Toxické vztahy: Dětská strana facky

Marii přišlo první sezení takové divné. Mlela páté přes deváté a nějak jí stále nedocházelo, co se vlastně snažila říct. Cítila jen, jak jí hoří tváře a srdce se dere někam z hrudi ven. Vracela se domů do mírného kopce vedoucího k bytovce, kde s rodinou bydlela. Musela se na chvíli zastavit. „To jsem dopadla, v pětatřiceti už ani nevyjdu tenhle kopeček!?“ hudrovala si pro sebe. Vtom se jí zatočila hlava a na chvíli se jí udělalo černo před očima. „Fuj, tohle nenávidím, vždycky mě to vyděsí,“ řekla si polohlasem a úplně zapomněla pozdravit sousedku, která kolem ní právě proběhla se psem.
Doma se svalila na pohovku. Byla totálně vyčerpaná a v hlavě se jí honila myšlenka proč jsem na tu terapii vůbec lezla. Notnou chvíli hleděla do stropu a pak pohledem sklouzla na velké hodiny, které visely na východní straně pokoje. Měla ještě třicet minut svobody, volna a ticha. Pak se rozrazily dveře a objevil se manžel i s jejich dětmi. Patrikovi bylo šest a chodil do první třídy, Lucinka chodila do školky prvním rokem. Byt se rázem proměnil v dětské hřiště. Marie neměla náladu na nic. Nicméně své mateřské povinnosti odložit nemohla, a tak jí nezbývalo než se vzchopit. Vaření večeře, příprava svačiny, domácí úkoly. Vše se rozjelo v závratném tempu ostatně jako každý pracovní den.
„Píšeš jak prase,“ rozčílila se Marie u úkolu ze psaní, „musíš se víc snažit, tohle písmeno jsi strašně odfláknul,“ pokračovala naježeně a Patrik se na židli poněkud zmenšil.
