Viděla Maxe osobně přece jen jednou a může být ráda, že si ji vůbec zapamatoval, řekla si pro sebe. Zvědavost a touha ho více poznat vítězila nad selským rozumem.
Schůzka nakonec klapla. Na Sylvin dotaz „jak se máš“ odpověděl Max stručně, že dobře, a hovor stočil rázem někam jinam. Začal vyprávět o tom, kolik má teď starostí s maminkou. Utrpěla ošklivý úraz při práci. Sylva čekala, že proběhne vzájemná chemie, ale to se stalo pouze z její strany. Max mluvil buď jen o sobě, nebo o tom, že má v plánu vzít mamku na výlet, aby si na chvíli odpočinula a přišla na jiné myšlenky. Sylva ze schůzky odjížděla s pocitem zmatku a zklamání. Celé to proběhlo úplně jinak, než očekávala. Jediné, co ji potěšilo, byla věta na rozloučenou: „Promiň, já jsem se na tebe těšil, jen dneska nejsem v dobré náladě. Musím domů, mámě nebylo zase celý den dobře.“
I přesto, že osobní setkání bylo takové nijaké a spíše ho ovládly Maxovy osobní problémy, zůstali v intenzivním kontaktu přes sociální sítě. Sylvu totiž stále zajímal. Byl pohledný, přitažlivý, až na tu jeho hlavu tedy… Zanedlouho se domluvili na další schůzce.


Sylva vkročila do kavárny úplně natěšená

Rozhlédla se kolem dokola. Zarazilo ji, že s Maxem u stolu sedí jakási dáma.
„To je moje maminka,“ představil je Max.
Sylva se snažila skrýt to, jak je zaskočená a vlastně zklamaná. Chtěla být s Maxem sama. Ale po pár větách se její divná nálada trochu uvolnila, neboť jeho maminka byla sympatická. Žádná usedlá paní. Dobře se s ní nakonec povídalo. Když si Max po hodině odskočil na toaletu, měly možnost si povědět i něco o něm. „On se teď trochu trápí, dohánějí ho problémy s otcem, jsem mu jedinou oporou,“ přiznala jeho matka. „A je to škoda, on je moc hodný, šikovný a úžasný,“ zhodnotila ho.
Sylva cítila, že je to nakonec docela v pořádku, že se poznali už takhle brzy ve třech. Alespoň věděla, do čeho jde. Měla pocit, jako by do jejich rodiny patřila. Společně zašli ještě na jedno pivo. Max působil uvolněně, a dokonce se na ni i několikrát usmál. Sylva z něj byla nadšená. Periferním viděním si skenovala jeho atletickou postavu. Toužila po něm fyzicky.

Max bydlel s mámou v jednom bytě už několik let. Sylva se u nich doma několikrát zastavila na kus řeči. Kdykoli mohlo dojít v jeho pokoji k polibku, zjevila se tam jeho máma a chtěla si s nimi povídat. Popsala Sylvě celé své nešťastné manželství a také jí hodně vyprávěla o Maxovi. Ten jenom seděl, celé to poslouchal a občas přikyvoval.

„Neměl bys dneska čas?“ napsala Sylva další den Maxovi


„Měl, ale až zítra, dneska musím něco zařídit s mamkou a také jsem slíbil, že ji vezmu na procházku,“ odepsal.
Aha, řekla si Sylva pro sebe a hořela nedočkavostí. Měla v plánu vzít Maxe na neutrální území, kde by jeho matka nebyla.
Schůzka klapla. Max působil mile. Svěřila se mu konečně, co vše k němu cítí, bez toho, aby za zády měla jeho matku. Překvapilo ji, že zareagoval tak zvláštně zmateně, jako by s ženami měl málo zkušeností, tak jí to přišlo. Působil trochu nervózně, a po chvíli ze sebe vymáčkl větu, že ho to těší a jak moc se na Sylvu těšil. Nesměle ji políbil a pak se trochu stáhl. Působilo to, jako kdyby se bál, že ho někdo načape. Oba se tomu začali smát, a nakonec z toho byl skvělý den. Chodili městem za ruku, dali si dobré jídlo, řekli si o sobě všechno možné. Sylva byla zamilovaná až po uši, a když se s Maxem večer loučila, měla již růžové brýle pevně nasazené na očích a snad přivařené k tváři.

Jenže Max se další dny přestal ozývat. Volala mu, psala esemesky, ale nic. Ozval se až téměř po týdnu. Bez většího vysvětlení jí rovnou poslal básničku. Sylva se málem rozpustila blahem. Opět ji přemohl intenzivní pocit ho vidět, obejmout, být s ním a už nikdy nepustit. Budeme skvělý a pohledný pár, říkala si pro sebe Sylva. Navíc jeho básně byly skutečně úchvatné, plné hlubokých myšlenek a oduševnělosti.
Na víkend zorganizovali společný výlet. Sylva běžela od tramvaje na nádraží jako utržená ze řetězu. Už už mu chtěla radostí skočit kolem krku, když ho poprvé zahlédla, ale do brzdné dráhy vkročila jeho matka. „Ahoj, Sylvinko,“ řekla sladce, „snad ti nevadí, že pojedu s vámi.“
Pár vulgárních slov proběhlo Sylvě přes jazyk, ale statečně je spolkla. Vyčítavě se podívala na Maxe, ten se tvářil neutrálně a raději pohledem uhnul. Vzal ji za ruku a ve třech se vydali k nástupišti. Ve vlaku jí Maxova matka vyprávěla o jeho bývalkách. Sylva to nemohla poslouchat. Zachránila se výmluvou, že musí na toaletu. V těsné místnosti pak několikrát vztekle kopla do všeho, co by se na první dobrou nemuselo rozlítnout. Rukama si projela vlasy a podívala se na sebe do zrcadla. Bublal v ní vztek. Copak s ním nemůžu jet sama na výlet? To nemá občanku nebo co, chrlila ze sebe.
Do kupé se vrátila s tím, že na sobě nedá nic znát. Později to Maxovi řekne a vše s ním v klidu probere. To znělo jako plán.

