Nedávno vám vyšla kniha Vztahy a mýty, ve které se snažíte zbořit mýty o fungování milostných vztahů. Který z nich je podle vás nejvíce zakořeněný?

Mýtus pravé lásky, která je jen jedna a na celý život. Živí ho takový ten pseudoromantismus, který mě děsně štve, protože na každém vztahu, sebelepším, se musí tvrdě makat. Pořád. A to, že mi na začátku pomohla biochemie, je super, ale rozhodně to není pojistka, že to bude dobré i za pět, deset let, pokud vědomě nezpracujeme různá témata a na vztahu nebudeme pracovat. A další poslední dobou hodně rozšířený mýtus jsou různé ezo pravdy typu: „Beran se k tobě nehodí, vezmi si Vodnáře.“

Také se hodně mluví o ženské a mužské energii. To také spadá do psycho eza nebo na tom podle vás něco je?

O ženské a mužské energii mluvili už jungiáni. Carl Gustav Jung to pojmenoval animus a anima a tvrdil, že každý v sobě máme obě dvě, ale liší se, jakou měrou jsou v nás zastoupeny. Z psychoanalytického hlediska to je velmi komplexní záležitost spadající do nevědomí. Ale dá se snadno zneužít k takovým těm prvoplánovým poučkám typu: „Jako žena máš v sobě živit ženskou energii,“ nebo „Probuď v sobě pravého muže.“ Muž se přitom může cítit velmi feminně a naopak. Takže chápu tu zkratku, která by nám mohla nějak pomoci lépe se chápat, ale ono je to daleko složitější.

Spíš než „objev v sobě svoji ženu“ by tedy poučka měla znít „objev sám sebe“, protože jen tak zjistíme, jestli v nás dřímá víc mužského nebo ženského principu?

Ano. Ale je těžké o tom mluvit, protože mužský a ženský princip používáme jako nálepky k utužování stereotypů: „Jako žena budeš chtít rodit děti.“ Ale vy jako žena můžete mít úplně jiné touhy, můžete si třeba chtít udělat doktorát a věnovat se vědě. Stereotypní vymezení genderových rolí a tlak na jejich plnění nemá ve 21. století co dělat.

Mně jste vyvrátil mýtus, že kvalitní vztah vyžaduje kompromis a vzájemnou toleranci. V knize vysvětlujete, proč potřebujeme spíš dohodu a respekt.

Toleranci a respekt, respektive kompromis a dohodu často zaměňujeme, používáme je jako synonyma, ale to nejsou. Tolerance je v podstatě povýšenecký postoj. Mně se nelíbí, co děláš nebo jaký jsi, ale protože jsem o chlup lepší, tak ti to budu laskavě tolerovat a doufám, že moji velkorysost oceníš. Jenže tím vzniká korupční prostředí, protože až přijde situace, kdy tobě se nebude něco líbit na mně, tak ti připomenu, že já ti přece toleruju tohle, tak ty mi musíš tolerovat tamto. Troufám si říct, že to je velmi častý důvod, který vede k problémům ve vztahu.

Říkáte, že respekt vyžaduje odvahu. Proč?

Není to automatický souhlas s něčím, co mi vadí. Je to odvaha přijít za druhým a říct: „Hele, mně se tohle tvoje chování nelíbí, vyvolává ve mně negativní emoci (třeba žárlivost) a chci s tím něco udělat.“ Ale emoce jsou vaše, ve vaší hlavě, ten druhý je maximálně spustil, nemůže za ně. Takže druhému zdůrazníte, že ho neobviňujete, protože víte, že to jsou vaše emoce vyvolané vašimi myšlenkami. Ale že si o tom potřebujete promluvit. A to je také důležité – říct druhému, když mám s něčím problém, a netvářit se, že je vše v pořádku. Na tom je založená důvěra.

V knize píšete, že respekt aktivuje dospělost a svobodu. Co to znamená?

Dospělost se definuje jako schopnost nést důsledky svých činů a svoboda je mít možnost volby. A v okamžiku, kdy vaši prosbu partner nevyslyší a změny, které byste ve vztahu potřebovala, se nedějí, se aktivuje vaše emoční inteligence, která se vás zeptá: „Dobře, a je to tak zásadní, že s ním už nedokážeš být?“ A pokud si odpovíte, že není, a rozhodnete se zůstat a vztah dál budovat, tak byste pak neměla partnerovi vyčítat tu věc, co vám vadí. Svobodně jste se rozhodla ji respektovat. Anebo dojdete k tomu, že rozpor mezi vámi je natolik zásadní, že zastiňuje všechna pozitiva vašeho vztahu, a ukončíte ho. Pak zase musíte počítat s tím, že to bude bolet.

