Jelikož byla Žaneta o tři roky starší než její sestra, přešlo na ni postupem času hodně povinností – například hlídat Alici. Byla z toho nešťastná a své sestře to dávala dost najevo. Neustále ji pošťuchovala, urážela, zesměšňovala, schválně si s ní nechtěla hrát. Cítila k ní skutečnou nenávist. Jiný koníček než trápení své mladší sestry vlastně neměla. Zato Alice měla hned dva kroužky, ve kterých dokonce vynikala. Byla hudebně a pohybově nadaná, což chtěla být Žaneta také, ale nikdy pro to prostě neměla vlohy. Rozhodla se ale nikdy neocenit Aliciny úspěchy a pokroky. Raději ji zadupávala do země a zkazila vždy každou radost.

Obě byly pod častou kritikou vlastní matky

Obden s brekem odbíhaly do pokojíčků. Často byly bité. Mámy se bály. Žaneta si svůj vztek ráda léčila na Alici.
„Hm, tak ty jsi prý v tom tvým tanečním kroužku nejlepší, jo?“
„Jo, jsem,“ hlesla Alice.
„To určitě. Podívej se na ten svůj zadek, copak s tím se dá tancovat? A co teprve ty tvoje křivý zuby! Aby se to divadlo pak nepotrhalo smíchy, až se na ně usměješ, ty naše sólistko.“
Alice začala být na slovní ponižování stále více citlivá, neboť byla ve věku, kdy do sebe všechno nasávala jako houba. Žaneta nebyla zlá jen slovně, ale i fyzicky. Byla schopná na ni plivnout nebo ji schválně při vaření spálit. Alice si doma postěžovala, ale od matky dostala ještě vynadáno, neboť ji vždy vyrušila při nějaké činnosti. Problém se raději kopl pod koberec. Ve výsledku bylo vše ještě horší.

Venku Žaneta svou sestru zesměšňovala před svými spolužáky nebo kamarády


„Ona vůbec nikam nechodí, jenom sedí doma, šprtá se do školy. Jednou na tý židli shnije,“ a ještě na ni ukázala prstem. Alice sklopila zrak do země a styděla se. To už byla v prvním ročníku střední školy. Žaneta se připravovala na maturitu a tvářila se, že určitě domů přinese vysvědčení se samými jedničkami. „Doufám, že až půjdeš k maturitě ty, tak to neuděláš!“ uzavřela Alice tím svým jízlivým vúdú alter egem.
Žaneta použila mnoho útoků a triků, aby svou sestru co nejvíce ponížila, až se zaměřila na její fyzickou schránku. A to byla pro Alici konečná. Velmi se uzavřela do sebe.
„V těch kalhotách vypadáš příšerně tlustě a navíc jsou hnusný, ty bych si nikdy nekoupila.“ Naštěstí byl pes zakopaný v tom, že se Žanetě kalhoty líbily natolik, až to nevydržela a po týdnu se Alice optala, zdali by je mohla od ní odkoupit. Ta odmítla. „Hm, já jsem si dělala srandu, jsou příšerný. Stejně jako ty. V tomhle outfitu se žádnýmu klukovi líbit nebudeš.“

Alici se mocně ulevilo, když si Žaneta po maturitě našla známost

Chlapec nebyl z Prahy. Čím dál častěji tak mívala pokojíček jen pro sebe. Mohla se v klidu soustředit na studium. Věčné a pichlavé připomínky jí vážně nechyběly. Vytvořila si v pokoji své království, ve kterém se cítila dobře. Úspěšně odmaturovala, což Alice opět pejorativně okomentovala. Dokonce se dostala na vysokou školu, a to už byla u své sestry za úplného lúzra. „To si jako myslíš, že tam z tebe za těch pět let stihnout udělat někoho inteligentního? Ty budeš vždycky blbá.“

Alice si našla první známost a chtěla žít vlastním životem. Žaneta naprosto nerespektovala její soukromí a stále se do ní navážela. Přitom jí tolik věcí doslova záviděla. Partnera, hezký byt, práci… Jednou v noci byla Žaneta na druhém konci telefonu úplně namol a uplakaná. Svěřila se Alici, že jí to doma neklape. Alice nevěděla, jak na to zareagovat, protože to bylo poprvé, co jí její sestra odhalila nějakou slabost. Alespoň takto to vnímala.

