Štěstí je tady a teď

Štěstí je tady a teď
Trpěla úzkostmi, depresemi i panickými atakami. Před svými emocemi utíkala k alkoholu. Cestu z propasti bolavých emocí jí pomohla najít každodenní praxe mindfulness – bytí v přítomném okamžiku skrze všímavost sama k sobě. „Štěstí nemusí být dřina. Stačí se rozhodnout,“ říká Marie Tilšarová, certifikovaná lektorka mindfulness, kapelnice, inspirátorka a spokojená lenoška.

Deprese a úzkosti jsou dnes nejčastější psychiatrické diagnózy. S covidem jejich výskyt ještě vzrostl. Čím to podle tebe je?

Lidé jsou zavření v sobě – v rámci telefonů, mobilů, Facebooku, internetu, televize, zlatých klecí svých velkých honosných firem, domů… Jsou pořád v zajetí něčeho, závislí na všem možném. Nejsou svobodní. Vnímám to částečně i u sebe. Máme antény vystrčené ven. To znamená, že přijímáme všechno z okolí, a když je ve všeobecném okolí strach, tak přijímáme ten strach. Protože nám chybí napojení na sebe, dovnitř, chybí nám napojení na přírodu. Příroda se nebojí, stromy se nebojí, tráva se nebojí. Asi. Myslím si to. Zvykli jsme si žít v odpojení od sebe, svého zdroje, od svého srdce. Říkám tomu JÁ místo. Najdete ho uvnitř hrudi v oblasti srdeční čakry, je tam útulný pokojíček, kde pořád hoří krbík. To místo může vypadat jakkoli, jak si ho kdo vybaví. Někteří tam mají vodopád a místo stropu nebe s červánky, to je jedno. Tím, že jsme odpojení od sebe, hledáme napojení na něco jiného zvenku, ale to nám nikdy nedá ten klid v sobě. Bojíme se sami sebe a taky být sami se sebou.

 

Není ten strach částečně opodstatněný? Řada z nás prožila s covidem zkušenost, kdy byli nucení se zastavit, ať už z důvodu ztráty zaměstnání, nebo nemoci. V tu chvíli se na ně vyvalily vnitřní stíny, bubáci v podobě úzkostí, strachů, depresí. Nabízíš konzultace Sebeláska bez výčitek – den s Marií Tilšarovou. Jak probíhají? Jak lidem pomáháš najít cestu z toho ven?

Úplně na začátku bych chtěla říct, že nejsem doktor. Ani psycholog. Proto říkám, že jsem průvodce všímavostí. Jsem lektorka. A ne všechno s lidmi umím zvládnout a vyřešit. Hodně lidí mi píše třeba: Bojím se, že mám rakovinu, mám úzkosti, mám deprese. A já jim napřed vždy říkám: Buď přijďte, uvidíme se osobně, anebo se nechte zamedikovat. Běžte si pro odbornou pomoc na začátek. Tak, jak jsem to udělala já. Já vlastně lidem jenom ukazuji svou cestu, která ne pro každého může být ta správná. Ale snažím se jim ukázat, že není prohra nechat si napsat léky. Medikaci. Na začátek. A ve chvíli, kdy se díky medikaci stabilizují, už mají prostor zastavit se a rozhlédnout. Do té doby se člověk topí v těch hlubinách. A najednou vyplave na hladinu a poprvé se může zhluboka nadechnout a rozhlédnout se, kde to vlastně je. A pomalu začít plavat. Občas přijde vlna, zase ho spláchne, chvilku ho hodí pod hladinu. Ale jelikož se už předtím nadechnul, tak má tu sílu znovu vyplavat nahoru na hladinu.