Během výletu si maminka zvrtla kotník a natáhla tříslo. Kvílela bolestí, a tak bylo nutné dopravit ji co nejdříve do nemocnice. Max byl z celé situace naprosto rozhozený. Sylva se snažila být mu oporou. Nakonec se domů vracela vlakem sama, protože Max se rozhodl s maminkou v nemocnici zůstat co nejdéle, aby ji uklidnil.
Sylva si potají přála, aby v té nemocnici mimo hlavní město jeho máma nějakou dobu zůstala. Alespoň bude klid. Její přání se vyplnilo. Zpráva z nemocnice zněla: nejenom pohmožděný kotník a tříslo, ale také zlomenina.


Max obýval byt sám

Sylva ho mohla navštěvovat prakticky denně. Konečně měli pro sebe soukromí, což jí naprosto vyhovovalo. Mohli si povídat o čemkoli, aniž by se do pokoje vkradla Maxova máma a vše poslouchala. Max byl veselý. Nebyl si sice schopen poradit s domácností, ale Sylva mu pomáhala, protože vaření, praní, žehlení a uklízení mu nic neříkalo. Občas si s jeho matkou zavolala, aby se neřeklo.
Max pak maminku převezl do rehabilitačního ústavu, kde měla pobýt minimálně měsíc. Měsíc! Tak snad to neuteče moc rychle, dušovala se Sylva a nepřála si nic jiného, než aby měl každý den aspoň čtyřicet hodin a mohla být se svým milým pořád a pořád.
Maxovi volala matka povětšinou večer, když už měla po jídle a všech procedurách. Často jim tak vstoupila do pozdní večeře nebo dokonce do milostného aktu. Max předstíral, že je doma sám, což Sylvu štvalo úplně nejvíc.
Uplynul měsíc a půl a vše se opět vrátilo do starých kolejí. Max se přestal ozývat. Sem tam mu zavolala, ale byl plný výmluv, slibů, divný, bez nálady.

„Ty ses snad zbláznil, že sis sem Sylvu prakticky nastěhoval, když jsem byla pryč,“ křičela na Maxe jeho máma, „tohle je můj byt! Mám pocit, že má na tebe špatný vliv, jen ti ubližuje a mně tím pádem taky. Nikomu z nás ubližovat nebude. Už jí to nesmíš dovolit!“

Sylvě se nedařilo s Maxem spojit. Nebral jí telefon, neodpovídal na esemesky. Počkala si na něj před domem, kde bydlel, a vyrukovala na něj se vším, co měla na srdci.
„Víš, máma si myslí, že bychom neměli být spolu. Prý mi to nedělá dobře.“
„Cože? Vždyť spolu chodíme,“ řekla Sylva se slzami na krajíčku.
„Je to složitý, promiň,“ řekl Max a šel domů.

Sylva se cítila zmatená a ponížená. Dlouhé týdny po této zkušenosti měla v ústech hořkost. Jako by na jazyku převalovala letitý žvýkací tabák, a bála se ten hnus vyplivnout ven. Jakmile se jí podařilo celou situaci pustit a neřešit, mocně se jí ulevilo. Dospěla k závěru, že ten vztah byl odsouzen k zániku již od samého počátku. Jen to prostě neviděla.

Vysvětlivky:

Max je typem muže, který je závislý i v dospělém věku na matce. Tu považuje za hlavní ženu svého života, je na ní emočně závislý. Vše s ní konzultuje, tráví s ní hodně času.


„Muži, kteří mají příliš blízký vztah se svojí matkou, jsou bráni jako mamánci. Přitom naše kultura považuje příliš blízký vztah mezi matkou a dcerou za normální,“ vysvětluje psychoterapeutka Natália Schwab Figusch. U Maxe v dětství nedošlo k separaci od matky, a proto se na ní stal závislý. Tento jev u něj přetrvává i v dospělosti. V tomto případě je to matka, která tvoří vztah. Jakákoli Maxova partnerka tak bude vždy na druhém místě. Matka si saturuje ve svém synovi své potřeby. Zanedbává ostatní členy rodiny. Uzavírá se synem určitou koalici, do které nikoho nechce pustit. Je hyperprotektivní. Chce mít se synem tajemství.
„Takový typ matky zničí každý vztah, který by ji ohrožoval,“ dodává psychoterapeutka Natália Schwab Figusch.

  • psychologické a psychoterapeutické poradenství pro individuální klientelu poskytuje od roku 2009 v rámci privátní praxe Terapie Zlatnická
  • od roku 2019 spolu s kolegyní PhDr. Danou Pokornou vede skupiny pro oběti sexuálního násilí v centru proFem
  • vystudovala jednooborovou psychologii na FF UK
  • absolvovala pětiletý psychoterapeutický výcvik zaměřený na práci s traumatem v pražském Rafael Institutu