Po večírku se jejich život vrátil do starých kolejí. Přepinkly si přes telefon pár esemesek s návrhy možných termínů, kdy se sejít, ale pokaždé jim do toho něco vlezlo. Shodou okolností se nakonec potkaly na jedné výstavě. Náhody využily a po výstavě zašly do příjemné restaurace, kde si daly tak dlouho slibovaný pozdní oběd. Kláře přišlo, že jsou úplně z jiného těsta, ale snažila se udržet plynulou konverzaci. Adriana po chvíli působila jako hrouda hlíny. Svěřila se Kláře, že na tom bujarém večírku, kde se potkaly poprvé, si připadala nesvá. U barového stolku prý postávalo příliš úspěšných a schopných žen. V jejich hovorech se ztrácela. Dostihly jí pocity méněcennosti.

Klára se ji snažila rozveselit a dodat sebevědomí. Po společném obědě se rozloučily a opět se neviděly několik měsíců. Občas jedna o druhé něco zaslechla z povídání někoho jiného. Pak se stalo něco nečekaného. Klára se přimotala do vážné hromadné autonehody na dálnici, po které zasahovali hasiči, několik sanitek a vrtulník. Převezli ji do nemocnice. Byla ve velmi vážném stavu. Několik dní ji udržovali v umělém spánku a po probuzení strávila v nemocnici ještě pár dlouhých týdnů. Tato událost jí převrátila život naruby. Jakmile se to dozvěděla Adriana, začala se o ni intenzivně zajímat. Denně jí psala esemesky a povzbudivé vzkazy. Klára byla v pracovní neschopnosti více jak půl roku. Přišla o práci, ale byla silná, statečná a brzy se postavila na vlastní nohy. Celou tuto zkušenost vzala jako příležitost dělat ve svém životě několik změn. Brzy si našla práci novou a daleko lepší. Vplula do prima kolektivu, kterému šéfovala a cítila se spokojená. Po zdravotní stránce to bylo horší. První rok byl perný, trochu ji to dobíhalo i psychicky, ale měla Adrianu, která jí vždy dodala tolik pozitivní energie, nešetřila virtuálním objetím, obdivem a chválou: „Jsi bojovnice. Neskutečně si tě vážím. Nikdo by to nezvládl lépe. Jsi hrdinka! A navíc inspirativní a nádherná žena.“

Nevídaly se sice osobně tak často, ale každodenní kontakt po telefonu byl samozřejmostí. Adriana někdy psala i velmi pozdě večer. Klára se pousmála nad tím, že za to může určitě nejedna decka vína, kterou si její nejlepší kamarádka asi za odměnu po náročném dni nalila. Věděla o ní, že žije sama. Sem tam si Adriana postěžovala, že všechny její vztahy s muži měly jepičí život.

Klára měla skvělou práci, dobrý plat, věrného a milého přítele. Po dvou letech od autonehody otěhotněla a těšila se s partnerem na miminko. Díky jednomu úspěšnému pracovnímu projektu ji dokonce pozvali do úspěšného televizního pořadu. Poskytla i další rozhovory. Svůj příběh sepsala do knihy. Ta se stala bestsellerem.
Adriana nad jejími úspěchy zpočátku tleskala. Klářin telefon zahrnovala mraky zpráv, které byly de facto stále dokola. Někdy už to Kláře přišlo až vlezlé a intenzivní komunikace jí nabourávala možnost soustředit se v práci. Adriana byla neúnavná.

Postupem času Klára pochopila, že její telefon nebyl jediný, který se plnil povzbudivými zprávami. Klára přišla na to, že Adriana měla potřebu neustále někoho zachraňovat nebo mu dělat medvědí službu. Čím více lidí mohla zachraňovat, tím lépe jí bylo. Vyplňovala tím svoji osamocenost a sytila se pocitem, že je užitečná.
Klára porodila krásnou holčičku. Už během těhotenství se s Adrianou ladily na nějaké setkání, ale neúspěšně. Ani po porodu se prakticky nevídaly. Sem tam si vyměnily nějakou tu esemesku.

Zdálo se, že jejich přátelství ochabuje. Zato Klářin život byl intenzivní: napsala další knihu a ta se opět vyšvihla do světa bestsellerů. Měla kolem toho tolik aktivit, povinností. Byly to nové výzvy, potkávala nové lidi a nové přátele. Adriana na ni nikdy neměla čas, vždy se vymluvila na spoustu práce, přitom ještě týž den umístila na svoje sociální sítě foto z večeře s jinými ženami. Klára na ni trochu zažárlila, ale spíše měla v hlavě zmatek. „Tak na ostatní čas má a na mne ne? Co dělám špatně?“ říkala si pro sebe.