A den s Marií? Prostě jdeme do lesa a uděláme oheň. To je celý. A mluvíme. Nechám mluvit člověka, který přijde. A on povídá, já mu na to odpovídám. A vychází ti bubáci. Vycházejí. A moje filosofie je, že nechci předělávat minulost. To, co jsem se naučila, je, že je pro mě úplně super minulost přijmout, že taková byla, že je to moje součást. Ať už je to cokoli. A že já jsem tu teď tady na tom takhle a každou minutu mohu celý svůj vlastní život začít znovu. Nemusím se ptát, co bylo. Ne. Teď jsem tady a jsem vůbec ta nejvíc nejčistší Máňa, Marie, Maruška, Mařenka. Můžu se nazývat, jak chci. Ale jsem ta nejčistší tady a teď. 

 

Učíš se mít ráda tady a teď. To chce asi trénink. Všichni dnes mluví o sebelásce. Jak s ní mohu začít? Co mám dělat?

Po malých krůčcích s laskavostí sama k sobě. Dopřejte si vědomý dotek – od sebe nebo od někoho jiného. Zastavujte se. Choďte pravidelně dovnitř do nitra, i když jen na dva nádechy, to je jedno. Sebeláska stejně jako mindfulness přichází vtíravě a postupně, nejde to naráz. Základem mindfulness je zastavovat se vědomě v průběhu dne a vědomě dýchat. Ze začátku, než si ten návyk člověk osvojí, doporučuji nastavit si budíka od osmi ráno do osmi večer, po jedné hodině, takže 12 budíků. Pokaždé když zazvoní, tak se zastavte. A opravdu to dodržte, ať jste kdekoli – ve frontě v obchodě, na jednání, v autě…

 

Takže i když mě čeká hektický den, náročný, tak nepolevit?

Právě když máš náročný den, tak je to úplně nejlepší. My stále jedeme v naučených kolečkách naše krysí závody. A kde je čas na malou chvíli spočinout v sobě? To znamená zastavit se. Když učím lidi zastavovat se, tak jim říkám: Klidně si dejte ruce na ten střed, na svoje JÁ místo, představte si tam oheň, rozdmýchejte ho dechem. Je taky dobré se u tohoto zastavení podívat kolem sebe, co vidíte, a klidně si to říkat nahlas.

 

Popisuješ základní kámen praxe mindfulness – vědomě se zastavovat. Co se stane po týdnu takové praxe všímavosti?

Začne se to automatizovat. Mám teď kurz, který se jmenuje: Pusť to po vodě, se šťastnou lenoškou. Pusť to po vodě se jmenuje také moje CD a ten kurz se opírá o písně, které se zase opírají o mindfulness. Takže to je celé propojené. A v tom kurzu byl první úkol právě toto zastavování. Účastnice kurzu sdílely pocity typu: „Ježiš, tak to mě fakt štve! Taková otrava, každou hodinu se zastavit.“ Ale co víc pro sebe můžete udělat? Chcete být fakt šťastní? Radostní? Tak dobře, buď si prostě lupněte prášek, anebo pro to něco dělejte. Co jednoduššího v životě je než se na půl minuty, víc to nezabere, zastavit, nadechnout a podívat se okolo sebe. A zvědomit si, co teď dělám, jak se cítím, kde se nacházím. Stojím na zemi? Sedím na zemi? Co mám na sobě? Jak se cítí moje tělo? To jsou takové maličkosti. Táhnou mi ramena? Tak si je protáhnu. Soustředím se na svoje tělo. K tomu se pojí ještě pozice vítěze, kdy učím zvednout ruce nad hlavu, to, co dělají vítězové, když opravdu vyhrají. Co jsem se tak učila, tak to pochází z toho lidoopství, kdy se opice věší na ty stromy, a to v nich probouzí receptory štěstí.

 

Zastavit se a dát ruce nad hlavu. To si mohu udělat každou tu hodinu, tuto pozici?

Ano, zastavit se, nadechnout se, zvednout ruce, obejmout se. To je jedna sloka mé písničky.

 

Jsi také kapelnicí ve skupině Marie Tilšarová a její PMS. Jak skládáš texty a písničky? Kde bereš inspiraci?

