Marii přišlo první sezení takové divné. Mlela páté přes deváté a nějak jí stále nedocházelo, co se vlastně snažila říct. Cítila jen, jak jí hoří tváře a srdce se dere někam z hrudi ven. Vracela se domů do mírného kopce vedoucího k bytovce, kde s rodinou bydlela. Musela se na chvíli zastavit. „To jsem dopadla, v pětatřiceti už ani nevyjdu tenhle kopeček!?“ hudrovala si pro sebe. Vtom se jí zatočila hlava a na chvíli se jí udělalo černo před očima. „Fuj, tohle nenávidím, vždycky mě to vyděsí,“ řekla si polohlasem a úplně zapomněla pozdravit sousedku, která kolem ní právě proběhla se psem.
Doma se svalila na pohovku. Byla totálně vyčerpaná a v hlavě se jí honila myšlenka proč jsem na tu terapii vůbec lezla. Notnou chvíli hleděla do stropu a pak pohledem sklouzla na velké hodiny, které visely na východní straně pokoje. Měla ještě třicet minut svobody, volna a ticha. Pak se rozrazily dveře a objevil se manžel i s jejich dětmi. Patrikovi bylo šest a chodil do první třídy, Lucinka chodila do školky prvním rokem. Byt se rázem proměnil v dětské hřiště. Marie neměla náladu na nic. Nicméně své mateřské povinnosti odložit nemohla, a tak jí nezbývalo než se vzchopit. Vaření večeře, příprava svačiny, domácí úkoly. Vše se rozjelo v závratném tempu ostatně jako každý pracovní den.
„Píšeš jak prase,“ rozčílila se Marie u úkolu ze psaní, „musíš se víc snažit, tohle písmeno jsi strašně odfláknul,“ pokračovala naježeně a Patrik se na židli poněkud zmenšil.


„Prosím tě, nevyjížděj zase na toho kluka, copak nevidíš, že se tě bojí?“ zastal se Patrika manžel.
„Jasně, zase tu ze mě udělej tu největší semetriku. Copak to nevidíš, jak píše? Píše jak prase! Já na to nemám tolik času tu s ním vysedávat, musím ještě udělat večeři, vyžehlit, uklidit…,“ sypala ze sebe Marie jednu stížnost za druhou.
„No dobrý, tak jsi nám to řekla. Zase tu bude dusno jako každej večer,“ utrhl se na ni manžel a otočil se k ní zády, což ji vždycky ponížilo, a ještě více ji to natlakovalo vztekem. „Sakra, piš tu čáru rovně, ty blbče zatracenej,“ vycedila ze zubů Marie a vlepila Patrikovi pořádnou facku. Ten se rozbrečel.
„Tak a dost!“ vložil se do situace manžel, „měla by ses jít léčit s hlavou, když si musíš léčit svoje mindráky na Patrikovi. Podívej, co jsi zase způsobila.“


„Já nemám žádný mindráky!“ rozkřičela se Marie a z očí jí začaly tryskat ještě větší slzy než Patrikovi. Lucinka vše pozorovala zpovzdálí obývacího pokoje a urputně se u toho snažila sledovat i kreslenou pohádku.
Mezi Marií a jejím manželem se rozhostila prudká hádka. Po ní se Marie pokaždé zamkla do ložnice, kde vzlykala do polštáře a celý svět jí připadal nespravedlivý. Měla pocit, že dělá tolik věcí, které nikdo neocení. U domácích úkolů se pak málokdy udržela a facky lítaly jako vlaštovky, doprovázené jejím křikem. „Copak se v tomhle dá žít?!“ vyprskla ze sebe a měla pocit, že ztrácí soudnost.


Manžel mezitím děti vykoupal, nachystal je na další den. To už byla Marie ve stádiu, kdy byla schopná normálně komunikovat. Vstoupila do obývacího pokoje a prošla kolem rodinky, která byla usazena na pohovce. V televizi běžely večerní zprávy. Moderátorka právě četla případ rodiny, kde matka popálila své dítě, protože zlobilo. Večerní uspávání už byl opět rituál pro Marii. Přečetla dětem pohádku, ještě je pohladila a popřála dobrou noc. „Maminko…,“ ozval se Patrik.
„Copak?“
„Víš, jak dneska ve zprávách říkali o tý ošklivý mamince, co spálila tomu klukovi ručičku? Viď, že bys mi to nikdy neudělala?“
Marii píchlo v zádech. „To víš, že bych ti to nikdy neudělala.“ Pohladila ho ještě jednou, Lucinka už téměř spala. Opustila pokoj, zavřela dveře dětského pokoje a opřela se o protější zeď. „Do háje,“ řekla potichu a dala si ruce do dlaní, „něco je špatně, něco je strašně špatně.“

