Tanec v kuchyni zbožňuju. Archivuju si stovky gastronomických časopisů, v knihovně mám přes šedesát kuchařek. Když jsme si vybírali bydlení, krásný moderní byt s rozlehlou terasou nedostal ani maličkou šanci vzhledem k až smutně vyhlížející minikuchyňce stranou od obýváku.

Doma jsem byla rozmazlená svými fantastickými litinovými hrnci od manžela, ikonickým kuchyňským robotem od rodičů, elegantním bílým servisem od tchýňky...
Teď vařím v nepřilnavých hrncích, které se do sebe skládají jako dříve ešusy, jediným využívaným pomocníkem je digitální vážicí lžíce (pecka!) a talíře máme plastové s protiskluzovým dnem (zatímco doma by naše batole postupně přešlo na porcelán, tady jsme naopak my přešli na podgumované modely, uvažuji, že si pořídím něco pěkného s Tlapkovou patrolou).

A nůž! Ne, že by se mi nezastesklo po mých třech nádherných kuchařských nožích s dvaceticentimetrovou čepelí ostrou jako břitva, uložených pečlivě na tajném místě (maminka se vám vrátí, drahoušci!). Cestovní modely to ale přiznávám zrovna nejsou. Pro tyto účely se nám perfektně osvědčil zoubkatý, téměř věčně ostrý nůž, který se v gastropotřebách prodává jako nůž na rajčata. Je poloviční, má kulatou špičku, která vám v autě nepropíchne šuplík, a perfektně nakrájí vše od melounu po extra vysušenou fuet klobásku.

V porovnání s vařením na plynovém vařiči před stanem je obytňáková kuchyňka ztělesněním luxusu, po svém uživateli však vyžaduje samozřejmě jistou míru shovívavosti. Repertoár jídelníčku jsme tomu přizpůsobili. Technicky si dovedu představit přípravu ledasčeho (ne, Barney, výzvu na croquembouche nepřijímám), ale po většinu naší výpravy je venku teplo až horko, takže přitápět ještě vařením člověk moc nechce.

Ve Španělsku a Německu je fenomenální nabídka zeleniny a ovoce, často v biokvalitě za stejnou cenu. (Technická: až příště pojedeme na kole jen s malou brašničkou a naším synáčkem neskutečně milujícím meloun, obchody s ovozel objedeme velkým obloukem.) Španělsko nabízí nekonečně variant frittaty, šunky jamón, choriza, fuet klobásek, sýrů. Tapas si nemusíte dávat nutně v taverně, stačí nakoupit a servírovat. Němci jsou zase mistři v práci s moukou: chleby, banketky, briošky, šneci à la burek, máslové pečivo, koláče, palačinky, knedlíky, všechno nebezpečně dobré. A po létě ve Švédsku se nejspíše do IKEA na masové kuličky slušnou dobu nevydáme.
Pokud vařím, tak zeleninu, mořské plody, brambory, těstoviny, ale hlavně – kafe! Auto jede na naftu, my jedeme na kávu. Ze zpovykaného domácího repertoáru moka, vietnamská, filtr a kavárenských flat white jsme s sebou zvolili moka konvičku. Bezvadně funguje na plynu, dobře se udržuje a kafe s příslušnou ikonkou hrubosti mletí koupíme napříč Evropou všude.

Režim vyladěn do jednoduchého schématu. Prcek má po probuzení svou snídani, tak jako třikrát denně svačí. Kolem jedenácté máme společně velký brunch z toho, co obchody, trhy a jiné časoprostory v dané lokalitě nabízejí. Večeři má špunt většinou v podobě kaše, pak jde do hajan a my máme jediné společné jídlo ve dvou při rozhovoru bez vsuvek „Ne, miláčku, ty těstoviny nebudeme nandavat bagrem. Počkej, já ti ten sýr ze země podám. Kam že sis utřel ty zapatlané ručičky? Aha, do sedačky“.

Možná bychom to s tím bagrem někdy mohli zkusit, ať nejsme za suchary.

Tak dobrou chuť a zase příště!

Adamova velká cesta

Dva dospělí, malý chlapec a obytná dodávka. Jak se žije na pár metrech čtverečních v domku na kolečkách? Jak vidí země, které projíždějí?
Adamovu velkou cestu můžete sledovat na Instagramu a také Facebooku.