Moji rodiče ještě pamatují praktického lékaře, který kdykoliv šel na procházku po městě, nezapomněl zazvonit na některé své starší pacienty s otázkou, jak se jim daří a zda nepotřebují napsat léky. Jak vnímáte proměnu praktického lékaře z toho opravdu „rodinného“ po toho současného, zavaleného administrativou a majícího na pacienta tak maximálně deset minut?

Vzpomněl jsem si, jak jsem se vloni cestou do práce stavil za svou 84 letou pacientkou a dovezl ji cukety ze zahrady, ona mě zase pohostila třešněmi, dali jsme si kávu a já spokojeně odjel do práce zanechav pár receptů a úsměv na tváři staré dámy. Na vesnici to asi funguje. Jak říkal můj drahý kolega MUDr. David Halata: „My si své pacienty porodíme, sdílíme s nimi život a někdy i pohřbíme.” Než člověk dojde z práce na pět minut vzdálenou autobusovou zastávku, tak kolikrát uběhne i půlhodina. Vždycky je to stejné a stejně milé: „Pane doktore, a mohla bych se ještě zeptat..?”

Jaký by měl být praktický lékař? Neměla by být v jeho kompetenci i schopnost poradit svému pacientovi „alternativní“ doplňkové metody léčení? Myslím tím, že spousta pacientů s rakovinou či jinými těžkými nemocemi vyhledávají vedle klasické léčby i jiné prostředky – od bylinek, přes doplňky stravy slibující zázraky, po rady léčitelů…Neměl by praktik umět dokázat poradit i v tomto směru?

V ideálním případě by měl být lékař schopen se vyjádřit ke všemu a moudře poradit. Na naši klinice k tomu směřujeme, neboť kombinujeme kromě medicíny západní, alopatické i medicínu východní, fytoterapii, používáme konopné tinktury, akupunkturu a další. Musím však podotknout, že vždy za odborného vedení lékaře, který všem procedurám dělá supervizi a je vzdělaný v těchto léčebných postupech. Naopak vždy zbystřím, když k nám přicházejí pacienti, co dostali zázračné kapky či podstoupili jiné metody léčby bez správné diagnostiky a odborného vedení, v nejhorším případě jim klasickou léčbu „terapeut” vymluvil. Mám z toho přímo fobii. Mnohdy to pak končí smutně. Mám takový příklad, který pacientům říkám, aby pochopili smysl, proč kombinujeme, a je nutné odborné vedení: Představte si, že před vás dají kousek dortu. Dle toho kousku si vytvoříte nějaký obrázek, jak by ten dort mohl vypadat, ale skutečnost je taková, že pouze cukrář ví, jak dort vypadá a z čeho je složen a jak se peče. Stejně tak je to i u diagnostiky a správné léčby. To, že si pacient přečte nebo vyslechne kusé informace a někdo ho přesvědčí o podobě dortu, ještě neznamená, že tomu skutečně tak je. Pouze erudovaný, vystudovaný lékař či terapeut je schopen klienta správně diagnostikovat a léčit.

Dříve byli v každé obci tři nejváženější osoby: pan farář, pan učitel a pan doktor. Platí stále, že je lékař, alespoň v místě, kde se lidé vesměs navzájem znají, vážený a respektovaný?

Ano, je to tak. V čím odlehlejším kraji lékař působí, tím více si jej lidí váží. Hodně by o tom mohl vyprávět můj vzácný kolega MUDr. Marin, který působí coby chirurg v odlehlé obci Vejprty. Jeho příběhy zní někdy až neuvěřitelně. Zdá se mi, že ve velkých městech a příměstských aglomeracích se to vytrácí. Nejvíce jsem tento pocit zažil na misích v Africe, kde jsem byl jediný lékař na ostrově s 11 000 populací. Také jsou lidé v těchto oblastech mnohem pokornější a vděčnější. Neviní lékaře, když některý pacient zemře. Berou to jako součást života. Bez nás by zemřelo lidí mnohem více. Oni to vědí. V místech podobných tomuto vám ještě více dojde jak důležitou úlohu a jak nezastupitelným článkem v týmu hraje také zkušená sestra.

Jako lékař vyznávající celostní medicínu určitě zastáváte názor, že mnohdy více než jakýkoliv medikament pomůže pacientovi dobré slovo či schopnost naslouchat. Má na to dnes praktický lékař ale čas?

Bytí lékařem je nutno projevovati nejen slovy a účinnou léčbou, ale především účinnou láskou a pomocí bližním. Je pravda, že v našich krajích jsme zahlceni administrativou, ale záleží hodně i na organizaci a plánování práce. Na pacienty si najdu klidně i půl hodiny. Velkým pomocníkem nám je Emmy - naše virtuální sestra, která řídí objednávání pacientů, pomáhá s řešením mnohých požadavků online. V čekárně je potom příjemná, klidná atmosféra, protože každý ví, že je objednaný na čas a my jako personál mu ten čas budeme věnovat.

V minulosti jste se účastnil několika misijních cest. Co jste si z nich odvezl jako nejzásadnější zkušenost do své lékařské praxe?