Další týden šla opět na terapii. Nechtělo se jí, ale šla. „Sama nevím, kde se ve mně ten vztek bere,“ začala své vyprávění Marie. „Například včera jsem vedla Lucinku ze školky. Všechno bylo fajn, měla jsem dobrou náladu, smály jsme se. Pak mi Lucinka málem vběhla pod auto. No za to jsem ji přece logicky musela zbít.“
„Proč myslíte?“ otázala se psycholožka.
„No jak jinak by pochopila, že na přechodu musí být opatrná?“ zeptala se Marie nechápavě.
„Víte, stále více jak dvě třetiny rodičů používají tělesné tresty jako výchovný nástroj,“ vložila se do toho psycholožka.
„A proč to tak je?“ dotázala se Marie.
„Vás také rodiče bili?“
„Ano, bili. A hodně.“
„No a tady máte odpověď. Proto vy také bijete své děti.“
V místnosti se rozhostilo trapné ticho. „Já se vlastně cítím strašně špatně, kdykoli to udělám, ale nedovedu to ovládnout,“ přiznala se Marie.
„Pro vás je bití v pořádku. V práci vás nikdo zbít nesmí, ve škole už fyzické tresty také vymizely, ale bohužel naše společnost toleruje fyzické tresty doma. Ve vašem případě je to už závislost,“ vysvětila psycholožka.
„Závislost?“ vyděsila se Marie.
„Ano, nejste schopna zvolit jiný trest. V té panice a stresu se u vás projeví závislost, a proto jednáte pořád stejně.“
„A dá se to změnit?“ zeptala se Marie jako malé dítě.

Po terapii si šla Marie zaběhat. Dala si pořádně do těla. Uměla být na sebe neuvěřitelně tvrdá. Když jí na desátém kilometru začaly docházet síly, na chvíli se zastavila, aby se vydýchala. „Jsi k ničemu, už nic nevydržíš,“ rozčílila se na sebe, načež se pěstí udeřila do břicha. Večer nemohla usnout, což byl u ní častý problém. V noci se převalovala. Ráno byla rozmrzelá. Nohy ji bolely z běhu, víčka jí padala únavou. Patrik začal u snídaně brečet, že chce svoji oblíbenou misku s krtečkem. Byl neodbytný, což Marie nesnášela. Ruply jí nervy a vrazila mu pár facek. „Tak a teď máš důvod brečet,“ řekla naštvaně a odešla do koupelny. Tam jí došlo, co udělala. Závislost.


Vzala si ten den v práci raději dovolenou. Cítila se totiž nepoužitelná. Odvedla Lucinku do školky a Patrika do školy. Místo toho, aby pak doma dohnala spánek a pořádně si odpočinula, nasadila běžecké boty. První kilometry byly utrpením. Nohy bolely jako čert. Snažila se tu bolest překonat. To přece vydržím. Za pár minut došlápla tak nešťastně, až zakřičela bolestí. Dobelhala se na tramvaj a domů se přemístila veřejnou hromadnou dopravou. Následovaly tři týdny o berlích. V práci si domluvila výjimku, že bude pracovat z domova. Nedovedla si ani připustit, že by byla na nemocenské. V zaměstnání byla oblíbená, protože dřela do roztrhání těla, jak se říká. Když si kolegové s něčím nevěděli rady, udělala práci za ně. Nedovedla to zastavit. Večer ji bolela hlava a srdce se opět dralo z těla ven.


„Měla bys zajít k doktorovi. Možná máš vysoký tlak,“ navrhl Marii manžel. „To je blbost,“ utrhla se na něj.
„A taky by ses měla víc šetřit, sedíš u toho počítače snad dvanáct hodin denně,“ pokračoval manžel.
„Co mám jako dělat, když to jinak nejde?!“ rozčílila se.
„Třeba bys někdy měla říct ne,“ řekl manžel s ledovým klidem. Marii tím vzal vítr z plachet. Nikdy předtím ji nenapadlo, že by mohla dělat určité věci podle sebe a ne podle někoho jiného.

