Toxické vztahy: ŽENA ZA MASKOU

Toxické vztahy: ŽENA ZA MASKOU
Deprese a úzkosti provázely Bohdanu již v dospívání. Nikdy je aktivně neřešila, většinou se je snažila přežít. Přeci jen, jak přišly, tak odešly. Ale dělaly jí starosti. Navíc si byla vždy ve všem tak nejistá. Její rodiče nikdy nic neocenili, pořád na ní hledali chyby. Trpěla nízkým sebevědomím a mindráky. Netušila, že prožívá deprese. Cítila se pod psa a neuměla to pojmenovat. Spíše vše přičítala tomu, že je divná. Dospívala s pocitem, že musí někde zapadnout. Ze strachu, že se jí to nepodaří, se rozhodla upevnit si svoji pozici u vrstevníků tím, že byla extrovertní a vůdčí typ. Hlasitě se smála a ráda se do svých kamarádů strefovala nejapnými žertíky, a to vše jen proto, aby odvedla pozornost od sebe. Prováděla šílené věci, až se ostatním tajil dech. Často střídala chlapce, protože jí to dodávalo pocitu, že je žádaná.

Trochu zbrzdila až po třicítce. V zaměstnání potkala muže, se kterým přišla do jiného stavu. Ale už během těhotenství poznala, že partner není takový, jak by si představovala. Trochu pil, pod vlivem býval agresivní. Pak se omlouval a neustále něco sliboval. A navíc – otáčel se za každou sukní. Bohdana byla na dceru často sama, unavená, podrážděná. Deprese na sebe nenechaly dlouho čekat. Byla schopná zaopatřit základní potřeby dítěte, ale péči o sebe sotva zvládala. Když se její stavy trochu zlepšily, rozhodla se vrátit do zaměstnání. Tam vydržela dva týdny a deprese udeřily tak silně, že si musela v práci domluvit individuální režim a pracovala z domova. Trvalo jí bezmála rok, než byla schopna se do práce fyzicky vrátit. S partnerem se v mezidobí rozešla a i přes mnoho hádek a třenic se nedovedli dohodnout na spravedlivé střídavé péči. Dcera bývala spíše u ní. Pracovní tempo bylo divoké a dcerka si vyžadovala pozornost.

Pak přišla nabídka na manažerskou pozici.

Nechtěla ji vzít, neboť si byla nejistá a nevěřila si. Přesvědčila ji ale výše platu, která jí jako samoživitelce přišla vhod. Nechtěla mít podřízené, odpovědnost apod., ale nabídku přijala. Podřízeným oznámila, že nic řídit nebude a že jejich práci nechá na nich. Myslela si, že si je tím získá, ale ve skutečnosti to byla hned první medvědí služba, kterou mohla svému týmu nabídnout.

Její nálady se střídaly jako na běžícím pásu. Snažila se je maskovat a nedávat najevo. Když už to nešlo skrýt, předstírala, že má schůzku, a schovala se v nějaké zasedačce, kde plakala. Anebo se šla projít, ale z procházky byly najednou dvě hodiny. Podřízení ji marně naháněli. Nikdo neplnil zadané termíny, Bohdana nad tím jen mávala rukou, že to nevadí. V týmu se začala mezi lidmi šířit toxická atmosféra. Nikdy nevěděli, čeho se od Bohdany dočkají. Byly dny, kdy byla extrovertní, upovídaná, manická. Pracovala až šestnáct hodin denně, dobrovolně na sebe přebírala úkoly svých podřízených, kteří o tom často ani nevěděli. Chtěla si některé věci raději udělat sama, jen aby to s nimi nemusela probírat nebo se s nimi dokonce konfrontovat. Vlastně se bála, že by se mohli urazit, kdyby po nich chtěla něco navíc.

Dostávala sama sebe pod tlak, přitom to často tvrdila svým lidem. Zrcadlila si v nich své problémy, ale nedovedla si to připustit. Netušila, co je zač, hledala vlastní identitu, přitom s oblibou ostatním vysvětlovala, kdo jsou oni, jak by se měli cítit a co by si dokonce měli myslet. Když zadávala svým podřízeným úkoly, nedávalo její vyjadřování hlavu ani patu, její projev byl nesrozumitelný. Občas mluvila překotně. Často se hůře soustředila a stále odbíhala z kanceláře pryč. 

Pak přišly dny, kdy hýřila přehnaným sebevědomím a překypovala žoviálností. Vyprávěla různé vtipy, často s vulgárním nebo sexuálním podtextem i ve společensky nepřijatelných situacích. Byla nezadaná a hodně volného času trávila na internetových seznamkách. Žila zhýralý život a všichni, včetně jí samé, se nestačili divit, protože pohledem mravného člena občanské společnosti byla Bohdana prostě utržená ze řetězu. Ráda se před kolegyněmi chlubila novými vztahy a nešetřila detaily předchozí noci. Svůj kolektiv uváděla do rozpaků.

