„Konečně budu mít kolegyně,“ zaradovala se Soňa pro sebe. V předchozím zaměstnání byla na vše sama, každý den. „Budu mít čas si dojít na záchod a možná i na rychlý oběd, naprostý luxus,“ vysvětlovala kamarádce do telefonu.

Další den nastoupila. Byla natěšená a tak trochu v ní převládal pocit, že vyhrála v loterii, protože tohle byla prostě práce snů. Prestižní natolik, že v životopise bude mít své čestné místo už navždy. Soni se ujala vedoucí prodejny a představila ji čtyřem kolegyním. Jedna z nich ji okamžitě zaujala svým chováním. Jmenovala se Hana.

Byla taková rozmáchlá, upovídaná a poněkud vlezlá. Servilně se omlouvala šéfové, že přišla výjimečně pozdě a zvláštně se u toho usmívala.

„Holky, musíte mi pochválit moje boty, koukněte,“ řekla Hanka, „no nejsou parádní?“ A nastavovala své nožky na odiv a od každé si vyžádala nějakou odpověď. „A cítíte ten parfém?“ pokračovala Hanka a zalovila v kabelce. „Já sice nejsem žádná chudinka, abych si musela kupovat parfémy ve slevě, ale tenhle je prostě nádhernej. Na, přivoň si,“ nabídla Soně.

„Jo, hezkej,“ pípla Soňa a raději se stáhla. Dala přednost nabídce kávy, která byla k dispozici všem zaměstnancům. Byla ráda, že si ji k sobě přivolala vedoucí a v rychlosti ji ještě před otevíračkou zasvětila do toho, kde co najde. I tak Soně periferním viděním neušlo, kterak Hanka předvádí cvik asi zatím nejtěžší, který na aerobiku dělaly.

„Hanko, nehluč tu prosím tě a připrav si všechno, co máš. Před prodejnou už postávají první zákaznice, tady nejsi na aerobiku,“ řekla jí naštvaně vedoucí.

Vypadalo to na pořádný šrumec. A taky že ano. Objednávky se jen hrnuly. Soňa vázala jednu kytici za druhou, vybírala se zákaznicemi i různé doplňky a přitom po oku pozorovala kolegyně, aby od nich třeba i něco okoukala, co ještě neumí. Neušlo jí, že Hanka už asi hodinu přerovnává regál se svíčkami a u toho sem tam něco reptá: „Ach jo, kdybych to tady vedla já, tak to tu uspořádám úplně jinak. Tohle prostě nevypadá hezky. Říkám to už rok.“ Šoupala s různými předměty doleva, pak poodstoupila a několik vteřin regál vyhodnocovala. Ostatní kolegyně včetně Soni doslova kmitaly. Prodejna chvílemi připomínala včelí úl, jak to v ní hučelo. Během dne bylo potřeba přijímat nové zboží. „Hanko, jdi převzít zboží, řidič čeká vzadu už asi deset minut,“ řekla vedoucí směny. Hanku to evidentně popudilo. Aktuálně stála před jiným regálem plným různých bytových doplňků a ledabyle ho přerovnávala. „Včera jsem přebírala zboží snad čtyřikrát,“ řekla Hanka a nasadila opět ten zvláštní úsměv. Byl to její výraz nesouhlasu a odmlouvání. Vedoucí směny to přešla s tím, že jí celou žádost zopakovala ještě jednou. Hance nezbývalo než úkol splnit. Odpoledne trochu přituhlo a atmosféra v kolektivu byla taková zvláštní. Vedoucí totiž odešla domů a její roli si na sebe vzala Hanka, aniž by to ovšem byl její úkol. Na Soně bylo vidět, že se jí to nelíbí a její kolegyně byly rovněž rozčarované. Občas po sobě hodily pohledem, který jasně svědčil o tom, že Hanka je v kolektivu dost neoblíbená.

Ale Haně nic nedocházelo. Neostýchala se před kolegyněmi probírat své křivdy. Pro Soňu to začalo být únavné již první den. Její chování považovala za nevhodné, negativní a vůbec se jí to nehodilo do tak krásného prostředí. „Ta Hanka je fakt příšerná, holky,“ neudržela se Soňa, když byla Hana v nedohlednu.

„Jo, to nám povídej. Už půl roku to tady do nás hustí,“ odvětily kolegyně.

„Co tady tahle baba vůbec dělá?“ řekla si naštvaně pro sebe Soňa, protože kvůli Hance přišla o iluzi, že by tam mohla být spokojená a do práce se těšit. Hanka byla k nezastavení a své křivdy a stížnosti ze sebe jen sypala: „Jsem z vás nejzkušenější a vedoucí na mne hrne podřadné úkoly. A proč mám pořád přebírat zboží? Nastoupila jsem jako aranžérka, mám bohaté zkušenosti, dlouhou praxi a to, co se tu po mně někdy chce, to je pod moji úroveň,“ vysvětlovala přede všemi. Jiná kolegyně jí jemně naznačila, aby si tyto řeči nechala na potom. Už nejednou na Hanku upozorňovaly i zákaznice, protože se jim její chování nelíbilo.