„Jste na sebe velmi tvrdá,“ shrnula psycholožka jejich další sezení.
„A proč to tak je?“ zeptala se Marie opět jako tříletá.
„Vaši rodiče na vás byli tvrdí…“
„Manžel mi nedávno říkal, že bych se měla naučit říkat ne.“
„A vám to nejde, že?“
Marie přikývla.
„Vlastně moc nerozumím tomu, proč to tak mám…“
„Jako bité dítě jste si vždy myslela, že nemůžete nic udělat, dokud vám rodiče neřeknou, že můžete.“
„To je pravda,“ přitakala Marie, „to dává smysl.“

Nic neumíš.
Jsi k ničemu.
To byly věty, které Marie jako dítě slýchala velmi často. Pak následoval výprask.
A snad nejhorší vzpomínka, kterou Marie pohřbila hodně hluboko, byla velmi bolestivá. Máma ji tehdy v afektu udeřila do pohmožděného kotníku. Kdyby nohu neschovala pod stůl, mohla skončit jako mrzák.
Jak mi to mohli udělat? Proč to tak bylo?

Týdny plynuly a Marie nevynechala žádné sezení. Po roce už na sobě cítila mírnou změnu. Zjistila, jak moc si nevěří. Už ji nebavily vyhrocené konflikty s manželem, už nesnesla ty neustálé pocity viny. Musela si přiznat, že jako máma i partnerka často selhala, a začala rozumět tomu, proč to tak bylo. Postupně si zvyšovala sebevědomí a zkoušela své zlozvyky neopakovat. Zbavit se té závislosti. Bylo to těžké. V hlavě se jí honily i nápady na to se rodičům nějak pomstít. Byla rozhodnutá, že jim třeba zakáže styk s vnoučaty. Stále v ní bylo tolik vzteku. Přicházely různé vzpomínky, které ze své mysli vytěsnila.


Myšlenky jí rejdily v hlavě i při návratu z nákupu. Táhla dvě obrovské tašky. Posunkem naznačila jedné mamince, která se k ní blížila s malou dcerkou, že za ně zmáčkne tlačítko na přechodu. Holčička nepostřehla, že je červená a vydala se na přechod sama. Její matka ji stáhla rychle zpět, vynadala jí a přidala i pěkných pár ran na zadek. Marie byla nucena to celé pozorovat. Když padla zelená, bylo to pro ni vysvobození.
„Pane bože. Tak tohle jsem byla já, ještě před rokem. Vzteklá a naštvaná,“ mluvila Marie pro sebe. Vyprávěla celou příhodu kamarádce do telefonu. „Víš, co je na tom vlastně to strašný?“ položila Marie rétorickou otázku směrem do aparátu, „že ti rodiče se zlobí vlastně na sebe, protože neuhlídali své děti. Nesou za ně přece odpovědnost, ale raději je bijí. Byla jsem stejná, jen jsem to neviděla.“


Komentář odborníka:

Na úvod je potřeba zmínit, že tento článek se zaměřuje na tělesné tresty, nikoli případ vážného týrání dítěte.
Na naše otázky odpověděl psychiatr MUDr. Radkin Honzák.

1) Česká legislativa tělesné tresty na dětech v rodinách poněkud opomíjí. Ve škole již fyzické tresty vymizely, v práci nás také nikdo bít nesmí. Pokud se nejedná o vážné týrání dítěte v rodině, tak je bití dětí naší společností tolerováno. Myslíte si, že se to brzy změní, že by se to mělo změnit?

Kdysi jsem měl našetřeno spoustu náhradního volna a byl jsem dva týdny na chalupě a psal svou první knížku. Při tom jsem z okna měl možnost pozorovat, jak na naší zahradě sousedova kočka vychovává svou dceru. Ta kočka byla úžasná, jednou pro mě přišla, protože kotě se dostalo vysoko na strom a cesta zpět se jevila nemožná. Také jsem ale viděl, že když kotě neposlouchalo, schytalo několik pohlavků. To jsem v knížce pak opravdu popsal.

Všichni deklarujeme své chování, převzaté v kontextu rodinné štafety, jako „normální“ a skutečnost, která byla ještě před půlstoletím kodifikována heslem metla vyhání děti z pekla neboli škoda rány, která padne vedle, se bude měnit jen pomalu. Také proto, že na rodinné vztahy se každý cítí být neomylným expertem a „nenechá si do toho mluvit“.

Naše máma do nás bušila jak hluchej do vrat a to ve mně vyvolalo reakci tudy ne. Synka jsem plácl jednou, když se mi vyškubl a pelášil do ulice, dcerušku jsem v jejím vzteklém afektu popadl a postavil pod studenou sprchu. Víc jsem fyzickou převahu předvádět nepotřeboval.

2) Dá se stručně popsat, co se stane s dítětem, když ho rodič bije do 3 let jeho věku, a pak, když je starší? Jaké to je, když je dítě starší 3 let - zde tuším dochází ke konfliktu mezi iniciativou a pocitem viny. Dítě přestane být iniciativní (tzv. hodná holčička, hodný chlapeček)

Může u dítěte staršího 3 let dojít ke konfliktu mezi iniciativou a pocitem viny, kdy přestává být iniciativní (tzv. hodná holčička, hodný chlapeček)?

