Druhého dne přišla šéfová za doprovodu dvou mužů. Jedním z nich byl nejvýše postavený ředitel a tím druhým byl neznámý muž. Zaměstnanci se měli shromáždit a vyslechnout si důležité oznámení. Daniele se málem podlomila kolena úlevou, když uslyšela, že její šéfová byla odvolána z funkce a nahradit ji měl ten sympatický muž, který se mile usmíval na všechny okolo.
Celým patrem, ve kterém pracovala, se pak rozjely chodbové drby a konspirační teorie. Daniela si byla jistá, že bude první, kdo dostane padáka, protože ředitelé si většinou své asistentky převedou ze svého předešlého působiště, nebo si najdou takovou, která je jim sympatická. A tak si vůbec nebyla jistá, zdali mu sympatická bude a on ji nepropustí. „Neboj, tebe si nechá, ty jsi vycepovaná, vycvičená, to by byl hlupák, kdyby tě nechal jít,“ dodávali jí slova podpory kolegové. „Určitě se ti blýská na nové časy, už si to zasloužíš,“ dodal někdo jiný.
Nový šéf se jmenoval Jan a na první dojem působil jako „pan Dokonalý“. Danielu za asistentku rozhodně chtěl. „Jste nejenom sympatická, ale mám na vás skvělé reference, takže pokud pro mne chcete pracovat i vy, tak budu rád, když se dohodneme.“ Potěšilo ji to. Nepřijde o práci a ještě bude mít možnost pracovat s tak okouzlujícím člověkem. První týdny byly plné respektu a pokory. Jan získával od Daniely cenné informace, rychle se učil a orientoval v početném kolektivu. Občas jí přinesl i snídani. Měla pocit, že jsou parťáci, a cítila rovnocennost.
Jan se stal oblíbencem celého kolektivu a Daniela o něm šířila dobrou pověst. Jeho kariéra byla nastartovaná, Jan se velmi dobře včlenil do kolektivu, byl sympatický a společenský. Ale jen do té doby, než mu někdo šlápl na kuří oko.

Daniela si brzy začala všímat prvních změn

Pan Dokonalý začal být neempatický a někdy bezohledný. Začal s ní manipulovat a nutil ji dělat věci, které jí byly proti srsti, třeba aby byla na své kolegy zlá. On se s nikým konfrontovat nechtěl. Vysílal právě ji. Když se vzpouzela, maximalizoval svoji moc, nejednou překročil hranice. Začal ji zneužívat k různým nepříjemným záležitostem, do kterých se jemu osobně nechtělo. Byla hromosvodem pro jeho vztek. Jeho dřívější pokora už byla utopií. Když nekřičel, tak ji dovedl i několik dní ignorovat. Pozornost, kterou jí dříve prokazoval, byla v záporných hodnotách. Někdy jí psal i pozdě v noci, a pokud nezareagovala, bylo zle.
Týdny a měsíce plynuly. Jan měl i světlé chvilky. Byl bystrý, chytrý, uměl strategicky uvažovat, a když došlo na krizovou komunikaci, působil jako ryba ve vodě. Nic ho nikdy nezastavilo, do všeho šel bez obav. Ničeho a nikoho se nebál. Byly dny, kdy byl i hodný, milý, dokonce Daniele mnohokrát lidsky pomohl. Vždy doufala, aby to už tak zůstalo. Ale stačilo, aby někdo z týmu udělal chybu, nebo přišel pozdě na poradu, a už byl opět oheň na střeše. Více si dovoloval na ženy. Uměl je často rozplakat a uvést do úzkých. „Mě vůbec nezajímá to, že jste musela dát dítě do školky, tak ho dejte příště do děcáku,“ křičel. Nesnášel, když před ním brečely. Raději odcházel pryč. Bylo zjevné, že se v jeho obličeji nezrcadlí pocity empatie, ale jen udivení. Nikdy nedovedl pochopit, proč mu lidé nerozumějí a proč mu vůbec vzdorují.

Podařilo se mu ale úspěšně zreorganizovat tým

Sklízel za to pochvalná slova u nejvyššího vedení, což ho motivovalo více a více. Miloval adrenalin a to, že jeho podřízení museli být neustále ve střehu. Jakmile někoho přistihl vícekrát i jen při zdánlivém prohřešku, tak ho z týmu doslova vyštípal. Často k tomu používal psychický nátlak, který zesiloval do té míry, že dotyčný nakonec firmu opustil dobrovolně.
Miloval to, když mohl pracovat s velkým množstvím peněz. Bazíroval na tom, aby každý rozpočet seděl do koruny. Vyžadoval transparentnost. Daniela z něj byla po prvním roce už naprosto zoufalá. Měla z něj často strach, ale Jan jejím signálům strachu nedovedl porozumět. Nechápal, o co jí jde. „Koukejte už radši něco dělat!“ opakoval jí pořád dokola a ona zase nechápala, co tím myslí on, protože pro něj fungovala sedm dní v týdnu. Bála se jakékoli slovní konfrontace s ním. Vždycky totiž vyhrál. Neušlo jí, jak Jan bez mrknutí oka umí lidem lhát. Zaměřoval se jen na sebe. Zneužíval více a více lidí z týmu, podváděl a vinu vždy přenášel na ostatní, zejména na Danielu, kterou měl nejblíž. Když si někdo chtěl na jeho chování postěžovat, nechal ho doslova „zlikvidovat“. Některé lidi si proklepával hodně dlouho, aby se ujistil, že jsou spojenci, kteří nikdy nevyzradí, že dává zakázky svým známým a přátelům. Cítil se neohrožený a byl už natolik otrkaný, že si z firmy udělal prakticky svou rodinnou. Ostatním kázal vodu, přitom sám pil víno.
Začal se zbavovat schopných lidí. Měl pocit, že mu přerůstají přes hlavu a příliš mu vidí do karet. Nahrazoval je lidmi, kteří byli jen loutkami a patolízaly a kteří ho bezmezně poslouchali. Měli pocit, že jeho moc je jen ochrání. A on moc skutečně měl. Měl všechno a něco navíc.


