Studium na Filozofické fakultě UK jsem si vysnila. Obor Český jazyk a literatura, neboli bohemistika. A o rok později se mi podařilo s 96 body ze 100 jen tak tak dostat i na skandinavistiku – obor Švédština. Žila jsem pět let přebíháním z přízemí do čtvrtého patra, dolů do třetího, na Celetnou a zas do čtvrtého, do Klementina, do třetího…

Na fildě jsem si udělala jasno v tom, že ačkoliv literaturu miluju, jsem spíš jazykář. Byla jsem u založení fakultního časopisu FFakt, který jsem chvíli i vedla. Poznala jsem spoustu zajímavých lidí – spolužáků, absolventů, učitelů i lidí z vedení školy. Na fildě jsem začala pracovat v novinách a psaní a švédština už se mě pak držely. Můj muž ekonom velmi rád mluví o absolventech fildy jako o adeptech na práci v „mekáči“ (jeden oblíbený vtip totiž říká, že absolvent technických oborů se ptá: jak to uděláme?, absolvent ekonomie se ptá: kolik to bude stát? a absolvent humanitních oborů se ptá: dáte si k tomu hranolky?), ale věřte mi, že pokud se můžu něčím chlubit, tak tím, že jsem v životě nebyla v evidenci úřadu práce jako nezaměstnaná. A i moji spolužáci jsou překladateli, učiteli, redaktory, šéfredaktory, editory, novináři, vědeckými pracovníky a jejich jedinou vadou na kráse může pro někoho být, že to nejsou žádní blbci.

Filozofická fakulta je mou skutečnou almou mater. Chodila jsem tam před maturitou na přípravný kurz, hltala kapitoly z morfologie a historické češtiny, protože nic z toho se do programu přírodovědně zaměřeného gymplu nevešlo. Navzdory temným předpovědím naší středoškolské dějepisářky, jak budeme ještě vzpomínat (na ústav, který můj spolužák ve slohu popsal jako koncentrák a dostal za to ředitelskou důtku), jsem nikdy nevzpomínala. Užívala jsem si, že dělám, co mě baví, učí mě to největší kapacity a ještě mě oslovují „kolegyně“ a vážně chtějí vědět, co si myslím. Studium jsem si pak protáhla ještě o šest let doktorátu, který je mi na volné noze sice trošku k ničemu, ale nelituju času stráveného na bohemistice. Na fildu jsem patřila třináct let, to už se na vás prostě podepíše.

Dokonce jsem 13. prosince zvažovala, zda se nezastavím na katedře Skandinavistiky na oslavu svaté Lucie a nevezmu děti, aby věděly, jak to chodí v zemi, kam bych se nejspíš uchýlila, kdyby bylo třeba opustit naši republiku. Ovšem ve školce byla zrovna ve stejný čas besídka…

O to víc mě mrazilo, když jsem si postupně pročítala, co se na fildě dělo. Když jsem viděla lidi na římsách čtvrtého patra, které vždycky bylo tak strašně vysoko. Na té střeše jsem také byla, v rámci literárního semináře. Zapadalo slunce, naproti nám se tyčily Hradčany, popíjeli jsme víno a diskutovali o dílu Josefa Škvoreckého. Neměli jsme žádné starosti a život byl před námi. Ráj na zemi.

Jediná střelba, kterou jsem kdy měla s fildou spojenou, byla nutnost zajít sem tam nepřipravená, ať už na seminář nebo na zkoušku, protože občas se to nedalo stihnout. A možná jeden zážitek z místních toalet, kde některé spolužačce zjevně nebylo dobře a já přišla nevhod.

Kdybych si měla tipnout, kde se tahle tragédie stane, filda bude stoprocentně tou poslední školou v mém výběru. Moje první reakce na zprávu v rozhlase také byla, že musí jít o blbý vtip, konečně nějaké vzrůšo, nějaká recese. Nevěřila jsem tomu, že by na fildě mohl někdo úmyslně zabít.

Když hltám zprávy o celé tragédii, nedělám to kvůli nějakému vzrušení. Snažím se najít nenalezitelné: zprávu, že jsou všichni v pohodě. Snažím se aspoň najít zprávu, že nezemřel nikdo, koho znám. Je to ale jen hodně špatná záplata na to, že na těch mírumilovných chodbách umřela spousta lidí, kteří umřít neměli. Lidí, kteří spojili svůj život s fildou, protože netoužili po slávě, bohatství a práci, kde se moc nenadřou, ale šli za nějakými ideály.

Dneska jsem i máma. Nutně mě napadá: co když se tohle stane mým dětem? A hned záhy se mi do hlavy vkrade myšlenka, co když tohle udělají moje děti? A tak se znovu nořím do všech těch zpráv. Chci slyšet, že je jasné, kde byla chyba. Zlí rodiče, špatná výchova, náročné studium, blbě pochopené poslání… cokoliv, co by mi dalo šanci podobným věcem zabránit.

V dlouhém rozhovoru s kamarádkou učitelkou narážíme i na psychické problémy dnešních středoškoláků, které nikdo neřeší. Ptám se jí, kdo za to může. Chci slyšet, že rodiče, systém. Odpovídá mi, že to není tak jednoduché. Někdy jsou to rodiče, kterým jsou jejich děti jedno nebo naopak příliš tlačí, někde jsou na vině sociální sítě a rizikové chování, někdo špatně nese tlak studia, někdo nezvládá fungovat v kolektivu (možná následkem izolace v covidu). Jenže nepomáhá ukázat na viníka, nepomůže ani označit dnešní mladé za příliš křehké a žádat po nich, aby se zocelili.

Tenhle text píšu s hlubokou bolestí v srdci a jsem se všemi, které tahle tragédie zasáhla. Pokud nechcete jen tak truchlit, přispějte na konto pro pomoc obětem a pozůstalým. Věřte mi, že se mi svírá žaludek jen z té představy, že se něco takového stalo na místě, které tak důvěrně znám. Neumím si představit, jaké to je pro současné studenty a zaměstnance, a už vůbec netuším, jak příšerné to musí být pro ty, kdo si tím peklem prošli. A věřte mi i to, že mě život zoceloval až až, a přesto mi bude trvat nerozklepat se strachy, když uslyším výstřel. Vždyť to známe:

Smrtí každého člověka je mne méně, neboť jsem část lidstva. A proto se nikdy nedávej ptát, komu zvoní hrana. Zvoní tobě.

Zdroj:

  • autorský text
  • https://citaty.net/citaty/22259-john-donne-zadny-clovek-neni-ostrov-sam-pro-sebe-kazdy-je-ku/