Váš poslední projekt přibližuje různé tváře Himálaje pomocí dronové technologie. Je to jako vylézt na nejvyšší strom v lese a odtud dronem snímat krásu okolní krajiny. Je v tom touha dojít dál a výše než ostatní, udělat něco, co ještě nikdy nikdo před vámi, nebo jste zkrátka chtěl jen využít nové možnosti a přinést úplně jiný fotografický pohled na svět kolem nás?
Zprvu to byla jen čirá touha podívat se novou perspektivou na tu naší nádhernou planetu. Podle mě jí Pán Bůh udělal tak, aby se mohl shora kochat, zatímco my se tady trápíme maličkostmi, pro které se nám její celková krása vytrácí. A nijak mě to dodnes nepustilo – ta elegance našeho světa se nedá „vykoukat“ za celý život. O tom být v něčem první, nebo někoho překonat, to u mě nikdy nebylo. Fotografie není atletika, naštěstí.
Jste jedním z průkopníků používání dronů ve fotografii u nás. Dokonce i váš první větší příspěvek pro zmiňovaný geografický měsíčník nesl název Doba dronová. Dnes zažíváme úsvit umělé inteligence. Když se oba tyto fenomény spojí, existuje podle vás nějaká hranice, za niž se dají možnosti extrémní fotografie ještě posunout?
V dobách, kdy jsme poprvé pouštěli ty elektronické „draky“ do nebes, to byla doba vskutku průkopnická, přistál jsem s tím jen málokdy. Naopak dnes jsou tyhle technologie dostupné každému a je to tak, věřím, dobře. Kochejme se! S umělou inteligencí rozhodně nepatřím mezi její rané uživatele. Některé nástroje používám ve fotografii (výběry objektů, úpravy kontrastu) již pár let, ale není to nic, co bych nebyl schopen s trochu větším úsilím dokázat i bez nich.
Určitě se toho ale nebojím tak, abych se užívání AI jakkoli bránil. Věřím, že nás to jako autory může posunout zase dál, ale bylo by špatně nechat počítače myslet za nás. Mohl by to být zánik celého fotografického oboru.
I když to na první pohled vypadá, že se v současnosti věnujete převážně horám, vaší hlavní profesí je bádat a zároveň vyučovat na Přírodovědecké fakultě UK. Navíc se snažíte, aby se s výsledky výzkumů mohla seznamovat i širší veřejnost. Kdy jste poprvé pochopil, že vědec není jen od toho, aby publikoval v odborných médiích, ale aby svůj vědní obor dokázal také popularizovat?
Upřímně, já jsem se zase díky té popularizaci té „opravdové tvrdé“ vědě krapet vzdálil. Ale v mém případě je to jistě dobře, protože nejsem prototyp toho „opravdového“ vědce, a pevně doufám, že moje aktivity mohou pomoci dostat k lidem výsledky práce mých kolegů na fakultě, kteří nemají pro jejich propagaci takové pochopení, nadání či čas. Snažím se právě o to dostávat na veřejnost jejich výzkumná témata a fungovat jako vzájemně výhodný partner pro všechny lidi z fakulty…
Pocházíte z tvůrčího prostředí. Váš dědeček byl vynálezcem izolepy, tatínek autorem největšího keramického pohyblivého betlému na světě. Vy jste si našel vlastní cestu, vystudoval jste přírodní vědy, takže to zpočátku na velkou kreativitu příliš nevypadalo. Přesto nyní stojíte za projekty, z nichž tvůrčí nadšení tryská. Pokud byste se nemusel ohlížet na technická a finanční omezení, máte v tomto ohledu nějaký nesplněný sen?
Pozor na to, přírodní vědy jsou naopak extrémně tvůrčí prostředí vyžadující velikou představivost i kreativitu! Sice se ve výzkumu musíte držet v nějakých zažitých mantinelech pravdy, ale to je nevyhnutelné. Vůbec nemám pocit, že kreativita ve fotografii či filmu je jakkoliv větší, spíše člověk rychleji vidí výsledky svých nápadů.
A jestli mám nějaký sen… Mno, to je jednoduché. Přírodovědecká expedice na Antarktidu! Ale to už bych byl na jeden život možná příliš neskromný.
Petr Jan Juračka
Když vás v české redakci National Geographic požádali, abyste nafotil Vyšehrad v době covidu a posléze i sekvenování DNA zakladatele genetiky, Gregora Johanna Mendela, byla to pro vás překvapivá výzva, které jste se však úspěšně zhostil. Existuje pro vás nějaká jiná, o níž víte, že byste do ní zcela určitě nešel?
Říká se nikdy neříkej nikdy. Ale určitě bych se nerad hrnul do některých příliš humanistických nebo politických témat, stejně jako do válečné reportáže či do čehokoliv, kde hrají hlavní roli pouze a jen lidé. Už vícekrát jsem byl přistižen, že třeba na cestách lidi fotím málokdy, a je to tím, že mě oproti přírodním vědám tolik nezajímají. Jedinou výjimkou jsou hanbatý holky, ale ty do National Geographic ani do Květů asi neprotlačím.
Na nedávném křtu vaší nejnovější knihy Něha Himálaje v Holicích se objevily snad všechny horolezecké legendy české současnosti. Vy sám máte za sebou už několik expedic do velehor, další jsou před vámi. Považujete se po těchto zkušenostech za horolezce? Nebo jinak, troufl byste si už do hor sám, bez zkušeného doprovodu?
Určitě se horolezcem být necítím. Možná dřív, když jsem neměl ani trochu zdání, co to všechno obnáší, tak to by mi po několika alpských expedicích označení horolezec asi nevadilo. Dneska vím, že jsem v tom prostředí jen na návštěvě a že bez zkušených přátel a průvodců bych si ani neškrtl. Mám z hor radost i respekt, někdy i tak trochu strach. To je na nich možná to krásné.
Před vámi je botanická výprava do Kolumbie, do míst, kde ještě nedávno řádily drogové kartely. Budete tam sjíždět řeku, takže se učíte jezdit na kajaku. Existuje podle vás hranice mezi vědeckou expedicí a adrenalinovým dobrodružstvím, nebo se současná věda bez určité formy zajímavé veřejné prezentace zkrátka neobejde?
Věda se mnohdy bez popularizace obejde, o tom žádná. Je to ale škoda! Protože když se o takových krásných projektech nahlas nemluví, není divu, že mladí mají jako vzory jen čutálisty, pornoherečky a seriálové umělce, kterých je v médiích plno.
Teď bych byl velmi nerad, aby to vypadalo, že mám něco proti výše zmíněným profesím, to jistě ne! Ale vzal jsem si to tak trochu za úkol dostávat to hezké z naší přírodovědecké reality do médií i za ostatní a udělat z toho téma. Protože být přírodovědec a zkoumat přírodní souvislosti v rámci vlastních projektů, které si sami vymyslíte, to je jedna z nejkrásnějších možných prací na světě. Třeba se to k mladým lidem dostane a přijmou takový život jako jednu z možných alternativ vlastní budoucnosti, namísto kariéry v řetězci rychlého občerstvení.
Zdroje:
Květy 2023/48
autorský článek