Já písničky neskládám. Ony chodí. Neumím to popsat jinak. Není to tak, že si řeknu: Tak, a dnes napíšu třeba tohle. Prostě najednou třeba jdu nebo jedu v autě, často se mi to děje v autě, když řídím. Tam se dostávám do takové jiné relace. A najednou mi tam přijde text, jsou to tři, čtyři slova s melodií. A já si to musím hned nahrát, funguje pravidlo tří vteřin, pak to zapomenu. Fakt to chodí samo. A ano, pak si k tomu musím sednout a dopsat to, ale většinou první sloka vypadá tak, že si sednu ke kytaře a začnu rovnou hrát. Vím, že se to děje spoustě spisovatelů, když píší knihu, jako by jen otevřeli nějaký kanál, někdo jim to zvenku diktoval a oni přepisovali. Tak takhle se to mně děje s písničkami.

 

Ve stavu tady a teď, v napojení na něco vyššího, kdy lidé tvoří, píšou, malují…, vznikají největší umělecká díla. Právě o tomhle napojení, flow, mluví umělci. Jak ti k tomu pomohla praxe mindfulness?

Naučila jsem se zastavovat se, vědomě. A dělat kroky k tomu, abych byla tady a teď. V přítomnosti, v tomto okamžiku. Jsou nástroje na to, jak vypínat vnitřní kritiky, jak se dostat do role pozorovatele. Když vnímáme, že nám v hlavě jede nějaký „film“, ať jsou to představy z minulosti, něco, co se událo, tak si to přehráváme a říkáme si: „Ježišmarjá, co jsem mohla udělat jinak?“ Nebo vytváříme domněnky, jaké to asi bude, až… Často jsme myšlenkami v minulosti nebo v budoucnosti, v tu chvíli nám utíká, co se děje tady a teď. Typický příklad je, když sedíte třeba v práci na poradě nebo ve vlaku, a místo abyste byli pozorností tam, kde právě sedíte, myslíte na to, co budete dělat po práci, nebo už plánujete víkend. A v tu chvíli, já už to mám naučené, se ozve vnitřní pozorovatel. Je to takový panďulák, který sedí v JÁ místnosti a ve chvílích, kdy my mysl uteče jinam, zahlásí: „Máňo, film! Pojď ho přepnout.“ V tu chvíli přijdu do té místnosti, sednu si ke krbu, udělám nádech, výdech, tím rozehřeji oheň, vezmu ovladač od telky a film vypnu. Někdy je to pro mě vyšší level, když mi jedou v hlavě myšlenky spojené s úzkostmi nebo karcinofobií, tak já ten film také neumím vypnout, ale mohu ho přepnout. Přepínám na jiný program. Což znamená, že se podívám okolo sebe, jak to tu vypadá, a zvědomuju si přítomný okamžik.

 

A co když se myšlenky vracejí?

Je třeba trénovat. Pořád dokola. Bytí v teď a tady je o tréninku, ale zase je to trénink, který nic nestojí. Nemusíte se posadit do složité ásany, nemusíte se převléknout do legín, nemusíte jít běhat v tretrách. V tuto chvíli mě to nic nestojí. Proto si říkám šťastná lenoška. Protože jsem strašně líný člověk.

 

Prožívat, ne přežívat – to je jedno z pravidel, které učíš. Jak poznám, že přežívám, když nemám srovnání s tím, jaké je to prožívat?

To je dobrá otázka. Já to vnímám tak, že přežívání je pro mě stav, ve kterém mi není dobře. Jako bych tu teď seděla a už se těšila na to, až odsud vypadnu. Hlavou by mi jelo, že až pojedu domů, tak si koupím zmrzku. A zase bych nebyla tady a teď. Ale mě to tady baví. Mám tady kávu, čaj, jablíčka… A tohle já vnímám jako prožívání každého jednoho momentu. Že si ho zvědomuji a uvědomuji. Vzpomínám na dobu, kdy jsem chodila do práce, tak jsem seděla v té práci a už jsem se viděla doma. Nebo jsem se viděla jinde. A vlastně jsem v té práci vůbec nebyla. Já jsem jenom potřebovala přežít těch 8,5 hodiny.

