Byla po uši zamilovaná a vycházeli spolu. Jeho občasné výčitky či poukazování na její nemotornost jí přišly spíše úsměvné. „Ty jsi moula, jak to krájíš? Tebe si raději pošlu pro smrt, zlato, než bych se dočkal toho, že pořádně uklidíš... Ještě, že máš možnost se toho ode mě tolik naučit… A neurážej se hned, když ti tohle říkám, copak nemáš smysl pro humor?“ dodával nejčastěji. Snažila se tedy neurážet se.

Vzala Dominika na návštěvu k rodičům.

V nepozorované chvíli ho přistihla, že všem u stolu vypráví, jak ji musel skoro učit smrkat do látkového kapesníku.
„Tobě to přijde normální, že o tobě takhle mluví?“ dotázala se Zuzany její sestra. „Ale vždyť on si dělá legraci,“ odvětila Zuzana. „Přece snad umím smrkat, ne?“ dodala se smíchem.
„No… nevím, je divný, měla by sis na něj dát pozor.“
„Jestli ses rozhodla na mě žárlit, tak si vyber jinou oběť,“ odsekla Zuzana dotčeně a odkráčela se svým partnerem z rodinné návštěvy nečekaně dřív.
V autě jemně naťukla Dominika otázkou, proč o ní za jejími zády vyprávěl nevhodné vtípky.
„Nevhodné vtípky?“ zeptal se jí překvapeně a jen na mžik se po ní podíval, neboť byl hustý provoz. „To jsi asi opět špatně pochopila, já jsem si dělal jen legraci. Vždyť moc dobře víš, že pro mě jsi skvělá ženská.“
„Vážně? Mně to totiž tak nepřijde, že bych pro tebe byla skvělá.“
„Hele, já se nechci hádat. To ty máš pořád tendenci vyvolávat nějakou nepohodu. Já jsem úplně v klidu. Navíc, mám pocit, že moji snahu bereš jako samozřejmost. Jezdím pravidelně k tvým rodičům? Jezdím. Nechal jsem tvému tátovi přezout pneumatiky? Nechal. Zařídil jsem tvojí mámě tu doktorku, ke které se už měsíce snaží dostat? Zařídil. Co mám udělat víc, abys mi pořád něco nevyčítala?“
Zuzana se začala cítit provinile. „Promiň,“ hlesla.
„Na omluvy jsi měla myslet dřív, než si s tím začala. A nemluv na mne, když řídím,“ řekl Dominik přísně a po zbytek cesty domů nepromluvil ani slovo. V autě bylo dusno. To je tedy skvělá atmosféra pár týdnů před Vánoci, pomyslela si smutně. Nesnášela, když s ní Dominik přestal komunikovat, chodil bytem, jako by tam nebyla, a někdy si u toho schválně pískal, aby jí ukázal, že je v pohodě, kdežto ona ne. Věděla, že takový ji čeká celý večer a možná i následující den.

Týdny do Vánoc se vlekly a Dominik tentokrát snad trhl rekord.

