Pohledem brázdím kopec, který padl za oběť developerským projektům. Je zjizvený dírami po bagrech, které hloubí základy pro nové stavby a nebýt kostela a fary, tak si připadám jako na pražském Zličíně. Není to okraj Prahy, ale Špindlerův Mlýn.

Rajská ve Špindlu za 400 korun

Místo mého dětství už neexistuje a teď tu stojí spektakulární haciendy. K zemi šly roubenky, šlechtický Švýcarský dvůr nebo hotel Barbora. Sice posledně zmíněná Barbora nebyla žádný architektonický skvost, ale vždy cenově dostupná. Ovšem vadila ve výhledu majiteli monstrózní novostavby za ní, tak ji nechal zbourat. Kdysi jsem tu jako dítě žila a každý rok mám tradici, že se sem jedu podívat a zavzpomínat. Draví oligarchové tu ovšem nenechali kámen na kameni.

Vyprávím dceři o tom, jak tu bydlel její děda s babičkou (ročníky 1929 a 1938) v dnes pětihvězdičkovém hotelu Savoy v pokoji za 18 korun na noc (nyní 5000 korun a výš) a jak dědovi přezdívali Bivoj a vyhrával tu všechny lyžařské závody.

Špindlerův Mlýn, kdysi půvabný, je nyní zničený finančníky. Rezignovaně se dívám na jídelní lístek, kde stojí rajská s hovězím bezmála 400 korun. Což je kapka v moři, když jedna jízda na lyžích pro mě a dceru vyjde na 900 korun. Jdeme se raději projít kolem Labe a vím, že je to moje poslední návštěva.

ceny-jídla-ve-Špindlu
info

ceny-jídla-ve-Špindlu

Tajemná krása Krušných hor a chlebíček na pokoji

Hory jsou pro mě domovem, a tak hledám místo, kde snad ještě lidé chodí normálně s batohem, a ne se značkovou kabelkou. Vydáváme se do Krušných hor, o kterých mi vždycky kamarád vyprávěl, že jsou tajemné a bez lidí. Střídavě opouštěné a zase osidlované. Pro někoho možná krajina zničená exhalacemi, pro mě krásná příroda podobná té ve Skandinávii.

Bez lidí Krušné hory možná jsou, ale ne o svátcích. Kolem mě se valí masy turistů. Při příjezdu do Loučné pod Klínovcem, jejíž dominantou jsou dvě obří parkoviště, chvíli lituji, že jsem nezůstala stát pod tím rozvrtaným kopcem ve Špindlu. Počasí tomu moc nepomáhá, protože prší. To asi víte, že o Vánocích vždycky prší. Ti chytřejší jsou doma nebo jeli za teplem. Já jsem tvrdohlavě trvala na horském vzduchu, tak to mám. Brodíme se loužemi a bahnem.

Nový život se mi naleje do žil v momentě, kdy vidím polévku za 65 korun. Za to bych v Krkonoších nedostala ani vodu z kohoutku. Jediný zádrhel je, že všechny tři hospody, co se v Loučné nachází, jsou beznadějně obsazené a místa rezervovaná dlouho dopředu. Nevadí, ušetříme a dáme chlebíček na pokoji.

Sjezdovka na Klínovci vypadá jako Václavák a odmítám se toho marasmu účastnit. Byť je tu lyžování za třetinu ceny v porovnání s českým Aspenem. „Maminko, já bych chtěla na běžky,“ tahá mě dcera za ruku. To je u dítěte zvláštní prosba, měla jsem za to, že všechny děti běžky nesnáší. Ale možná si tam jen promítám svoji zkušenost, kdy mě můj táta v útlém věku honil po horách na třicetikilometrové túry. A když jsem nemohla do kopce, tak mě píchal hůlkou do zadku a pokřikoval: „Hop, hop, hop, přidej.“ A Bivojovi se neodporovalo. Suchý chleba v kapse, napít se z potůčku a pokračovalo se dál. Pak jsem asi na dvacet let běžky nechtěla ani vidět. Překvapivě.

Trasy na běžky tu jsou oproti Krkonoším perfektně upravené a dcera nadšeně pokřikuje, jak ji to baví a chce běžkovat celý den. Bivoj, ať už je teď kdekoliv, musí slzet radostí. A já konečně zažívám klid mimo přeplněné sjezdovky, parkoviště i hospody. Krušné hory jsou opravdu nádherné, mystické i drsné. Odevšad na vás dýchá jejich pohnutá historie.

Osobitý Jáchymov s restaurací bez jídla

Už několikátý den střídavě prší a je obleva. Na běžkách se 16 hodin denně být nedá a nechci, aby bylo dítě napojené na přístrojích (rozumějte tablet). Vydáváme se na výlet do Jáchymova.

Když se řekne Jáchymov, vždycky jsem si představila město, které bylo symbolem utrpení, kvůli pracovním táborům, kde rubali političtí vězni v uranových dolech. Nikdy by mě nenapadlo se tam vydat jako do destinace turistům zaslíbené. Ta podivná, zároveň fascinující atmosféra tam pořád je. V horní části jsou polorozpadlé goticko-renesanční patricijské domy a spodek je načinčaný jako Karlovy Vary. Ráz, který se s vyumělkovaným Špindlem nedá srovnat. Dokonce tu postavili luxusní restauraci, kde se bavím s číšníkem. „No jo, my tu nemáme žádný turisty, tak tu nejsou restaurace. Ti, co jsou na hotelech, jí tam. My pořádně nemáme ani personál,“ vysvětluje, proč jsou na jídelním lístku k mání jen tři jídla. Interiér ovšem odpovídá pětihvězdičkovému hotelu. Osobitý střet světů.

Když jsem tudy před pár lety jen projížděla, tak na mě šla z města trochu úzkost, všechno rozpadlé a šedivé. Teď tu vidím zrenovované parky, aquacentrum, saunový svět, restaurace (kde sice není jídlo, ale vypadá fakt hezky) a pořád si drží svoji atmosféru, která možná nemusí být líbivá pro každého. Hlavně ale žádný snobismus a viditelný komerční tlak.

Zdroj:

Autorský text