Postupem času začala žárlit jedna na druhou. Klára Adrianu neustále někam zvala, ale ta odmítala. Jejich komunikace prakticky utichla, bylo to takové suché. Pak se zase Adriana nečekaně ozvala, většinou pozdě večer. Zahrnula Kláru nejdříve milými slovy. Ale pointa na sebe nenechala dlouho čekat.
„Mrzí mne, že jsme ani neoslavily tvoje narozeniny,“ napsala Adriana.
Klára notnou chvíli koukala na displej telefonu. Nechápala ten obrat v jejím chování. Proč jí vyčítá to, že neuspořádala velkou oslavu? To přeci není občanská povinnost, konejšila sama sebe. A kolikrát ji někam zvala a ona nechtěla?

Byla už z toho jejich podivného přátelství otrávená. Začalo se totiž ubírat nežádoucím směrem. Místo povzbudivých SMS začala Klára dostávat převážně vyčítavé. Snažila se tomu bránit, ale podle Adriany se jen urážela.

Jejich dříve přátelská a milá konverzace se přehoupla do absurdní smršti výčitek, které už byly oboustranné. Začalo se to stupňovat. Byla to Klára, která udělala pomyslný první krok. Adriana se totiž v jedné SMS dotkla už velmi citlivého místa a tím pomyslný pohár přetekl. Do telefonu jí přistály ještě další čtyři esemesky. Klára je bez váhání smazala. Chodila bytem jako tygr v kleci a měla rudo před očima. Snažila se vše vydýchat a nereagovat na to v takovém afektu.
Druhý den Adrianě odepsala, že se jejich cesty budou muset rozejít. Odpověď jí přišla do vteřiny. Zahlédla jen první větu vzkazu, ze které usoudila, že bude nejlepší celou zprávu rovnou smazat. „Nemusím číst všechno, už toho bylo až dost,“ řekla si pro sebe.

Pak se dostavily mírné výčitky svědomí a dokonce i pocity viny. Ty se mísily s pocitem úlevy, který ale nepřicházel tak rychle, jak by si přála. Po týdnu či dvou cítila, že se rozhodla správně. Klidně mohla toto rozhodnutí udělat už daleko dříve, ale nenašla k tomu sílu. Vždy si našla nějakou výmluvu – např. tu, že Adriana žije sama a má to těžké, věděla o jejím složitém vztahu s mámou. Neuměla si přiznat, že její dříve nejlepší kamarádka měla ráda zejména lidi, kteří byli v ohrožení, a mohla je zachraňovat. Jakmile se někomu z dotyčných začalo hodně dařit a začali být příliš nezávislí, přestalo být přátelství rovnocenné a už od počátku de facto odsouzené k zániku.

Vysvětlivky:

„Občas začne i vyrovnaný vztah mezi kamarádkami skřípat, když se jedné začne dařit více. Jde-li o skutečné přátelství, každý úspěch toho druhého těší a každá radost je sdílená. Kamarádky by měly být rovnocenné. Nejde, aby jedna táhla za mnohem kratší a druhá za delší provaz. Je důležité, aby si vzájemně sdělovaly nejen radosti, ale i své nejistoty. Byly k sobě upřímné. Protože z neupřímnosti a špatné komunikace vznikají konflikty, které dávají prostor k interpretaci. Každá si své myšlenky zpracovává po svém, a už to zavání paranoií,“ říká psychoterapeutka Natálie Schwab Figusch.
Zvažte, zda má cenu vztah, který se posunul nežádoucím směrem, dál udržovat. I když je rozloučení těžké. Kamarádství a přátelství je dobrovolné.

A proč jsou některé ženy nejhoršími nepřáteli jiných žen? Jak to mají muži?

Muži využívali už od pradávna k ovládání a moci fyzickou sílu. Ženskou zbraní jsou emoce, protože byly vždycky tělesně slabší. Možná proto taky občas s vychytralou lehkostí útočí na oslabené. A koho je nejjednodušší si vybrat? Přece ty, kteří jsou nám nejbližší. Tyto jevy tedy nenastávají jen mezi kamarádkami, ale i třeba mezi dcerou a matkou, mezi sestrami, mezi kolegyněmi, nadřízenou či podřízenou…
„Ale samozřejmě jsou i ženy, mezi kterými existuje cosi jako spojenectví nebo ženská síla, díky níž táhnou za jeden provaz, bourají stereotypy, hrdě hájí ženskost a pomáhají si. Záleží na tom, v jakém táboře chcete být a zdali si samy sebe vážíte natolik, že se rozhodnete být fér a šťastné,“ dodává psychoterapeutka.

Zdroj:
https://www.facebook.com/schillerovablog/