Druhý den reptala Hanka už od rána. Vedoucí ji stopla s tím, že se jí to nelíbí. „Na co si pořád stěžuješ? Všechny tu máme hodně práce a nemáme o tom potřebu pořád mluvit. Jednou tady pracuješ, tak to respektuj a respektuj i nás. Už na tebe upozorňují i některé naše stálé zákaznice!“

„Tak ať si to zkusí tady být deset hodin na nohou,“ utrousila Hanka a její nevhodný komentář způsobil, že si ji vedoucí vzala na kobereček. Soňa koukala jako blázen. „Co si to dovoluje?“ řekla si pro sebe. Když se z nepříjemného pohovoru Hanka vrátila, měla úplně rudé tváře a bylo vidět, že je poloudušená vztekem. Vedoucí byla tentokrát na prodejně celý den, a tak měla Hana smůlu. Nemohla se hlasitě vyjadřovat a vše v sobě dusila. Aby dala alespoň nějak najevo svoji frustraci, pohybovala se tak nějak mechanicky, záměrně v pomalém tempu a působila, jako by jí umřela půlka příbuzenstva. Celou prodejnou se opět rozhostila divná atmosféra. Soně neušel minidialog jejích kolegyň o Hance. „Zase si hraje na manažerku. Přitom není schopná odvést kus dobré práce,“ řekla jedna potichu. „No a my tu práci děláme za ni. Tu objednávku pro tu kancelář za rohem měla celou připravit ona. Myslíš, že na to vůbec sáhla?“ „Hele, mě už to nebaví,“ vložila se do toho třetí kolegyně v momentě, kdy si Hanka odskočila na toaletu, „všimly jste si, že zase postává před regálem a tváří se, jak je to důležité? Ona prostě nikdy makat nebude. K čemu nám tu je?“

Když se Hanka vrátila zpět, kolegyně hned ztichly. Vedoucí rozdala další úkoly, neboť jí v počítači přistálo šest velkých objednávek, které opravdu hořely. Hanka se opět postavila do opozice. „To ale nemohu stihnout, ani kdybych se postavila na hlavu. To prostě nejde, je toho moc.“

„Hanko, nediskutuj a začni to zpracovávat. Máme na to ještě dost času,“ řekla rázně vedoucí. „Ale já mám pocit, že toho mám trvale nejvíc,“ utrousila Hanka.

„Chceš mi říct, že neumím rozdělit práci?“ neudržela nervy vedoucí. Hanka se drze usmála.

Další den se rozhodla vedoucí dát Hance jinou práci. „Já jsem ale s e-shopem nikdy nepracovala, není to v mé pracovní náplni,“ snažila se Hana bránit. „Já tě to naučím, je to jednoduché,“ odpověděla jí vedoucí klidným hlasem.

„Ale co když to nestihnu do konce pracovní doby? Mám dneska spinning,“ řekla Hanka ve snaze se z toho vyvléknout. Ale to se jí nepodařilo.
Vedoucí ten den odešla opět dříve, neboť musela zastoupit kolegyni v jiné pobočce. Druhý den si práci po Hance překontrolovala. „Hanko, pojď sem, prosím tě,“ vyzvala ji. „Včera ses měla postarat o objednávky z e-shopu.“

„Vždyť ano, dělala jsem na tom.“

„Dělala jsi na tom? Vždyť jsi odbavila sotva 20 procent a ten zbytek tam stále visí. Máme přece v obchodních podmínkách, že zboží expedujeme do 24 hodin. Měla jsi na to celý den,“ řekla vedoucí a hodila po ní nechápavým pohledem.

„Ale vždyť toho bylo tolik, to se nedalo stihnout,“ snažila se argumentovat Hanka.


„A já to musím stíhat? Do toho zaskakuji na jiné pobočce a ještě řídím celý tým, tak jak je možné, že jsi toho udělala tak málo? Proč jsi mi nezavolala, přišla bych ti s tím večer pomoct?“
„Večer už jsem neměla čas. Měla jsem ten spinning, jak jsem ti říkala. Výjimečně se posunul termín, tak jsem šla dřív, přece si nenechám propadnout hodinu,“ řekla Hanka a tvářila se u toho ještě dotčeně.
Hana se vrátila na prodejnu. Zbývalo deset minut do otevření. Celou prodejnu zalila brečavým mořem a zoufalstvím. „Vy vůbec nevíte, jak to mám těžké. A ten e-shop není moje vina, vedoucí mi to špatně vysvětlila. Je to celé její chyba, protože neumí ani řídit lidi. Jen na nás sype práci a je jí to jedno. Kdybych byla na jejím místě, dělala bych to úplně jinak!“