 

Vytvořilas také karty Všímavky. Jsou jakousi praktickou pomůckou, jak se zastavit a vrátit pozornost sama k sobě, do přítomnosti. Jak mohou jejich uživatelům karty pomoci?

Ony také přišly samy. To je docela vtipné. Já jak jsem líná, nebaví mě číst různé odborné mindfulness příručky. Nejvíc se učím od lidí. Tak jak to bylo dříve, kdy se děti učily od babiček a tetiček… Nějaké knihy, to mě nebere. Ale vůbec to nezatracuji. To je jenom moje věc, že mě knihy nebaví. Tak jak jsem procházela různými lekcemi a semináři, zapisovala jsem si poznámky. A protože jsem byla líná je pak stále hledat, tak jsem si z nich dělala taková svoje jedno- až dvouslovná hesla. Vypisovala jsem si praxi, která opravdu souvisí s mindfulness, a tak vznikly karty.

 

Můžeš konkrétně říct, co na kartičkách je?

Ano, dnes jsem zrovna udělala pět nových kartiček. Na jedné je: Nepřebírej pocity ostatních. To je na jedné straně. A na druhé straně je vysvětlení, že nejsi zodpovědná za to, co si ostatní myslí. To není tvoje rozhodnutí. Často jsme naučení, jde o automatický vzorec, kdy potkáme někoho, kdo je smutný, a řekneme si: „Ty jsi smutná, tak já budu taky smutná. Přece nebudu veselá, když ty jsi smutná. To ti nemůžu udělat.“ A automaticky přebereme jeho pocit, z falešné solidarity. A karty Všímavky byly připraveny tak, že si každý den vytáhneš kartičku s praxí na ten den. Jsou tam různé praxe všímavosti a ty se snažíš celý den praktikovat. S různým výsledkem. To je jedno. Každý den jedna kartička. A je zajímavé, že karty nechodí náhodou. Jedna kamarádka mi psala, že si celý týden vytahuje: „Vypni kritika.“

 

To je zajímavé. Ona si do toho balíčku kartu vrátí a zase si vytáhne stejnou…

Tak takhle byly původně myšlené. Ale s praxí jsem zjistila, že krásně funguje i to, že když máš nějaký problém, něco řešíš, tak si vytáhneš Všímavku. Fungují jako jakékoli jiné karty, tarotové, andělské, akorát jsou malinké, velikosti vizitky, takže je můžeš nosit v kapse. A už tady perfektně začíná fungovat mindfulness, ještě než si vytáhneš tu kartičku. Protože ve chvíli, kdy hledáš pouzdro se Všímavkami, začínáš od problému soustředit pozornost na přítomnost. A i když je to vteřina nebo dvě, tak tam máš možnost odpočinout si od problému. Vyplavat na chvíli nad hladinu, nadechnout se, mozek se okysličí a najednou začneš jednat jinak. Pak si vytáhneš Všímavku, čteš ji, čímž zase zaměstnáš mysl přítomným okamžikem, a ona najednou odběhne od problému.

 

Máš už nějakou zpětnou vazbu na karty?

Využívají je lidé v jogínských centrech, používají je ve školách. Nedávno mi psala kamarádka ze Slovenska, že šla na přechod Tater s lidmi, kteří říkali: „My vám tu dáme nějaké kartičky,“ a vytáhli moje Všímavky. Tak už se to takhle krásně šíří. A já bych byla moc ráda, kdyby se to šířilo víc. Aby se Všímavky dostaly do firem, aby je zaměstnavatelé dali zaměstnancům místo lahve vína. Nebo k lahvi vína ideálně. Aby jim v rámci nějakých benefitů podsunuli praxi všímavosti. Ideálně s mým CD.

 

Poslechněte si celý rozhovor s Marií Tilšarovou zde.

ZAVŘÍT REKLAMU
Ikona
Ale ne! Používáte zastaralou verzi prohlížeče, kterou náš videoportál Kondice nepodporuje!
Pro sledování cvičebních videí, poslouchání meditací a čtení nejnovějších článků, receptů i speciálů Kondice si prosím aktualizujte svůj prohlížeč.