Nemluvil se Zuzanou celý týden a půl. Omezil se jen na jednoslovné odpovědi. Byla z toho zoufalá. Snažila se nějak se mu zavděčit. Schválně nakupovala jeho oblíbené potraviny, vařila jeho oblíbené pokrmy, navrhovala výlety na jeho oblíbená místa. Čekala, že prolomí mlčení a dočká se pochvaly. Jeho reakce byly ale často vlažné. Potají se vždy v koupelně rozbrečela. Jednou ji přistihl.
„Ježíš, ty jsi vážně cáklá, Zuzko, vždyť já to tak nemyslím. Tak jsi to dneska trochu přesolila… ale vždyť jsem to snědl, tak proč tady bulíš.“
„Když já mám pocit, že všechno, co udělám, je špatně. Vůbec si mě nevšímáš.“
„Co blbneš, vždyť jsme spolu každý den,“ řekl a objal ji. Objetí přivítala s maximální úlevou.
„Ty to pořád vidíš jen ze svojí strany,“ řekl Dominik. „Všímáš si vůbec toho, co pro nás dělám já? Třeba dneska jsem ti sehnal tu knížku, která už se roky neprodává.“
„Cože, vážně?“ řekla Zuzana nevěřícně a přímo se hnala za Dominikem, aby se ujistila, že to není další nepovedený žert. Ale nebyl. Zírala na knihu, kterou si přála vlastnit. „Jak… jak se ti to povedlo, proboha?“
„To víš, sleduju už dlouhé měsíce jeden webový portál a tam jsem ji pro tebe vydražil. Pro mne to byla maličkost to pro tebe udělat. Věděl jsem, jak moc ji chceš.“
Zuzana málem neudržela slzy dojetím. Zapomněla na všechno to zlé, co mezi nimi poslední dny bylo, a opět se dostavil ten neoblíbený pocit viny. Proč jsem proboha tak strašně vztahovačná, když on za mými zády shání knihu, která se prakticky sehnat nedá? Jsem blbá.
Druhý den se do ní s chutí začetla. Nemohla se odtrhnout. Nestihla ani nic uvařit a rozmrazila polotovar s tím, že to pak ohřeje. Dominik na ni večer vyjel s tím, že to jíst nebude. Aby předešla dalšímu dusnu, snažila se mu co nejvíce přizpůsobovat a dělat vše tak, jak chtěl. Nabídla mu pozvání na pozdní večeři. „Ne děkuji,“ odmítl Dominik odměřeně, „nejdřív polotovar a pak se mám cpát pozdě večer? Od té doby, co jsem s tebou, jsem přibral, je to tvoje chyba, máš na mne špatný vliv.“
Zuzana o sobě začala definitivně pochybovat. Tápala, bála se už cokoli vyslovit nahlas. Jen doufala, že se mu trefí do chuti, do nálady. Už dávno neměla nad věcí náhled a sama uvěřila tomu, že jen Dominik má pravdu. Naprosto ji ovládal.
Přesně na Nový rok jí oznámil, že od ní odchází, protože se zamiloval jinde. Zuzaně se propadlo srdce až k patám, mysl zachvátil zmatek. Bloumala městem a pozorovala zamilované páry. Co jsem udělala špatně? Kdo vlastně jsem? Co chci? Co bude dál?
Přestala chodit na procházky městem a převážně polehávala v posteli. Byla depresivní a neviděla žádné východisko. Celé to chtěla zaspat a raději se neprobudit. Neustále ji pronásledoval pocit viny. Měla pocit, že totálně selhala.

Až téměř po půl roce byla schopná vyjít ze své ulity, kterou překrývala peřinami.

Začala chodit ven a opět si zvykala na lidi. Bylo to těžké. Krůček po krůčku. Dělala pokroky a s každou dílčí změnou se jí vracely kousky ztraceného sebevědomí.
Právě když se cítila být zpět ve formě, jí do telefonu cinkla zpráva od Dominika.
„Celé měsíce se trápím a propadám depresím za to, co jsem ti provedl. Dal jsem ti košem na Nový rok, to bylo ode mě naprosto odporné. Ani nevíš, co pro mě znamenáš. To ty jsi ženská mého života a já jsem to celé podělal.“
Zuzana na zprávu prudce zamrkala. Píchlo ji u srdce. Když si vše četla potřetí, stále nemohla věřit vlastním očím. Po několika hodinách přišla další zpráva a pak další. V každé z nich ji prosil, aby ho vzala zpět. Doslova pookřála. Vnitřní hlas jí něco našeptával, ale nerozuměla přesně co. Všechny vnitřní hlasy přebil Dominik „dobyvatel“. Vlastně ji neskutečně potěšil fakt, že od něj konečně slyšela to, po čem celé ty měsíce toužila. Měla pocit, že se změnil, a cítila, že má nad ním navrch. To, že se může rozhodnout a chvíli ho nechávat v šachu, jí dávalo pocit, že má vše pod kontrolou.

Dominik ji však podruhé chytil do stejné pasti: nestačilo mu mít ji pod kontrolou během vztahu, potřeboval ji kontrolovat, vlastnit a využívat, i když spolu nebyli. Zuzana se po pár týdnech druhé šance ocitla v naprosto stejném cyklu jako před několika měsíci.