Proč není pro zdravý vztah dobrý ani kompromis?

Protože to je ústupek. A my nemáme partnerovi ustupovat, ale snažit se spolu dohodnout. Je mi jasné, že někdy se ustupuje, ale mějte na paměti, že jste to udělali dobrovolně, a nelitujte se, že se vám pak v té situaci nelíbí.

Je pro vlastní vztah výhoda být vztahový terapeut nebo to může být i na překážku?

Mám už jedenáctiletý vztah a pevně doufám, že ještě nějakou dobu vydrží. Díky své práci jsem se už odnaučil říkat, že to je na celý život. Jasně že moje profese ovlivňuje, jak ke vztahům přistupuju. Ale když jde o vaše vlastní vztahy, kde jste emocionálně angažovaný, tak zásady, co znáte z práce a radíte klientům, zapomenete. Stává se mi, že třeba odpovídám na esemesku a ten terapeut ve mně říká: „Jendo, nedělej to! Víš, že tyhle věci nemáš řešit po esemeskách!“ A doma při debatách slýchám: „Prosím tě, přestaň mě terapeutovat. Já nejsem tvůj klient!“ Ale musím říct, že mám doma skvělého parťáka, který mi umí perfektně nastavit zrcadlo a říct: „Tak takhle ne.“ To je velké štěstí. Moje práce mi pomáhá v tom, že mám sebereflexi a umím s věcmi v sobě pracovat. Ale i já jsem jenom člověk a doma je Honza Vojtko se svými bolestmi, ne terapeut. Takže občas dělám blbosti.

Takže ani vztahový terapeut se nehádá méně nebo sofistikovaněji než my ostatní?

Napadá mě jediná výhoda – když se nám dějí věci, které nás už přesahují, nemám problém říct: „Hele, pojď, na to už někoho potřebujeme, zajdeme na konzultaci.“ A někdy ty nástroje, co znám z práce, pomáhají třeba v komunikaci. Ale někdy to je totálně kontraproduktivní, v situacích, kdy mám být emocionální raneček a prožívat věci přirozeně, bez terapeutických pouček, k nim přistupuju s odstupem terapeuta.

Který komunikační nástroj z terapeutovny se vám ve vztahu osvědčil?

Třeba ten, že když se nám rozjede nějaká citově angažovaná komunikace po esemeskách, tak ji ukončit a napsat: „Řekneme si to doma naživo.“ Hluboké vztahové věci se prostě po esemeskách a Facebooku a Instagramu řešit nemají. A taky si umět položit v určitých vypjatých situacích, třeba při hádkách, otázku, o čem to tady vlastně je? Protože většina hádek má tzv. skrytou agendu, kdy se sice rozčiluju, že neuklidil/a talíř ze stolu, ale to je jenom zástupný důvod. Ten hlubší může být o tom, že mu/jí to říkám už postopadesáté a on/a to pořád nedělá, takže mě nevidí nebo neslyší? Ignoruje mě? Miluje mě vůbec? A tyhle otázky ve mně vyvolávají strach a já tou hádkou vlastně volám o pomoc nebo o pozornost.

Zmiňoval jste, že jako terapeut nemáte problém konzultovat vlastní vztahové trable s odborníkem. Platí to i o nás ostatních? Předpokládám, že mužů se jistý ostych stále drží, nebo se pletu?

Tak to možná dřív bylo, ale moje zkušenost je jiná. Sice se pořád žehrá na chlapy, jaká to jsou macha a že zažíváme krizi mužství, ale já si to nemyslím. Na mě se obrací i spousta mužů. Teď jsem si dělal statistiku a za poslední měsíce to jsou ze 62 procent muži, kdo mě kontaktuje první. Probíhá tady malá revoluce. Spousta mužů se dnes umí bavit o emocích, říct si o terapie, dávat zpětnou vazbu, komunikovat s partnerem nebo partnerkou o vztahu…

Chodí muži raději sami nebo v páru?

Někdy mi píší, že chtějí přijít sami, že dostali od partnerky nebo partnera zadáno zjistit, jak to probíhá. Ale to nedělám, protože by se mohlo stát, že téma, které je ke mně přivedlo, musí řešit především ten druhý partner, ale ten to pochopí tak, že jsme se na něm s tím prvním domluvili. Takže chci, aby do párové terapie nastoupili oba najednou. Musí oba chtít. Jako terapeut mohu pracovat jen s vnitřní motivací, touhou člověka něco změnit. I když pořád se mi stává, že někdo přijde, sedne si a říká: „Tak, pane Vojtko, co se mnou uděláte?“ No já nic. Nebudu vás přece přesvědčovat, že se máte změnit. To musíte chtít vy. A pokud nechcete, já s tím nic neudělám.