Podívejme se, co říká Bowlby a Erikson. Do dvou až do tří let se rozvíjí a má být sycena potřeba bezpečí a jistoty o sobě, o jiných a o světě, která má být uzavřena poznatkem, že jsem kvalitní tvor s dobrými lidmi kolem sebe a v bezpečném světě. Ty první roky jsou zásadní pro rozvoj osobnosti. Také jsou tu položeny (stejně jako později) základy frustrační tolerance, tj. poznatky, že ne všechno, co dítě chce, může mít. Když tříleté dítě mydlí do svého mladšího sourozence, je dobré poučit je, jak chutná taková bolest. Víc ale ne.

Ve třech letech probíhá první maturace mozku s kompletní přestavbou jeho dosavadních aktivit (i výživy) a do šesti let by mělo mít dítě nastavený hodnotový systém (dobré – špatné) a hranice (to se smí – to se nesmí) i v jemnějších odstínech. Takzvaná permisivní výchova není výchova, ale neochota handrkovat se s dítětem. Dítě by mělo tyhle vlastnosti plně internalizovat, aniž by přišlo o spontaneitu. Slušně vychované šestileté dítě uvolní sedadlo v tramvaji staršímu člověku proto, že ví, že se to tak dělá, nikoli proto, že se bojí. Pokud matka nechá čtyřleté dítě řvát a válet se vzteky na podlaze knihkupectví, protože nedostalo, co si usmyslelo, může se stát, že jí potomka někdo zašlápne.

3) Jak se projevuje chování lidí, kteří byli v dětství pravidelně fyzicky trestáni? Jsou třeba více agresivní, tvrdí k sobě i ke svým dětem?

Z těch s příliš bolestnými zkušenostmi vyrostou často lidé s poruchou osobnosti, což se ale přihodí i těm, kteří neměli syceny další potřeby a trpěli třeba nedostatkem zájmu a lásky, což se může přihodit při depresi matky. Bývá tam nezralá emotivita, což v praxi znamená, že jednak nerozumějí sami sobě, jednak se špatně orientují ve vztazích, což kompenzují různými způsoby. Výsledek bývá takový, že trpí nejen oni, ale také jejich nejbližší okolí.

4) Jak moc se v dítěti stresující zážitky, facky, křik, agresivita ukládají (epizodická paměť)?

Paměť je jedna z nejméně spolehlivých mentálních funkcí, je zcela jednoduché vložit do ní falešné vzpomínky na události, které se nikdy nestaly, a stejně tak něco vymazat. Naše paměť nepracuje jako paměť počítače, vzpomínka se nevynoří jako vyvolaná fotografie a musí se poskládat, což mívá své chyby. V rodinné terapii, kde se sejdou čtyři lidé, máte často dojem, že každý z nich žil úplně jinde. Na druhé straně naše nevědomí je plné zkušeností, v nichž se nevyznáme, a může být tím násilím pěkně zanesené. Fyzické týrání v dětství pak je u kořenů mnohých nemocí a poruch.

5) Může bití dětí přispět k určitým typům chorob (např. kardiovaskulární, onkologické, psychické – poruchy spánku, méně růstového hormonu)? Psychika přece jen reaguje na naše tělo. Vyčetla jsem, že když žijeme v permanentním stresu, málo spíme, má naše tělo více nádorových buněk. Když si s tím imunita neporadí, protože už je rovněž nabouraná, tak nastane problém...

Fyzické i psychické týrání v dětství je jedním z rizikových faktorů onemocnění v dospělosti, kde se ale předpokládá rizikových faktorů více. Od deprese po funkční poruchy.

6) Mohl byste se stručně vyjádřit k frustrační toleranci takového dítěte? A to, že týraným dětem chybí důvěra, mají pocit ohrožení a potřebu obezřetnosti možná do konce života...

Otázka frustrační tolerance a tedy protistresové odolnosti je také multifaktoriální a zdrojem obtíží tady může být jak příliš tvrdá, tak příliš benevolentní výchova, ale také další vlivy, například chudoba, s níž se v těchto věcech nepočítalo ještě před pár lety.

7) U bitého dítěte dochází k poruše vztahové vazby – to, jakým způsobem se vztahuje ke světu a samo k sobě. Zřejmě se zde násilné chování rodičů podepíše na jeho sebeúctě. Ale tu jeho rodiče také nemají. Je to jaksi začarovaný kruh, že?

Ano, často se to předává z generace na generaci, a proto je velice užitečná rodinná terapie, která rozkryje některé mýty působící hlavně nevědomě a zabrání přenosu do budoucnosti.