VYSVĚTLIVKY

Odborné okénko Mgr. Natálie Schwab Figusch

V příběhu je u Dominika jasný projev narcistního chování. To se projevuje velikášstvím, neutuchajícím vyžadováním obdivu, úcty, respektu od druhých a výraznou sebestředností. Nejvíc to pociťují partneři takto strukturovaného jedince, právě ti slouží jako stálý zdroj sebepotvrzování a nasycování jeho potřeb. Narcističtí jedinci mnohdy neomylně vyhledávají takové partnery, kteří za nimi bezvýhradně stojí za všech okolností a vzdávají se vlastní identity a života v jejich prospěch. Jsou obratní manipulátoři a v úvodních stádiích vztahu jsou schopni investovat do „namotávání“ partnera spoustu úsilí, pozornosti, peněz i energie. Po „ulovení“ svého objektu ho však postupně zahlcují svými potřebami, touhami a zvyšují závislost, často umně dávkovanou politikou cukru a biče, výčitkami a poukazováním na tytéž negativní vlastnosti, kterými trpí oni sami, ne jejich partneři. Narcis dokáže být empatický pouze sám k sobě a přehlíží potřeby partnera či partnerky, nadřazuje přitom nad všechno své potřeby a touhu po permanentním potvrzování své výjimečnosti.

V pozadí narcistické vztahovačnosti a přecitlivělosti je křehké ego, na jakoukoli kritiku pak reagují hněvem, zlostí, nezájmem, obviňováním druhých, depresí, úzkostí či pocity prázdnoty. Ve skutečnosti však prožívají stud a opakovaná zranění. Mnozí narcistní jedinci celý život nenasytně vyžadují potvrzení vlastní dokonalosti, neomylnosti a výjimečnosti od druhých. Na jakoukoli kritiku reagují přecitlivěle a neadekvátně a ve vztazích často znemožňují spontánní komunikaci. Řešení běžných problémů či konfliktů vázne, objevují se obavy něco říct či udělat, aby na to narcista nezareagoval neadekvátně.

Kořeny takového vztahování tkví v dětství a výchově, která je mnohdy bezhraniční, devalvující a nerespektující potřeby dítěte, nebo naopak nadměrně idealizující. Může se tedy vyvinout jak z nedostatku, tak z přebytku sycení dětských potřeb uznání, lásky a pozornosti. Za každým grandiózním narcistou najdeme křehké, prázdné, nenasycené vnitřní Já, plné zranění a nedořešených vnitřních konfliktů. S poruchou osobnosti pak úzce souvisí vztahové a pracovní problémy, závislosti, úzkosti či deprese.

Může být narcismus cosi jako životní styl?

Narcismus ve své zdravé formě znamená pozitivní sebevnímání a sebepřijetí, jakýsi zdravý sebevědomý a asertivní přístup, potřebný pro úspěšné přežití ve společnosti.

Patologický narcismus používá nadřazování, povyšování a pohrdání druhými, jimiž často nevědomě maskuje komplexy méněcennosti.

Ne každý namyšlený, arogantní a nepřiměřeně sebevědomý jedinec však trpí narcistní poruchou osobnosti. Často může jít spíš o lidi, kteří se neumějí slušně chovat, či o charakterový typ. I když laická veřejnost používá termín „narcismus“ nepřiměřeně často, v rámci klinické diagnostiky nejde o obzvlášť frekventovaný typ poruchy osobnosti.

A rada na závěr? Pokud potkáte ve vztahu narcistního jedince, nepokoušejte se ho diagnostikovat či léčit. Utíkejte!

Mgr. Natália Schwab Figusch

  • vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor psychologie
  • je držitelkou vázané licence na psychologické poradenství a diagnostiku od r. 2009 a poskytuje službu psychologických konzultací a osobního koučinku
  • má dlouhodobou praxi v oblasti personálního managementu, pracovní psychologie a poradenství osobního rozvoje
  • absolvovala 5letý psychoterapeutický výcvik zaměřený na práci s traumatem (Rafael Institut Praha)

Zdroj:

https://www.facebook.com/schillerovablog/