„Na každého si povedete složku. Chci mít o každém přehled,“ byla věta, která Danielu jednoho pondělního rána zatlačila do židle. Suše polkla. Toto bylo to nejhorší, co po ní kdy chtěl. Odmítala být jeho věrnou Matou Hari.


Cítila, že musí utéct, nebo ji úplně psychicky zničí

Když mu oznámila, že z firmy chce odejít, označil ji za zrádkyni. I přesto, že pro něj dlouhé měsíce kvalitně pracovala, najednou obrátil a nechal jí ihned zablokovat přístup do všech systémů. Naprosto ji odřízl a nařídil personálnímu oddělení, aby vše zařídilo tak, že se do firmy již nevrátí. Vlastně na tom nakonec vydělala: běžela jí výpovědní lhůta, ale pro tzv. překážky v práci již do kanceláře nesměla. Měla tak dostatek času na to, aby si našla nové zaměstnání, a přitom jí chodil plný plat.
Chvilku jí trvalo, než se ze zážitků oklepala. Na druhou stranu pochopila, pro jaké typy lidí už pracovat nesmí. Od té doby je velmi obezřetná a nedá na první dojem.

K tomuto článku nám odpověděl pár otázek přední český psychiatr MUDr. Radkin Honzák:

Kdo je označován za psychopata?

Existuje asi jedno procento našich bližních, kteří neprožívají strach, protože funkční spojení mezi primárním centrem a centrem uvědomění jim chybí. Badatelé, kteří se lidmi s touto odchylkou zabývají, by pro ně rádi vyčlenili pojem psychopat, který je z odborného hlediska neobsazený, protože do posledního psychiatrického diagnostického systému nebyl zařazen a vesměs byl nahrazen termínem porucha osobnosti.

Absence strachu z nich dělá zcela jiná stvoření, než je standardní člověk. Je to především roboticky dokonalý výkon, neboť není rušen projevy strachu a úzkosti (chvění, pocení, obava ze selhání), dále impulzivita, protože žádné rozhodnutí není brzděno obavami z možných následků. Kromě toho tyto osoby postrádají empatii, která vzniká na základě poznání vlastních emocí. Pokud je mi strach emocí neznámou, nerozumím mu ani u druhé osoby, nevím, co prožívá, je pro mě nepochopitelné, čeho a proč se bojí a proč jedná tak, jak jedná.

Na základě uvedených charakteristik se pak psychopat jeví jako člověk charismatický, na první setkání velmi sympatický, sebevědomý, přesvědčivý natolik, že snadno přesvědčí ostatní, vizionářský, schopný riskovat, orientovaný na činy a bez problémů činící i těžká rozhodnutí. S touto výbavou snadno – víceméně automaticky – dosahuje vedoucí role ve všech oblastech.

Jak byste definoval v článku Jana: jedná se o zjevného disociála?

To je člověk, který se psychiatrické klasifikaci a tím také diagnóze vymkne a chová se opravdu asociálně. A to je vše, co o něm lze říci z odborného hlediska.

Spousta lidí se domnívá, že psychopat umí být jen zlý. Ale nemusí to být špatný člověk, je to tak?

Oxfordský psycholog Kevin Dutton mluví o „dobrých psychopatech“, německá škola rozeznává benigní a maligní formu. Mezi těmi dobrými jsou záchranáři, hasiči, neurochirurgové a dokonce někteří světci.

Velké korporace takové typy vůdčích osobností přímo loví – je to patrné z popisu pracovní pozice. Jaká je šance, že ve velké firmě na psychopata narazíme?

Skutečně velká, protože to je místo na vedoucí pozici v takové firmě.

Kdo může s psychopatem vycházet dlouhodobě?

Nikdo.

Jaký signál by nás měl jako první upozornit, že by bylo nejlépe z takového zaměstnání odejít než pracovat pod psychopatem?

Postupná změna přístupu, manipulace, nastrkování za sebe, agresivní tlaky.

MUDr. Radkin Honzák je český psychiatr.
Specializuje se na psychoterapii a je zastáncem psychosomatického (biopsychosociálního) přístupu.

Narodil se v roce 1939. Na Fakultě všeobecného lékařství UK v Praze promoval roku 1962. Pracoval jako sekundární lékař v psychiatrické léčebně Kosmonosy; od roku 1966 byl konziliárním psychiatrem nejprve v Ústavu pro výzkum výživy lidu (gastroenterologická problematika, výzkum spánku, výzkum stresu), po sloučení výzkumných ústavů v IKEM (pacienti s nezvratným selháním ledvin, transplantační program). V současnosti pracuje jako ambulantní psychiatr v IKEM a Remedis, stále působí v Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví. Jeho největším potěšením je práce pro univerzitu třetího věku.