Když se Hana další dny objevila ve dveřích, vnesla do kolektivu vždy negativní energii. Soňa z ní měla pokaždé stažený žaludek a špatnou náladu. Nenáviděla, když ji Hana rušila v práci. Ta jí často strčila před obličej svůj telefon, aby zalistovala fotkami z kabinky, kde si zkoušela nové šaty. Nebo ji neustále zvala do nějakých skupinek na sociálních sítích a nutila ji sledovat stejný obsah. Soňa se naučila na ni moc nereagovat, protože jedině tak se jí na chvíli zbavila. Když Hanka nepochodila u Soni, vrhla se na jinou kolegyni, které ukazovala náročný cvik, tentokrát z jógy. Snad hodinu vysvětlovala, jak se má správně dýchat a který sval se má zapojit. Nikoho její záležitosti nezajímaly a vždy se všem ulevilo, když si vzala pár dní dovolené. Najednou se všem jinak pracovalo. Tak to trvalo další rok. Během něho se vedoucí snažila Hanku usměrňovat. Někdy se to podařilo, někdy ne. Dávala jí zpětnou vazbu, ale Hanka ji většinou odmítala přijmout. Pokaždé se to vrátilo do starých kolejí.

Jednoho rána nakráčela Hanka do kanceláře se zvláštním zářivým úsměvem. Bylo to den vysvobození pro všechny, neboť s sebou přinesla vytištěnou výpověď.

„Dostala jsem nabídku na manažerskou práci,“ oznámila všem vítězoslavně Hanka, „tam si mě konečně budou vážit.“

Ze všech spadla neskutečná úleva z toho, že už Hanku nikdy neuvidí.

Komentář:

Málokdo z nás měl takové štěstí, že se za celý svůj profesní život s nějakým toxickým člověkem na pracovišti nesetkal. Tyto typy lidí k sobě rády stáčejí hodně pozornosti, hledají výmluvy a viníky, kritizují vedení. Stále si na něco stěžují a ostatní kolegy se neobtěžují poslouchat, neboť je to nezajímá. Může se stát, že s sebou strhnou některé další členy z týmu a efektivita práce se sníží u všech. Neustále se staví do opozice, vytváří negativní a nepříjemnou atmosféru. „Tito lidé plní zadání své práce do té míry, která určuje, že mají hotovo. Žádná invence, nedávají do úkolů drive a energii. Pokud to pracovní pozice dovolí, tráví v práci méně času než kolegové. Otázka zní, jak z toho ven a jak minimalizovat škody, které mohou potížisté v pracovním týmu napáchat,“ říká psychoterapeutka Kristina Sarisová.
Pokud vedoucí nebo kolega vidí, že prudič dělá dusno, měl by na to v soukromí poukázat a vyjádřit svůj nesouhlas. Cílem není dotyčnou osobu pokárat jako před tabulí ve škole, to by mělo spíše záporný efekt, ale pokud svůj nesouhlas s jeho chováním nevyjádří, bude si potížista myslet, že je jeho chování v pořádku. Nemá cenu takové záležitosti odkládat. „Je důležité k situaci přistupovat s citem, ale rychle,“ dodává psychoterapeutka.

Během řešení podobných situací, kdy se prudič chová nevhodně, je potřeba k této nepříjemné atmosféře nijak nepřispívat. Jednání s takovou osobou by mělo být věcné. Někdy se vyplatí zeptat se dotyčného, z jakého důvodu se tak zachoval, co mu vadí a zda by měl konkrétní návrh, jak to změnit, aby byl v zaměstnání spokojený. „Mluvte asertivně, k věci, pokládejte otevřené otázky, poskytněte dotyčnému prostor k vyjádření. Zároveň se snažte nastavit pevné hranice.“ říká Sarisová.
Pokud jste se s takovým prudičem na svém pracovišti setkali, možná jste už vypozorovali, že tyto osoby volají po pozornosti. Nechtějí nic řešit, nechtějí mít zodpovědnost, staví se do role oběti. Přitom se jim taková křivda, o které mluví, vlastně neděje. Chtějí být hlavně ve středu dění. I když jim jejich argumenty vyvrátíte, nebude to sice mít dlouhého trvání a neumlčíte je jednou provždy, ale i tak se vám podaří ledacos odklonit.

Kdo je Kristina Sarisová?

  • Mgr. Kristina Sarisová
  • Vystudovala jednooborovou psychologii na Univerzitě Karlově a sociologii na Univerzitě Hradec Králové.
  • Je frekventantkou výcviku ve skupinové psychoanalytické psychoterapii, nyní v supervizi.
  • Působí v psychologickém a psychoterapeutickém Centru Hladina a píše populárně-naučné články pro on-line magazín psychologie.cz.