Uplynulo pár let

Alice se vdala za svoji druhou vážnou známost a záhy otěhotněla. Se svojí sestrou se vídala sporadicky. Už nebyla malá holka a věděla, že se nechce potkávat s někým, kdo ji neustále kritizuje a ponižuje. Neměly si se sestrou co říci. Jenže sem tam proběhla nějaká ta rodinná oslava a Alice se s Žanetou potkat musela. Byla v pátém měsíci těhotenství. „Ukaž, ty už máš břicho?“ zeptala se Žaneta a surově vytáhla Alici kus kožní řasy. „Aha, ještě ne, to je jenom špek.“ Alice se to velmi dotklo. Vše navíc pozoroval její partner, který okomentoval chování její sestry slovy: „Je to zamindrákovaná a zlá ženská.“
A měl bohužel pravdu. Alice se prokousala ke zjištění, že její sestra celé ty roky zápasila s velmi nízkým sebevědomím a nulovou sebeúctou. Vše pak přenášela právě na Alici. Ta se z toho dlouhé roky musela dostávat, neboť mnohdy uvěřila Žanetiným poznámkám natolik, až jim začala věřit. Bylo to bolestivé sourozenecké soužití, které skončilo tak, že se jejich cesty rozešly a sestry se přestaly zcela vídat. Alici to nevadilo a měla pocit, že snad ani nikdy nebyly sestry.


Po smrti rodičů se musely sejít při dědickém řízení. Při jednáních se Alice přesvědčila, že se Žaneta vůbec nezměnila, naopak byla nesnesitelná jako nikdy předtím. Kopala kolem sebe a chovala se neurvale. I přesto, že byla sepsána závěť, trvala na tom, aby celé jmění po rodičích připadlo jen jí. Alice se ze společných setkání málem zhroutila. Její vlastní sestra na ni byla tak nepříjemná, útočná, zlá a navíc neskutečně majetnická. Naštěstí byl Alici opět oporou její partner, díky němuž vše ustála. Nikdy ovšem zcela nepochopila, proč ji vlastní sestra vnímala jako naprostý odpad a chtěla ji zcela odříznout od rodiny.

Článek komentuje Mgr. Kristina Sarisová

Žaneta je prvorozená dcera, celé tři roky byla pozornost rodičů upřena pouze na ni. Když do rodiny přišla Alice, Žaneta toto výsadní postavení ztratila. Velké rozčarování mohlo přijít v kontrastu s tím, že se na příchod mladší sestry těšila. Avšak nedokázala odhadnout, co vše a do jaké míry se v dynamice rodiny změní. A to je samozřejmě přirozené.

Najednou není středem zájmu Žaneta, ale Alice. Vše se podřizuje malému miminku a Žanetiny potřeby jsou až na druhém místě. Musí počkat, až na ni přijde řada. Možná trávila více času s otcem, ale trpěla nedostatkem pozornosti ze strany matky, která se věnovala malé Alici. Při rodinných setkáních je opět pozornost příbuzných zaměřena na Alici, Žaneta stojí jaksi stranou. Každý se chce podívat na miminko a pochovat si ho. O tento zájem, který kdysi náležel jí, přišla. To vše mohlo přispívat k tomu, že v Žanetě postupně rostla žárlivost, která se měnila v naštvání a vztek.

Reakcí na tuto skutečnost může být celá řada. Například upoutávání pozornosti tím, že starší dítě regreduje na nižší vývojový stupeň. Není neobvyklé, že děti, které již jsou naučené na nočník, tuto dovednost ztratí. Dalším projevem může být zaujetí negativního postoje vůči rodičům vztekem a vzdorem. Z hodného a poslušného dítěte je najednou nezvladatelný malý tyran. Žaneta však své zoufalství a smutek nad ztrátou výsadního místa v rodině přetavila v odmítání své sestry, a to postupem času přerostlo v nenávist.

Zdravá sourozenecká rivalita je přirozená a také žádoucí, jelikož si díky ní mohou děti v rodině vyzkoušet různé situace, kterými budou procházet s nástupem do školky, do školy, do různých zájmových kroužků apod. Nezřídka se však stává, že rivalita přeroste únosnou mez a zásadním způsobem naruší jak sourozenecké, tak i rodinné vztahy a prostředí.

Kdo je Kristina Sarisová?

  • Mgr. Kristina Sarisová
  • Vystudovala jednooborovou psychologii na Univerzitě Karlově a sociologii na Univerzitě Hradec Králové.
  • Je frekventantkou výcviku ve skupinové psychoanalytické psychoterapii, nyní v supervizi.
  • Působí v psychologickém a psychoterapeutickém Centru Hladina a píše populárně-naučné články pro on-line magazín psychologie.cz.