Během vánočního večírku spadla klec.

Bohdana byla rozjetá. Už cestou do restaurace v metru hladila neznámé psy, a to i přes varování majitelů, že by ji mohli pokousat. Toho večera postrádala jakékoli sociální zábrany, což dávala najevo neadekvátním až riskantním chováním. Jednala rychle. Každý okamžitý nápad ihned realizovala. Ať už to byla snaha pomáhat číšníkovi, přičemž ohrozila nejenom jeho, ale i sebe, když mu z ruky chtěla vzít talíře plné vařící polívky, aby mu pomohla obsloužit jeden stůl. O hodinu později se ocitla na stole, na kterém všichni dojídali. Vytrhávala lidem půllitry piva z rukou a polévala je. Nedala se zastavit. Majitel restaurace přivolal policii. Bohdana se bránila a vulgárně je urážela. Byla převezena do psychiatrické léčebny na oddělení akutní péče. Na příjmu vše popřela, odmítala být hospitalizována, chtěla odejít domů s tím, že jí nic není a jen se ji tam snaží držet násilím. Nakonec se ji podařilo zpacifikovat. Druhý den se na oddělení probudila celá zmatená a plačtivá.

Po několika kontrolách a vyšetřeních jí byla diagnostikována bipolární porucha.

Odmítala tento fakt přijmout a drze se na lékaře obořila s tím, že jí do papíru může napsat, co se mu zachce, a ona s tím nic neudělá. „Chcete tu ze mě udělat blázna!“ vykřikovala. Dlouhé dny s lékaři bojovala a stavěla se do opozice. Odmítala brát léky, odmítala dodržovat režim léčebny. Stále se ujišťovala, že ji tam nemohou držet navěky. Až po necelém měsíci pochopila, že kdyby se její diagnóza rozpoznala dříve, nemusela by dojít až do této fáze. Začala spolupracovat a konečně se dostala z přísného režimu do volnějšího a účastnila se skupinových terapií.

Nakonec v léčebně dobrovolně setrvala více jak dva měsíce. Byla úspěšně zaléčena a propuštěna do ambulantní péče. Po návratu do běžného života se rozhodla řadu věcí přehodnotit. Rozvázala pracovní poměr dohodou a rozhodla se přejít jinam. Prospěla jí nejenom změna prostředí, ale hlavně pravidelná medikace.

 

 

Tento článek vznikl ve spolupráci s MUDr. Radkinem Honzákem, který k příběhu uvádí:

Příběh zde uvedený není ojedinělý, protože tato porucha – ač není tak vzácná – je málokdy hned rozpoznána. Pacientky a pacienti jsou v epizodách deprese napomínáni, aby se „sebrali“, měli víc vůle a tak jako u čisté deprese proběhnou první dvě epizody velmi často nepoznány.

Podobně je tomu i s mánií, zejména jedná-li se o mladší lidi nebo osoby funkčně zařazené do vedoucích pozic, kde v obojím případě je jejich jednání hodnoceno buď jako klackovitost, nebo jako projevy mocenské arogance.

Přijetí diagnózy je pro ně velký problém, zejména když v manických fázích se cítí velmi dobře, výkonně a „moře jim je po kolena“. Přestože někdy jde o opakované epizody se sociálními, hmotnými i osobními maléry, věří, že to ustojí vlastními silami a že léčení nepotřebují. Přitom stabilizéry nálady, které se v tomto případě používají, neovlivňují nijak zvlášť běžné tempo ani nezpůsobují ospalost. Ale přijetí role nemocného, zejména v psychiatrické péči, je často obtížné, protože bývá spojeno se stigmatizací.

MUDr. Radkin Honzák je český psychiatr. Specializuje se na psychoterapii a je zastáncem psychosomatického (biopsychosociálního) přístupu.

Narodil se v roce 1939. Na Fakultě všeobecného lékařství UK v Praze promoval roku 1962. Pracoval jako sekundární lékař v psychiatrické léčebně Kosmonosy; od roku 1966 byl konziliárním psychiatrem nejprve v Ústavu pro výzkum výživy (gastroenterologická problematika, výzkum spánku, výzkum stresu), po sloučení výzkumných ústavů v IKEM (pacienti s nezvratným selháním ledvin, transplantační program). V současnosti pracuje jako ambulantní psychiatr v IKEM a REMEDIS, stále působí v IPVZ a jeho největším potěšením je U3V.

ZAVŘÍT REKLAMU
Ikona
Ale ne! Používáte zastaralou verzi prohlížeče, kterou náš videoportál Kondice nepodporuje!
Pro sledování cvičebních videí, poslouchání meditací a čtení nejnovějších článků, receptů i speciálů Kondice si prosím aktualizujte svůj prohlížeč.