A bohužel pořád setrvává pohled, že když jdu na terapii, selhala jsem, nezvládla jsem krizi. Když mě bolí zub, jdu k zubaři. Když noha, tak k ortopedovi. Ale když mám bordel v hlavě, k terapeutovi nebo psychiatrovi nepůjdu, protože to je selhání. Na tom ještě budeme muset zapracovat.

Přitom v knize píšete, že k vám páry chodí i jen tak, preventivně. To by nasvědčovalo naopak tomu, že pomoc psychoterapeuta se už jako stigma nebere, ne?

To je pravda, to chodí, hlavně partneři v polyamorických vztazích. Vědí, že to je komplikovanější, dynamičtější, na jejich vztahy působí více vlivů, a tak chodí třeba na jednorázové konzultace. A pak je nemálo párů, které u mě byly na terapii a v současné době nemají problém, ale vědí, že náhled někoho jiného pomáhá, tak přijdou třeba jednou za rok za dva. A já jim nedávám rady, spíš nabízím jiný pohled, kontext, nějakou edukaci. Takže ano, někteří absolutně nemají problém přijít, ale nesmíme zapomínat, že jsme v Praze. To je velmi liberální a multikulturní město, které se od zbytku země výrazně liší. Myslím, že kdybych působil u nás na malém městě, zdaleka tolik klientů bych neměl.

Předpokládám, že poptávka po terapeutických službách se v posledních měsících v souvislosti s pandemií zvyšuje. Proměnily se i problémy, se kterými za vámi klienti chodí?

Určitě ano. Chodí i lidé, kteří jinak úzkosti a deprese nemají nebo by je dokázali sami ukočírovat, ale teď se objevily vinou napjaté situace kolem covidu. Tato doba velmi prověřuje náš stres management.

Jak život během pandemie prožíváte vy? Jako psychoterapeut máte neustále plno a jste ve svém živlu. Ale mimo terapeutovnu? Trápí vás, co bude?

Upřímně, mám tolik práce, že si obavy ani nepřipouštím. Abych mohl odvádět práci, za kterou mě lidé platí, musím mít hlavu čistou. Lidí je teď opravdu hodně, ale mám pravidlo, že beru maximálně pět až šest klientů nebo párů denně, a i když bych mohl ještě někoho vzít ve 20 hodin, tak to nedělám, protože i můj mozek potřebuje odpočívat. Ale musím na to skutečně vědomě myslet a říct si: „Teď už ten počítač vypni. Teď si musíš jít zaběhat.“ Musím mít sebedisciplínu, na to je moje profese neuvěřitelně náročná. A taky v půlce týdne odjíždím z Prahy na hájovnu, kde bydlíme na samotě v lese, máme tam ovce. Společně s našimi třemi kočkami fungují jako skvělý antistresor.

Takže les, zvířata, práce, sebedisciplína, to jsou vaše zbraně proti blbé náladě?

A taky pohyb. Stres se nejlépe zpracovává fyzickou aktivitou, stresové hormony potřebujeme z těla vypotit, ty se nespotřebují látkovou výměnou. A taky si velmi hlídám, co čtu, obzvlášť teď. Být pořád na webu a celý den konzumovat negativní zprávy není dobré. Je potřeba si dát odstup a strávit na webu třeba jen hodinu denně. Navíc sociální sítě nejsou zdaleka jen o informacích, čtu tam i spoustu komentářů svých kamarádů a dalších lidí a ty ve mně také budí emoce, které mohou způsobovat úzkost. Proto teď velmi doporučuju nebýt na sociálních sítích. A když, tak si pouštět koťátka nebo nějaká vtipná videa. Co také pomáhá, je zpěv. Existuje spousta studií, které dokládají, že práce s hlasivkami je účinný nástroj v boji proti úzkostem. Další skvělý psychohygienický nástroj je hudba, protože s její pomocí v sobě mohu vyvolat pozitivní emoce. A můžu si ji pouštět do sluchátek a neobtěžovat s ní partnera nebo okolí.

Honza Vojtko (1975)

Jmenuje se Jan, ale vystupuje jako Honza (v písemném kontaktu jako H:o)nza). Vyučil se číšníkem-kuchařem, později vystudoval andragogiku – vzdělávání dospělých. Působil jako lektor, kouč, marketingový specialista, posledních 12 let se živí jako párový psychoterapeut. Kromě toho píše články, knihy (nejnovější se jmenuje Vztahy a mýty) a scénáře pro pořad Real Talk na Televizi Seznam. S Ester Geislerovou a Josefínou Bakošovou připravují interaktivní projekt Terapie sdílením.