zásobu zavařenin, o kterých jsme ani nevěděli, že je máme, vyložím v kuchyni, abychom měli o co zakopávat. Zbývá nářadí, barvy, prkna, sedačka z auta a regály. Můj muž sází česnek, protože to je volání přírody, tomu já nerozumím. Mám chuť mu česnek nacpat do všech tělních otvorů.

Za tmy ho zahlédnu demonstrativně přerovnávat kola a cpát solární sprchu do skleníku.

„Ten zbytek, to se přendá na druhou stranu, než se bude něco dělat.“

Načež tedy po příjezdu řemeslníků vyklízíme v pracovní době autosedačku, regály, nářadí, barvy a spol., protože ty nikdo neustále přesouvat nebude.

Dá se tohle vydržet?

Netuším.

Co už vím, tak že náš původní odhad trvání stavebních prací na týden či dva je už dávno v prachu. Dveře dorazí po Novém roce a podlaha, která měla být otázkou jednoho odpoledne, bude schnout dva měsíce.

Přemýšlím, jestli do ní rovnou nemám zabetonovat svého muže.

Jedno vím jistě – jestli tohle přežijeme, tak už snad všechno…

Zdroj:

autorský článek