Dovolte mi, abych citoval jednoho z největších mystiků, teologů, znalců hudby a lékařů novodobé historie - Alberta Schweitzera, jehož slova vyřčená před více než půlstoletím čím dál tím více získávají na aktuálnosti a rezonují ve mně: „Dva zážitky vrhly na můj život stín. Jeden tkví v poznání, že svět je nevysvětlitelně temný a plný utrpení. Druhý, že jsem se narodil do doby duchovního úpadku lidstva. S oběma jsem se vyrovnal myšlením, které mě přivedlo k eticky kladnému vztahu ke světu a životu na základě úcty k životu. V tom našel můj život zakotvení a směr. Stojím a pracují ve světě jako člověk, který chce myšlením činit lidi duchovnějšími a lepšími. Jsem ovšem v dokonalém rozporu s duchem doby, která má pro myšlení jen pohrdání.“ Při mé práci jsem měl opakovaně možnost vidět mnohé tváře bytostného zla lidské existence na africkém kontinentě. Viděl jsem v bolestech a beznaději umírat mladé ženy a muže, řady obchodů za sebou s rakvemi při pobřeží Viktoriina jezera, ženy nabízející své vyhublé, zpustošené tělo za jídlo pro sebe a své děti, slumy plné bídy v Nairobi či děti s jejich nafouklými, prázdnými bříšky…

Jak moc vás to ovlivnilo?

Naučil jsem se brát život vážně, pocítit jeho váhu, připustit si jej jako celek, přiznat si i jeho stíny. Vše to přichází jedině z vědomí dobrého a zlého, z úspěchů i omylů, z říše inteligence a zón bláznovství a nevědomosti. Temná noc duše vás může zavést do pekla, kde se cítíte nejen odtržení od světa, normálního života, ale také vám může pomoci objevit vlastní světlé i temné stránky. Zjistíte, že jste celistvé osobnosti a že život nemůžete jednoduše rozdělit na dobré a zlé. Nejsme dokonalí a nikdy nebudeme. Nakonec zjistíte, že není dobré strávit život snahou být jen dobrý. Místo toho jednoduše žít s pochopením pro sebe i ostatní. Musíme si uvědomit, že budeme mít takové prostředí, jací budeme sami. Když budeme dobří, bude dobré. Když budeme sobečtí, bude sobecké. Když si uvědomíme, že na tomto světě nebudeme věčně, že se jedná jen o příležitost změnit jej k lepšímu, změní se i náš pohled na život svůj i svého okolí, kolegů a pacientů. Je podivné, že většina má přesně opačný pocit.

V čem tkví tohle vaše přesvědčení?

Netolerance a agresivita vede k životu plnému utrpení. Člověk se postupně naplňuje bolesti a snaží se hledat řešení. Přestane-li se chovat agresivně, nalezne klid. Staří Egypťané těžké chvíle svého života chápali jako nutnost na své cestě k poučení a získání klidu a harmonie. Člověk musí prožít zlost, nenávist a odplatu, aby byl schopen ocenit její skutečnou hodnotu. Naučíme-li se být flexibilní a dokážeme-li ocenit to, co máme, najednou zjistíme, jak dobře se máme. Měli bychom přijmout život, respektovat lidi kolem nás, poděkovat za šanci prožít život a uvědomit si, že jsme byli stvořeni k lásce. A uvědomit si, že každodenní činnosti, jako je práce, kterou vykonáváme, zejména lékařská profese, způsob, jak se k ostatním chováme, jsou cestou přiblížení se k Bohu, k naší podstatě a možnosti být každým dnem lepším člověkem. Není člověka, který by nechtěl žít ve spokojenosti a štěstí. I když se zdá, že pramen leží někde jinde, ve skutečnosti je jedině a pouze v nás samých.

Na jaký konkrétní zážitek z misijních projektů nikdy nezapomenete?

Na ostrově jsme se s kolegou medikem seznámili s místním kapitánem jménem Suleiman, který vozil bohaté turisty po Viktoriině jezeře. Jednoho krásného dne se objevil ve dveřích kliniky a v náruči držel svého devítiletého syna. Než jej stačil položit na nemocniční postel, chlapec přestal dýchat. Měli jsme jen holé ruce, fonendoskop a jeden starý ambuvak na prodýchávání. Masírovali jsme mu srdce 40 minut, ze zoufalství jsem mu nakonec píchl injekci adrenalinu přímo do jeho malého srdce. Bohužel chlapec i tak zemřel. Vyšel jsem v slzách ven a nevěděl, jak mu to mám říct. Stál opodál se svou ženou v 9. měsíci těhotenství. Tehdy jsem se poprvé rozplakal. Oni ne. Odnesli jej zabaleného v pestrobarevné africké látce domů pohřbít. Za pár týdnů po této události uprostřed tropické, africké noci mi zaklepal na okno náš hlídač s tichým šepotem: „Daktári, máme tady pacientku, potřebuje vaši pomoc.” Bylo mi tehdy pouhých dvacet pět, pět měsíců po ukončení studia medicíny. Rozespalý jsem se dobelhal ke klinice a v pološeru lampy zalepené hmyzem jsem spatřil ženu Sulejmana, jak se drží za břicho. Měla zrovna kontrakce. Ráno přišel na svět krásný kluk. Až s odstupem jsem zjistil, že rodiče mu dali jméno po mně - Rodion Junior. A tehdy jsem se rozplakal podruhé.

Zdroj:

  • časopis Květy
  • MUDr. Rodion Schwarz, praktický lékař pro dospělé z Přílepské ordinace ve Velkých Přílepech